Vesmírná setkání v nesmírné zemi

19 Říj Vesmírná setkání v nesmírné zemi

Dobré ráno, Namibie!

Ráno se probudíme s výhledem na okrovou zimní poušť. Vysvětlujeme vojákovi, že už jsme včera večer do Namibie vstoupili, ale byli jsme příliš unavení, abychom pokračovali, tak jsme na hranici rovnou přespali a teď pokračujeme v cestě. Kam jedete? Chceme cestovat po Namibii, a pak pokračovat do Angoly. Zkoumá naše razítka, pak přejede kritickým pohledem busík a s obočím zdviženým až nad čelo praví: A zvládnete to? Jasně, vždyť už jsme to zvládli sem, tak to zvládneme i zpátky, odpovídáme a jsme trošku zaskočení, že o nás voják pochybuje po pouhém prvním zevnějším pohledu na nás dva a bus.

Našli jsme v naší oblíbené ouvrlenďácké aplikaci fajn kemp, kde slibují elektřinu a rychlý internet. To je přesně to, co teď potřebujeme k práci. Za celou sto šedesáti kilometrovou cestu mineme jen jedno drobné městečko, kde natankujeme 10 litrů nafty, vybereme peníze a nakoupíme něco jídla a dostáváme se tak na samé dno účtu. V Namibii mají ropu a je tu docela draho, potraviny stojí rozhodně víc, než u nás nebo v JARu. Nafta je sice trošku levnější, ale bus je tak nenasytný žrout, že za tankování stejně utratíme vždycky nejvíc. A tady fouká tak moc, že při jízdě proti větru bus snad žere ještě víc než obvykle.

Fish River Canyon

Na účet konečně dorazily peníze, tak jsme zase v klidu, můžeme pokračovat v práci a následně v cestě. Pár desítek kilometrů silnice nás zavede na nezpevněnou cestu. Cestování je hodně zaprášené a drncavé, je to samá štěrková roleta, jen občas hezky upravená, ale jinak bus skáče po hrbolech jako mezek. Je strašně hlučný a divím se, že se na těch cestách úplně nerozsype. Vzdálenosti jsou dlouhé, takže naše přesuny většinou zaberou alespoň jeden nebo dva dny. Každý den před spaním odprášíme vrstvu červeného prachu z celého interiéru vozu, abychom to nedýchali i přes noc. Když člověk přehlédne nepohodlí a všudypřítomnou špínu, je to po cestě překrásné.

Kromě pouště, občasného pohoří nebo dun jsou v krajině i přes to hrozné sucho také zvířata. Zebry, antilopy oryx (přímorožci), pakoni, šakali, zemní veverky a pouštní brouci. Měli jsme štěstí a viděli jsme i pouštní lišku. Poušť tu není tak nezelená, jak si ji pamatuji z Egypta a Súdánu. Roste tu spousta sukulentů, kaktusů a travin (dokonce i přímo na šikmých stěnách dun), všechno je trnité a tuhé, aby se to nepolámalo ve větru, který neustále fouká.

Míříme do kaňonu řeky Fish. Nevím, jestli je největší nebo nejhlubší, každopádně je to pompézní podívaná. Dojedeme vcelku plochou krajinou na skalní hranu a najednou koukáme na meandry terasovitě zavrtané do hlubiny, určitě několik stovek metrů pod námi. Meandry se kroutí tak ostře, že se jednotlivá údolí tak tak neprotnou, hladina Fish se údolím leskne do dálky a druhým ramenem stejného zákrutu se zase vrací zpět. Na tomto místě je něco nevídaného, něco měsíčního. Je zvláštní, že řeka neprotéká bujnou nivou ale naopak úplně mrtvou pustinou. Všude kolem vidím jen skalní stěny, kamení a písek. Žádná říční vegetace, žádná zeleň, jako po apokalypse.

