BUSNY | doma
3
archive,category,category-home,category-3,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

doma

Od začátku roku jsme jako koule, která cestou nabaluje další a další průšvihy. Naše "fakap" období dovršily smutné zprávy z domova, kvůli kterým jsme se museli na čas vrátit do Česka. Na skok domů Po jedenácti měsících jsme na úplném jihu Afriky. Navštívili jsme Kapské Město, Mys...

Kdy to všechno začalo? Asi naším příjezdem z Turecka v prosinci 2016. David opustil firmu, aby se mohl plně věnovat projektu, a já mám dobrej pocit, že za toho půl roku zvládneme všechno na světě. David si odpočne od své práce, vyčistí si hlavu v nějaké autodílně, kde ho určitě za práci zdarma lapnou všema deseti a naučí vše o autě. Já budu dál chodit do práce a za celou zimu a jaro máme po večerech a o víkendech spóóóustu času na zjišťování a přípravy všeho druhu. Občas zajdeme na přednášku nějakého kovaného cestovatele, prostě se hezky v klidu nachystáme tak, abychom v květnu odjeli do Afriky. Sotva se vzpamatujeme z návratu z Turecka, už je tu Štědrej den, ládujeme se cukrovím, odpočíváme, slavíme, Novej rok, leden, v únoru hromada práce, březen, daňový přiznání, žádná autodílna v Brně není na nikoho zvědavá, David ukončuje různý dodělávky do práce, sláva, vrcholí hokejová sezóna, David tráví hodně času v režii Komety, koncem března konečně seženeme mechanika, vezeme auto do Prostějova, z Davida žádnej automechanik nebude, kupujeme lístek na loď za pytel diamantů, takže JEDEME a přes to nejede vlak. Z Komety jsou mistři, Brno se vzpamatovává z deliria a já vyždímaná z práce nevyřídím na cestu ani ň. Setkáme se s pár lidmi, co byli nedávno v Africe. Všichni jsou v pohodě a říkají, ať to s tím plánováním tak moc nehrotíme, že to tam vlastně nemá ani smysl. To nás trošku uklidňuje. Jedeme za pár týdnů a nemáme auto, víza, pasy, řidičáky, očkování a vlastně ani přesný datum odjezdu, ani tu cestovní horečku. David sestavuje super-šanon, kde máme podrobnosti o každé zemi, kterou chceme projet. Jo, je super… a tímhle pocitem se opájíme dalších pár týdnů, kdy na nic jinýho stejně není čas. V květnu visí auto pořád na zvedáku v Prostějově, loď jede možná za 14 dní, možná až za měsíc, Italové jsou na informace dost skoupí. Očkování hotovo tak na půl, díly z Turecka leží nepostříhané ladem, producent volá, že pro nás nemá jediného sponzora. Jdu naposledy do práce a vrhám se do zařizování. Posílám maily do všech stran, sháníme sponzorské dary, dochází nám peníze, sháníme peníze, dochází nám energie, Davidovi už nestačí cigarety a začíná pít kafe. V půlce května už máme každej tři pasy, tři řidičáky, jedno vízum, a seznam tisíce drobností, který nestíháme. Pár sponzorů nám kývne, což nám vždy vleje krev do žil, na některé partnery je to moc narychlo, další se nám neozvou vůbec. Však jasně. Chceme pro auto do Prostějova každý den, už máme vymyšlený interiér, zahrádku, nosiče, doplňky, ale musíme to nejprve pořádně změřit. Náš nákupní lístek nezná konce. Přes den zařizujeme, běháme, jezdíme do Prahy a zpátky, na úřady všeho druhu, do bank a pojišťoven, nakupujeme, do poslední chvíle zkoušíme sponzory, občas něco vyjde. Večer se vždy sejdeme doma u mailu a několik hodin sepisujeme odpovědi, žádosti, objednávky a reakce, sestavujeme tabulky, co máme, co chceme, na co nemáme, kolik nám zbývá peněz a času. Ani nevím, jak padáme do postele a budíky zas zvoní nemilosrdně brzy. Týden před plánovaným odjezdem je auto doma! Honem do dílny a dodělat elektro, kování, interiér, sehnat blbůstky, na který jsme úplně zapomněli. David si zlomí malíček, pak zase namůže cosi v koleni. Něco táhnu do dílny a rupne mi v zádech, to né! To rozeženem a jedeme dál. Zaměstnáváme všechny kolem sebe, pomáhají nám rodiny a kamarádi, šijí, řežou, hoblují, šroubují, vaří, půjčují, nakupují a smějí se! Každého z nich miluju, protože jinak bychom neměli šanci. My dva jsme denodenně černí od hlavy k patě, hodiny a dny se slévají v jeden nekončící chaos. Z Itálie nám dávají vědět, že loď má zpoždění. Úlevou zaspíme celý den a pak úprkem zas do dílny a další maily a nákupy, v Hornbachu už si tykáme, vyzvedáváme věci od sponzorů, byt se nám plní krabicemi věcí na cestu, který nezvládáme vybalit, a zároveň se musíme sbalit a vystěhovat. Polohotovým busíkem jedeme do Prahy na rozhovory „jakože jedeme a hrozně stíháme“, úsměvy do kamer, jsme hrozně pozitivní, cestou zpátky si vrazíme do očí párátka a na D1 (taková první zkouška offroadu) nám upadne výfuk. Na cestách mezi Prahou, Brnem a Prostějovem najezdíme vcelku dost, tak snad to prověří hlavní „dětské nemoci“ repasovaného auta. Jsme v totálním fyzickém i psychickém vypjetí, k činnosti nás pohání asi adrenalin z toho, co nás čeká, pokud se vše podaří. Možná i ta cestovní horečka, kterou však ani nepozorujeme. Každou noc než padneme, si opakujeme „To dáme!“, už si hrozně přejeme vyrazit, jet. Vědět, že co máme, máme, co jsme stihli, jsme stihli, a už jen jet, nějak zvládnout cestu na jih Itálie a nepropásnout loď. Máme v hlavě i pár katastrofických scénářů, lodí pojede jen jeden a druhý zůstane doma, zařídí, co se nezvládne před odjezdem, a do Izraele přiletí letadlem, nebo bez auta, backpacking z Izraele kam to půjde, … Někdy v tomto období se se všemi loučíme na přehradě, na celodenní akci dorazíme až večer, takže spoustu lidí ani nestihneme. Jsme pyšní, že jsme vůbec dorazili, ale pokud to čte někdo, koho jsme nazastihli, moc se omlouváme a líbáme vás! Z kvalitní zapíječky si oba neseme parádní kašel, ráno se sbíráme a jedeme do dílny. V kómatu doděláváme poslední drbky na autě, stěhujeme celý byt do volných pokojů a půd po Brně, poštou nám dorazí další víza z Berlína. Smlouvu s producentem nepodepíšeme, posíláme zpět a doufáme, že tohle zvládneme nějak během cesty. Loď se zpožďuje o další dva dny, díky čemuž stíháme poplakat na rozloučenou, vystát všechny kolony na brněnské dálnici, vyzvednout poslední víza v Praze a odjet. A teď už se to fakt děje! Jedeme skoro non-stop, střídáme řízení se spacákem a závratnou průměrnou rychlostí 60 km/h jsme za 34 hodin v Salernu u Neapole. V přístavu jsme úplně hujersky v noci před odjezdem, bez jediného defektu! Ráno poslední telefonáty a SMSky domů aaa… půl dne čekáme na naložení lodi. Už nás nepustí z přístavu, takže se ani nedostaneme na internet a nemůžeme dát nějaké bombastické posty na sociální sítě, ty musí počkat. Máme před sebou devět dní bez signálu uprostřed širého moře, možná nás občas pustí do nějakého přístavu... Tak čus bus v Izraeli!

