19 Lis Náš slavný odjezd
Je to tady, vyrážíme na cestu 🙂 Věci už jsou naložený v autě, vše se krásně vešlo, za deset minut začíná blokový čištění, takže právě čas kopnout do vrtule. Pracovníci už kmitají po silnici se sekačkami a fukary a odklízí hromady spadenýho listí. Busík je jedno z posledních aut na ulici, to bude fajn záběr. Zůstávám se stativem v ulici a točím, jak David startuje bus a odjíždí. Na křižovatce zastavuje, dává přednost a… proč tam tak dlouho stojí? Proč sakra nejede? Pán s hráběma mu klepe na okýnko a dává posunky najevo, že už tam nemá co dělat. David otvírá dveře, krčí rameny a volá na mě, ať už netočím a jdu k autu. Musím ho roztlačit…
Náš dlouho očekáváný, připravovaný a několikrát odkládaný odjezd se konečně uskutečnil a nám po sto metrech jízdy DOŠLA NAFTA?! Cítím se jako totální blbec a jen se směju, protože jinak už by zbývalo jen brečet. Auto stojí o ulici vedle, David kouká do motoru, telefonujeme do všech stran, zkoušíme, zda někdo nepomůže. Běžím na benzínku pro kanystr s naftou. Na pomoc nám přijíždí táta a dobíjí starou baterii. Doléváme naftu a startujeme a startujeme… Aby to chytlo, musíme odvzdušnit motor, ale hadička, kterou pozorujeme palivo tekoucí do čerpadla je pořád plná bublin. Vyměňujeme i tu hadičku, teď už za neprůhlednou, takže bubliny nevidíme, už jen slyšíme motor, co ani neškytne. Je to jasný, nenastartujeme.
Při vší té smůle máme vlastně i štěstí, protože se nám to stalo hned doma, táta se nebojí pěkně se zamazat (pro Davida je to přirozený), a to už nám na rameno klepe kamarád, který nás i odtáhne před dům. Sháníme, co ještě v pátek odpoledne jde, nový filtr, hadičky, David se nechá vesele odtáhnout, aniž by si posbíral vercajk zpod auta, takže někomu připravil listopadovýho ježíška a kupujeme i nový klíče. Padá tma, ale my ještě s čelovkama znovu zkoušíme pořádně odvzdušnit motor. Nic. Sečteno podtrženo, za první den jsme ujeli 1,0 km, z toho 900 m na tažném laně a končíme zpět před domem.
V sobotu prší. Vypouštíme nádrž do lavorů, kýblů a kanystrů, každá kapka, co spadne na silnici, se rozpíjí v obří duhovej flek. Je to krásný, ale s každou barevnou slzou se cítím víc a víc jako ropák roku. Z nádrže jsme vypustili přes dvacet litrů nafty, takže uf, nejsme takoví blbci, že bychom jeli s prázdnou. Jen se tím potvrzuje, že tam někde něco nehraje a nebude to tak jednoduchý. Voda všechnu duhu rychle splavuje do kanálů, my jsme jak zmoklý slepice, už zase je tma, jsme černí od mazutu, smrdíme naftou, kterou máme úplně všude, oba jsme šlápli do ho*na, který jsou na ulici taky všude. Jedeme kupovat další hadičky, novou autobaterku, jíme zásoby, co jsme měli na cestu.
Po výměně všech naftových hadiček, harakiri s trychtýřem, stříkačkou a naftou a tisícím neúspěšném nastartování už zbývá jediný místo, kde může být problém, kovová příruba, do které je zašroubovanej filtr. David ho rozebírá a opravdu, uvnitř nalézá nasátý kousek igelitovýho sáčku, co zacpal přívod k filtru. To musí být ono! Očistíme díl, namontujeme, doplníme naftu a violààà! Není možný, opravdu startujeme a JEDE TO! Je večer, takže se ještě dáme dokupy po dvou dnech v kalužích duhové dešťovky pod autem a zítra ráno prubneme odjezd číslo dvě. Doufejme, že tu po nás tentokrát zbyde jen ten mastnej flek.
Ponaučení? Víš, jakej je rozdíl mezi igeliťákem a naftou? Žádnej, obojí je z ropy, ale jen na jedno se dá jezdit…
Čus bus, pan a paní Naftovi