Africkým Grand Canyonem se dá s průvodcem podniknout pětidenní trek. To by mě asi nebavilo, jít tak pustou krajinou pět dní, říká David. Až na procházce po hraně útesu si začnu všímat tu sukulentu ve škvíře, tu drobných kvítků na ojedinělém trsu suché bylinky, a z každého takového objevu mám radost. Za vyvýšeninou je vyhlídka na další hluboký meandr řeky s velkým ramenatým kaktusem. Stojí tam, cizí a obrněný ostny. A hned za ním je další a další. Stojí tu jako výsměch našemu pocitu, že zde nic neroste, němí svědci tichého údolí, co do výhledů křičí živou barvou. Tyto malé zvláštnosti a celá kamenná kulisa různých zrnitostí, prasklin a tvarů mě nakonec přesvědčí, že pětidenní procházka kaňonem nemusí být nuda, ale možná ten nejúžasnější zážitek.

Ospalá díra

Přístavní město Lüderitz, kam vede asfaltka, to bude jistě tepající metropole s obchody, spoustou možností a dobrým internetem. Program na následujících pár dní je dán, postříhat novou epizodu, poslat ji do Česka, podívat se po městě a okolí a jet dál, respektive zpět. Vesničku ponořenou do tmy, která nás vítá při příjezdu, jsme opravdu nečekali.

Z Lüderitz vede jen jedna cesta do vnitrozemí, ta, kterou jsme přijeli. Jinak už se sem lze dostat jedině lodí. A není tu ani noha. Proč to město vůbec existuje? Napadá mě při pohledu na temnou uliční řadu. Není to opuštěné město, jen tu zrovna je blackout, vysvětluje nám recepční kempu. Tak to se s internetovým připojením máme na co těšit.
Nakonec všechno potřebné zařídíme. V jediném obchodě u přístavu dokoupíme zásoby, doplníme naftu, postříháme díl, odešleme ho domů, stihneme i procházku na krásný Žraločí mys a exkurzi v sousedním německém koloniálním městě duchů Kolmanskop zasypaném v dunách, kde chtěli najít měď, ale nakonec narazili na něco ještě cennějšího. Otázka existence města Lüderitz je zodpovězena, jsou to diamanty.

Přestože nás několik lidí nezávisle na sobě varovalo, že v Lüderitz bývá ošklivě a od oceánu se můžeme každý den těšit na jiný druh nechutného počasí, máme tu celou dobu krásně. Dva nabručení Jihoafričani nám také doporučili, ať od Namibie nečekáme nic než šeď, kamení a měsíční krajinu. To by koukali. Slunce pálí celý den a cestou zpět do vnitrozemí už poušť hraje všemi barvami, jak tu sluneční svit posledních dní nastartoval předčasné jaro. Pod pouštními horizonty pučí fialové, růžové, čerstvě zelené koberce květů a kolem silnice svítí stovky žlutých narcisů. Za městem Aus vidíme v jarním porostu i jednoho divokého koně, pak už odbočujeme z asfaltky na štěrkovou roletu a poskakujeme za další barevnou podívanou, do pouště Namib.

Namibie byla vlastně první země, kvůli které jsem chtěla jet právě do Afriky. Zatoužila jsem spatřit Skeleton Coast a duny nejstaršího a nejsuššího místa na světě. A teď tam jedeme. Nemůžu se dočkat, až uvidíme na vlastní oči písečnou poušť, naberu do ruky červený písek a projdu se po neporušené lince mezi stínem a světlem na vrcholku duny.

Ještě než se dočkáme toho poetického zážitku, bus nám prozaicky připomene, že bez oprav to nepůjde ani na západním pobřeží Afriky. Při jízdě po roletě najednou cítím hrozný smrad, mrknu do zpětného zrcátka a už křičím na Davida, abych překřičela rachot busu, ať okamžitě zastaví. Pravá zadní pneumatika je úplně na cáry. Vystupujeme a jdeme se na tu pohromu mrknout. Plášť pneumatiky se úplně oddělil od bubnu a bezvládně visí kolem horkého kola. David asi jel s ruční brzdou, ale není si tím jist. Zničené kolo vyměníme za pomocí nového hájlift zvedáku za rezervu a pokračujeme dál. Na kolo si musíme dát pozor a každých třicet kilometrů kontrolujeme jeho teplotu. Zdá se teď v pořádku, takže to přece jen byla ta zatažená ručka.