Z centra Istanbulu vyrážíme hezky odpoledne, chceme ještě dnes překročit tureckou hranici, na které můžeme očekávat zdržení, a další den pokračovat přes Bulharsko, Srbsko a kam až to půjde. David za volantem se naprosto mistrně proplétá zdejším provozem, už nebloudíme, jen jeden podjezd, kam se...

Tak vyrážíme podruhé, tentokrát žádná okázalá očekávání, prostě jedeme a doufáme, že dorazíme. Už když projíždíme kolem přeškrtnuté cedule Brno, cítíme obrovskou satisfakci, že jsme dojeli dál než na konec naší ulice. Auto hezky vrčí, dálnice ubíhá pod koly, střídáme se za volantem a vzpamatováváme...

Je to tady, vyrážíme na cestu :) Věci už jsou naložený v autě, vše se krásně vešlo, za deset minut začíná blokový čištění, takže právě čas kopnout do vrtule. Pracovníci už kmitají po silnici se sekačkami a fukary a odklízí hromady spadenýho listí. Busík je...

Na to, abychom jeli na cestu kolem světa bez zkušeností jsme málo punkáči, proto jsme naplánovali "zkušební" cestu do Turecka. Chceme být na cestě celkem tři týdny a během nich projet asi 7500 km. Tedy než si všechny ty kilometry odškrtneme, zhluboka se nadechneme a uvidíme,...

Ahoj! Jsme Marika a David. Máme za sebou školy, chodíme do práce, platíme účty. Mohli bychom se vzít, založit rodinu a budovat kariéru. To vše bychom mohli a podle očekávání našich rodin a kolegů i měli. My se ale zatím nechceme smířit se životem řízeným splátkovým kalendářem hypotéky....