16 Srp Tejk it ízy
Záchranná mise Savuti
Po závěrečném nočním průjezdu tříkilometrovou bažinou v Nissanu Jamese a Nicol, kde nějakým zázrakem nezapadneme, jsme v Savuti a v kempu. Bohužel tu jsme jen Briti, David, Hugo a já. Bus zůstal nepojízdný v buši. David míří k bráně kempu domlouvat odtah s rangery a my najdeme naše kempovací místo pod velkou pokroucenou akácií. Rangeři nás varují, že se v kempu toulají tři lvi, ať tedy nikam nechodíme. Chceme rozdělat oheň a zjišťuji, že James ani Nicol netuší jak. Oni to nikdy ani nezkusili! Tak štípu tvrdé grilovací dřevo na vlhké třísky a snažím se o oheň. Rozděláme ho nakonec společnou snahou s Davidem dvouhodinovým foukáním do kouřících třísek.
Záchranná mise má k busu vyrazit v šest ráno. Je 17 km daleko v buši, doufám, že ho tam přes noc nerozdupe vzteklý slon, kterému bude stát v cestě. Přemýšlíme, kolik asi bude odtah do Savuti stát, když samotné přenocování v kempu s naprosto nejnutnějším vybavením stojí 50 dolarů na osobu. Nějaké peníze ještě máme, ale pochybuji, že nám bude to, co máme u sebe, stačit. Přespíme v jednom ze dvou střešních stanů na Nissanu a nestačím se divit, protože je to asi tisíckrát pohodlnější než v busu.
Ráno nakonec odjíždí jen David se čtyřmi rangery, my ostatní se do auta nevejdeme. Dokonce i Nicol a James se chtěli zúčastnit, ale místo toho tvrdneme v kempu a napjatě očekáváme, kdy se objeví David s busem. Svítá, kolem kempu to začíná ožívat. Akácie, která dominuje našemu stání, má úplně křivý a šikmý kmen, asi jak se do ní v mládí opírali sloni. Nějakým zázrakem to ustála a teď její vysoko posazená koruna dělá nejlepší stín v širém okolí. Na stromě se střídají hrdličky, perličky a tukánci (zoborožci) v ranních zpěvech, z trávy se vybatolí rodinka zvědavých mangust a pod autem si hrají čtyři veverky. Nad kempem občas zakrouží sup nebo orel. Koukáme na stopy v písku, jestli se zde v noci objevili ti tři lvi, hyeny nebo třeba slon, ale otiskla tu kopýtka jen skupina impal a vidíme jeden klikatý hadí meandr.
Po čtyřech hodinách čekání jsem jako na trní. Jsem frustrovaná, že jsme udělali špatné rozhodnutí a vůbec sem jeli, přitom jsme se se všemi poradili a snažili se zodpovědně připravit. Cesty jsou ale zřejmě horší, než rangeři tvrdí, a je to pro auta rozhodně riskantní, pro nás možná osudové. Najatými čtyřkolkami to tu ale všichni bezstarostně smaží bažina nebažina. David nakonec dorazí a bus jakž takž jede. Dnes se pokusíme dojet alespoň do civilizace, navíc ve společnosti Nicol a Jamese, kteří jsou kupodivu stále ochotní jet s námi. Zaplatíme za vyproštění a pomoc rangerům, nakonec to bylo za překvapivě normální cenu.
Kasane
Konečně se dostáváme do míst, kde není voda, ale jen hluboký písek. Přejíždíme dlouhé porostlé duny, písek je naštěstí vlhký a moc se neboříme. Vyjeté koleje jsou ale hluboké, a jak se na písečných vlnkách auto rozhoupe, necháváme uprostřed cesty čtveraté otisky šusplechu. Jsme jako slon s hranatýma nohama. Bus se cestou do Kasane zastaví jen jednou, ale dílny, svářeči a setkání se syncry z Jižní Afriky jsou na dosah. Poslední stovka kilometrů je krásná nová asfaltka podél řeky Chobe. Máme klasicky šílenou radost, že vidíme zpevněný povrch silnice. Pořád jedeme rezervací, takže musíme dávat pozor na slony, žirafy, antilopy a dvě hyeny, co jdou přes cestu pít k řece.