Sossusvlei

Soussusvlei je odlehlé místo v namibském vnitrozemí uprostřed pouště Namib. Vede sem jen jedna cesta. Jedeme už národním parkem pouště, ale krajina kolem nás je spíš savana, pár keřů, ojediněle strom, trávy odolávající poryvům větru. Občas projedeme sedlo horského masivu a otevře se před námi další zaprášená rovina. V období sucha je vše vyprahlé a koryta potoků jsou plná suchého písku. Co asi pasou a kam chodí pít všechny zebry a velké antilopy oryx, které potkáváme? Je to tak daleko a cesta je tak špatná, už proto nám spadne brada, když večer dorazíme k bráně kaňonu Sosriem a málem nenajdeme volné místo v obrovském kempu.

Od kempu až k dunám vede asi šedesát kilometrů asfaltky, jeden jediný zpevněný úsek cesty v okolí stovek kilometrů. Cesta je úplně nová a David jede s plynem na podlaze, ačkoliv je tu předepsaná šedesátka. Chce dohnat naše ranní zaspání a rudnoucí obzor za námi dává vědět, že slunce už je těsně pod obzorem. Sossusvlei není údolí mezi horami. Je to široké údolí mezi vysokými červenými dunami. Písečné hřebeny leží kolmo na údolí, jeden hřbet za druhým jako velcí píseční draci. Posledních pár kilometrů doprostřed kaňonu už vede cesta hlubokým pískem a je možné jet jedině čtyřkolkou. Pro ty, co silné auto nemají, je tu kyvadlová doprava, řady sedaček na přívěsu za traktorem. Nás bus statečně doveze i hlubokým pískem až na konec cesty, bereme foťáky, stativ, vodu a vyrážíme pěšky k dunám.
Slunce už se objevilo a jeho paprsky pomalu klesají po východních svazích dun až na zem. Vycházející slunce podtrhuje přirozenou barvu písku a my se ocitáme mezi písečnými hřebeny rudé barvy zaplavené teplým světlem. Přejdeme jen pár písečných jazyků a ocitáme se v Deadvlei, Mrtvém údolí. Zde zatím vládne stín. V náruči té nejvyšší duny široko daleko se choulí rozpraskané bílé dno pouštního jezírka a z něj se tyčí mrtvé kmeny stromů, kterým se už dlouho nedostává potřebné vláhy. Sluncem vyšisované dřevo, rozpraskaná půda a sůl, červené stěny dun a světlo, které pomaličku ukusuje z pochmurného jezírka, zaplavuje ho světlem a postupně odhaluje dlouhé stíny čnících kmenů.

Na vrcholku duny je vichřice, kdyby foukalo jen trochu víc, každého, kdo by na dunu vyšel, by to odneslo do neznáma. David má dost, dá mi zaprášenou a zpocenou pusu a hned běží dolů, já zkouším alespoň vyfotit výhled a křečovitě svírám škubající se kameru, aby mi neulítla. Pán, který se na dunu vyškrábal za námi, si cpe prázdnou pet lahev pískem z vrcholu. Jen, co se vydá s ukořistěným půllitrem písku dolů, jsem chvíli na vrcholku úplně sama. Koukám dolů na Deadvlei a vidím, jak se po jezeře prohání vzdušné víry a jazyky plné písku. Skupinu suchých stromů na okraji jezera není v prachové bouři ani vidět. Přesto slunce dál pálí a bundy i svetry z chladného rána si už dávno všichni svlékli. V poledne už je výheň přímo šílená. Nikde ani kapka vláhy, která by krajině propůjčila jasnost, čerstvost, hloubku. Všude kolem jen suchem spálené nekonečno. Prach máme zase až v uších a mezi zuby, začínám být přesvědčená, že peklo není z plamenů, ale z prachu a písku.

Sestup duny je naštěstí o dost snazší. Pohyb dolů je hrozně příjemný, jemný písek měkce tlumí kroky i skoky. Je to jako jízda po pískové sjezdovce, ale bez lyží. Kam se člověk štrachá přes hodinu, seběhne klidně za minutu. V bílém oku jezírka jsem vděčná, že už máme nafoceno, protože všude lítá písek a trošku nám to připomíná písečnou bouři v Súdánu. Technika poryvy písku asi dost trpí, ale zkusím to přece zvěčnit. A tak za škrábavých zvuků objektivu zjišťuji, že fotky zamlženého údolí za bouře jsou ještě lepší, než za jasného ovzduší.

Duny večer, duny ráno

Platíme za vstup do kaňonu až teď, čímž získáváme dalších dvacet čtyři hodin na výlety mezi duny. Zaplatíme si i další noc v kempu a na parkovišti trefíme na čtyři vysmáté surfaře z Prahy. Busny! volají, dělají si z nás srandu a vrhají se k nám jako blázni. Tak se smějeme a domlouváme, kde bychom se ještě mohli setkat, protože oni už spěchají dál. Přijeďte za námi do Swakáče, zvou nás na rande ve Swakopmundu, kde chtějí číhat na vlnu svých snů. Tak jo! Snad to vyjde, rádi bychom ještě stihli pivko s potrefenou čtveřicí. Zvláštní, Češi, surfaři. Není na tom něco nešťastného, být Čechem a milovat moře, vlny a surfování? Asi ne, protože tihle čtyři byli ztělesněné nadšení a energie.

Na východ slunce všichni doporučují vylézt Dunu 45. Nevím proč, je to jedna docela malá duna v řadě desítek dalších stejně krásných. Možná právě proto, že je malá a nízká, není tak náročné ji vylézt a člověk může pokračovat včas kaňonem dál k Deadvlei. Když však před východem slunce k pětačtyřicítce přijedeme a vidíme nekončící dav lidí kráčejících vzhůru, raději se otočíme a jedeme na nějakou vedlejší. Lezeme na mnohem větší dunu, na které jsou před námi jen dva lidi. Jít po duně mezi prvními je vyčerpávající, asi jako v čerstvém sněhu razit novou stopu na běžkách. Odměnou za větší námahu nám je panenský písek a pohled na ladnou křivku pod nohama, hranici světla a stínu, tepla a chladu, hřeben po včerejším vichru ostrý a bez jediné stopy. A tak se po seběhnutí naší třetí duny loučíme s celým úchvatným údolím, se dvěma pakoni, kteří stále drží pozice, a jedeme dál, jedeme do hlavního města.

Noc pod mléčnou dráhou

Těsně před branami kaňonu Sosriem je pouštní oáza moderního věku. Benzínka. Natankujeme, dofoukneme pneumatiky a občerstvíme se bohatě obloženou houskou a výbornou kávou. Může to znít jako úplně normální benzínka, ale v Namibii nejsou benzínky moc často, rozhodně ne s občerstvením, tuplem ne s čerstvou kávou a už vůbec ne s rychlou wifi.

Dnes v noci bude zatmění měsíce v úplňku. Škoda opouštět nejlepší pozorovatelnu noční oblohy na světě do přesvíceného města, když jsme náhodou tady, navrhuji Davidovi a vybíráme nocleh po cestě ještě v divočině. Bus parkujeme už brzy odpoledne v kempu na úbočí hory, s výhledem do šedivé polopouštní krajiny. To bude pohoda, máme celé odpoledne bez elektřiny a signálu, takže se můžeme jen válet, libuji si a fotím velkého brouka s ostnatým krunýřem a nohama jako kobylka. Rozděláme venku sezení, obdivujeme výhledy a vegetujeme, dokud mi ten zvláštní brouk nezačne lézt na nohu. A pak další. A další… Nakonec je vidím všude, je jich tu tolik, že mám pocit, že se kolem nás šikují k nějaké velké akci a skončím vyštvána v autě. Normálně si hmyz ráda prohlížím a nemám z něj strach, ale tyhle kobyly jsou nějaký silný kalibr. David otravné tvory z pod našeho sezení postupně odnáší na návnadu z plechovky od kukuřice. Invaze kobyl bohužel neustává, pořád se objevují další a další. Po celém odpoledni už jich je na plechovce celá valná hromada, lezou tam přes sebe a mně to přijde jako z hororu.