Úleva, jsme v kempu kousek od města, na síti, na internetu a v dosahu dílen a možných oprav. Briti nám nabízí game drive (safari projížďku) podél řeky Chobe, ale bus je na tom špatně, tak se raději věnujeme jemu. David čistí filtry a vzduchové potrubí do motoru a říká, že voda s blátem natekla do motoru. Doufám, že nebude tak zle, vždyť pořád jede. Umývám buvolí vodu v interiéru a nánosy bláta zvenčí, peru a vařím. Jsme dnes jako ztělesnění sexistické americké reklama na víkend venkovského páru, hospodyňky a kutila z šedesátých let. Netrpělivě vyhlížíme Stuarta, který nám snad jasně řekne, jak moc je to s busem vážné.
Užíváme si (spíš snažíme užít si) výhled z kempu na řeku. Ta se asi kilometr od nás na hranici Botswany, Namibie a Zimbabwe vlévá do Zambezi a teče dál do Viktoriiných vodopádů. Zrovna teď po deštích ale voda ze Zambezi tlačí vodu korytem Chobe opačným směrem a vylévá se až do delty Okavanga. Na recepci se konečně objeví Stuart a ostatní posádky čtyř busů, co právě dorazili. Vítáme je a kluci si ještě v noci prohlédnou, jak vypadá náš motor, poslechnou si, jak startuje, a zkouší, kolik oleje jde z výfuku. Říkají, že to nevypadá tak hrozně, ať jsme v klidu a ať s nimi raději na odreagování jedeme další den na ranní safari a odpolední projížďku po řece.
S porouchaným busem vzdáváme naše plány na cestu do Zimbabwe a Zambie. Moc nás to mrzí, těšili jsme se na zambijskou kuchyni, na Mana Pools, chtěli jsme také podpořit malý projekt rezervace Cecil Kop v zimbabwském Mutare. Ale je jasné, že s busem to teď nedáme, a pokud se nám podaří dojet do Stuartovy dílny, bude bus v těch nejlepších rukou. V pátek vyrážíme opět fakultativně alespoň na výlet na Viktoriiny vodopády. Zaplatíme si Kaza vízum, jež platí v Zimbabwe a Zambii, protože pokud z JAR překročíme do jiné než sousední země, dostaneme při návratu opět devadesátidenní razítko (z toho prvního nám zbývá už jen 30).
Viktorky jsou fakt hukot!
Viktoriiny vodopády jsou bombastické, obrovské masy vody, hřmící vodní příval, vlhkost a tříšť se zvedá vysoko nad skalní průrvu, kterou vodopád vykotlal. Řidička z nás chce vytřískat, co se dá, různé lákavé aktivity za paušální částku 150 dolarů. Dvanáctiminutový průlet nad vodopády helikoptérou, bungee jumping z mostu mezi Zim a Zam, průlet na laně, houpačka pod mostem nebo ta nejlevnější sranda, plavání s krokodýly jen za 75 babek, no neber to! A ta vůbec nejvýhodnější nabídka, za půjčení odpadkového pytle, kterému říkají pláštěnka, pouhé tři dolary. Za pěkný turistický den u vodopádů můžete klidně utratit 1000 dolarů za osobu, jen to hvízdne.
Přestože máme nepromokavé bundy a všichni ostatní se balí do pytle na odpadky, stejně všichni zmokneme. Naštěstí je teplo, svítí slunce a za půl hodiny ani nevíme, že jsme byli mokří. Překročením mostu do Zambie se i s Nicol a Jamesem alespoň na pár hodin vyvlékneme z kanonády atrakcí, jedeme rozhrkaným taxíkem do Livingstone, k obědu ochutnáme zambijské housenky a krokodýlí maso, pozdravíme bustu Emila Holuba před místním muzeem a spěcháme zpět do Zimbabwe. Na zambijské straně vodopádů lze za 20 dolarů slézt pralesem a mrakem vodní tříště dolů pod vodopád a pohlédnout do hluboce zařezané soutěsky řeky Zambezi, která pokračuje od vodopádů dál mezi Zimbabwe a Zambií až do Mosambiku, do města Tete, kde jsme ji spatřili poprvé přesně před čtyřmi měsíci.