Uprostřed pustin, dun a hor je tak málo vjemů, na nichž by ulpělo oko a rozptylovaly naši mysl, že máme mnohem víc času přemýšlet. Jsme v zemi, která se v noci stává součástí vesmíru, v zemi, jejíž velikost, vzdálenosti a opuštěnost, ale i hvězdná obloha a geologické bohatství připomínají, že krátká lidská minulost, současnost či budoucnost jsou jen malé role v jedné velké hře. Všichni jsme součástí většího příběhu. Toho, jenž přesahuje zemi, vítr i čas. Tak hledíme do nekonečna světel a galaxií a já stejně musím poočku kontrolovat, jestli se neblíží další hnusná kobyla.

Windhoek

Náš plán zažádat si o víza, rychle postříhat díl, dokoupit novou pneumatiku a vypadnout z Windhoeku opět selhal. Víza do Konga jsme sice dostali rychle, pneumatiku sehnali, ale s prací je to horší. Kempujeme v hostelu, v bezpečí za branou a elektrickým ohradníkem. Hostel je trošku jiné prostředí než kemp. Ocitáme se mezi prapodivnou směskou baťůžkářů, dobrodruhů a ztracenců. Většina lidí má za sebou cestování po celém světě a rádi se podělí o svoje unikátní cestovatelské zkušenosti. To může být zajímavé i užitečné. Nebo taky ne. Podobné drahocenné zkušenosti tu má úplně každý a nadšení rádci se vyznačují tím, že nejraději poslouchají hlavně sami sebe. Jsou světem protřelí a povznesení nad nudné problémy normálního člověka. Pokud se s takovým neohroženým druhem dáte do řeči, pravděpodobně ho budete poslouchat až do chvíle, kdy pochopíte, že bude lepší si zívnout a odejít řešit své obyčejné problémy pod záminkou spánku.

Máme štěstí, tentokrát se kromě povznesených všeznalů sešla v hostelu i dobrá společnost. Jan a Yvan, švýcarská dvojka, co jede kolem světa na motorkách. Dva kluci, s nimiž jsme dopili naše zásoby slivovice (ano, té slivovice, která měla vydržet až do Evropy), oslavili švýcarský den nezávislosti s českými prskavkami (které jsme nenašli na Vánoce, ani na Silvestra, ale až prvního srpna), uspořádali caipirinha večírek, skočili do skoro zamrzlého bazénu, uvařili bramboráky a ratatouille a v jejichž společnosti jsme nakonec ve Windhoeku strávili dva super týdny.

S příchodem studené fronty z jihu klesnou teploty a v noci teploměr ukazuje i čtyři stupně pod nulou. Jak jsme si zasloužili tak krutý osud, odjet z Evropy stižené srpnovými tropickými vedry a kempovat v Africe v mrazu? pomyslím si, když ráno oblékám zmrzlou mikinu. V hostelu jsme se už celodenním klikáním a vysedáváním v podstatě stali součástí inventáře. Ale musíme zase dál, protože nás tu kromě práce nic moc nedrží. Ve Windhoeku zcela upřímně, kromě těch dvou Helvétů, není vůbec nic!

Rande ve Swakáči

Práce je hotová, ale na peníze musíme počkat, než faktura projde schvalovacím kolečkem. Tak utahujeme opasky, vařit budeme jen ze zásob v busu, plníme nádrž z kanystru a jdeme cestovat pěkně na socky – žádné placené ubytování, žádné velké party, žádné turistické atrakce, rozpočet jsme zkrátka škrtli na nulu. Jedeme hledat české surfaře do Swakopmundu. K setkání dojde málem čelním nárazem busu s jejich pronajatým vozem na kruháči u oceánu. Vy jste měli sprchu! obviní nás česky čtyři bezdomovci, co koupelnu neviděli od přistání v Namibii před necelým měsícem. No jo, ráno, byli jsme ve Windhoeku v hostelu. Buržousti! vítají nás smraďoši, ze kterých čiší prázdniny a dobrodružství. Plácneme se přes kapsu a v nulovém rozpočtu škrtneme ještě do mínusu nákupem piva na večer. Zítra jedeme na východ slunce do Sandwich Bay! plánují kluci a míříme zaparkovat mezi duny za město Walvis Bay. Kempujeme v národním parku pod Dunou 7, nejvyšší dunou světa. Je to sice zakázané, ale my budeme ohleduplní a poušť opustíme přesně tak, jak jsme ji našli. Pustou, prázdnou, písečnou, ponecháme i tisíce hvězd na temné obloze. Uvaříme, popijeme, pustíme klukům předpremiéru nové epizody, co na strýmu vyjde až zítra, občas koukneme na oblohu, kde hvězdy houstnou a přibližují se, a ke spánku se uložíme až po půlnoci. Nikdo nás nepřijde zkontrolovat ani vyhodit, jak by taky mohl v zemi, kde je hustota osídlení 1,3 člověka na kilometr čtvereční.

Ranní mlha se ještě nerozplynula, vše je pod mrakem, laguny barev a plameňáků zůstaly daleko vzadu a my uháníme přes tuhé i měkké písky podél pláže polévané studenými mořskými vlnami. Občas vyskočíme z aut, aby kluci očíhli vlny, ve kterých teď místo surfařů skotačí jen lachtani. Na surf to dnes nevypadá, prý je to špatně nalinkovaný, nízký, rozbitý, prostě nesurfovatelnej bordel. Takže surfovat se dnes nebude, pokračujeme dál, abychom dojeli alespoň do té sendvičové zátoky. Ford rendžr s kilometr širokými pneumatikami, kterým jedou kluci, může po pláži jen i stovkou, to busík si pláž hezky užívá při své maximální třicítce. Nízká rychlost a malý výkon se nám stanou osudnými v měkké části pláže těsně po odlivu, kde zapadneme. Kluci nás přijedou vytáhnout, což se podaří, David za volantem se snaží pomáhat a hrabe koly v hlubokém mokrém písku. Když konečně stojíme na tužším úseku, z motoru se kouří a pěkně smrdí spojka. Ujedeme pár desítek metrů, ale pak bus přestane řadit a je to jasné. Spálili jsme spojku. To bude dobrý! uklidňuji Davida. Necháme to vychladnout a určitě zase pojede. Nasedáme do rendžru, vyšplháme dunu nad Sandwich Bay, ale místo toho, abychom si opravdu užívali kouzlo místa, kde se prudké stěny dun sypou přímo do oceánu, v myšlenkách se stále vracíme k busu, který jsme zase opustili někde v dálce na pláži. Až se vrátíme, bude tam? Neodnese ho příliv? A pojede?

Ár jů mekánik?

Když se po hodince povalování na hraně duny vrátíme k busu, David nastartuje, zařadí a… nerozjede se. Takže jsme uvařili spojku. Jsme nepojízdní a jdeme zase na odtah. Už zase nás táhnou na laně! Poprvé to bylo v Brně, pak v Keni, v Botswaně, v JARu a teď i v Namibii. Čistě statisticky Jižní Afrika busíkovi moc neprospívá. David s čelem na volantu lamentuje, že na to už fakt nemá, že už nechce tyhle sračky, ve kterých pořád jsme, řešit, a že když už jsme ve Walvis Bay, můžeme rovnou bus naložit v přístavu na loď a poslat ho do Evropy. I mně se v tuto chvíli náhlý konec, loď, vidina rychlé cesty letadlem a útočiště doma v Evropě, jeví jako ta nejlepší varianta, nehledě na červené mínus, které na mě svítí při otevření internetového bankovnictví. Takhle to s námi ale je přece pořád a vždycky si poradíme, nakonec se z toho přece vyhrabeme, šeptá můj věčný vnitřní optimista. V těchto situacích je lepší moc nepřemýšlet, neprovolávat osudové závěry a počkat, jak se situace vyvrbí.

Kluci nás supermaním rendžrem dotáhnou přes pláže, duny a plamenné laguny zpět do Swakopmundu. Parkujeme u autoservisu a s překvapením zjišťujeme, že oprava spojky nebude zdarma. Profesionálovi v montérkách asi nemá cenu vysvětlovat, že jsme plánovali na tomto výletě nic neutratit, ale dva a půl tisíce namibských dolarů, které po nás mechanik za svůj výkon chce, prostě nemáme. Sedáme do busu a přemýšlíme, co dál. Peníze dojdou až pozítří. Je to na pytel. Jak jsme mohli spálit úplně novou spojku? ptám se Davida, protože si pamatuji, že spojka je v busu nová od výměny motoru v Pretorii. Neví. A kolik stojí spojka? zkouším spočítat nutné investice. Vždyť máme naši starou spojku, vzpomene si David. U té výměny jsem byl… Ááá, už se nám rýsuje řešení. Když David zahrabe v paměti, v bednách na zahrádce a v internetu, starou spojku najde a vzpomene si, jak spojku naposledy vyměňovali, zvládneme to sami! Na laně nás kluci vezmou až na parkoviště obchoďáku hned u oceánu a opravy můžou začít. Jak se to dělá? David vyjmenuje skoro celý podvozek auta, který musí odstrojit, a to včetně převodovky. Moje představa opravy, kterou sfoukneme ještě za světla, se rozplyne rozhodně rychleji než dnešní ranní mlha. Kluci Davidovi přislíbí pomoc a já jen kroutím hlavou, jak jsme jim po veselém setkání zase zůstali viset na krku.

David se do toho pouští, já se starám o catering a mezitím mu podávám šroubováky, kleště, ráčny a bity. David postupně svoje kroky konzultuje na wocapu s naším syncra znalým kamarádem a kolem busu se hromadí odmontované součástky. Z Davidových černých rukou trčících zpod auta beru špinavé šrouby s matkami, popisuji je cedulkami, kam patří, abychom je pak trefili správně zpátky, čistím starou spojku z Česka, aby alespoň vypadala jako nová. Jsem vyčerpaná, ale vím, že David je na tom stejně, stmívá se a on pořád s vervou pokračuje v práci. Pobíhají kolem nás místní děti a žebrají o peníze. Nic vám nedáme, nemáme peníze, načež chtějí aspoň boty. Než nám něco ukradnou, vyvedu pouliční bandu k nákupáku, ať si hrají s nákupními vozíky a otravují někoho jiného.

Na spuštění převodovky, která váží asi padesát kilo, už je pod busem přítomno všech pět kluků. Převodovka teď leží na vedlejším parkovacím místě a David se dál šťourá v busíkovým břiše. Vytáhne spojku, tedy spíš to, co z ní zbylo. Spojková lamela je úplně spálená, zbyl z ní jen smrdutý černý prach. David spojku vymění, vystředí a pod auto se soukají zase všichni, aby nasadili zpět převodovku. Trvá asi hodinu, pár telefonátů do Česka a několik opravdu zoufalých pokusů o jemnou manipulaci s tou těžkou potvorou, než kluci trefí správný úhel mezi motorem a převodovkou, trefí mrkev do díry a klapnutí dílů potvrdí, že už snad vše je na svém místě.

Postupně vracíme na místo zbylé části a šrouby, a po šesti hodinách montování David nasedá do busu, startuje, zařadí a rozjede se. Rozespalí surfaři jako duchové s nevěřícným pohledem vylézají z rendžra a hledí na bus, který vítězně krouží po parkovišti. Povedlo se! Nemůžu tomu uvěřit, kluci v polospánku mžourají na výjev pojízdného busu a váhají, jestli je to skutečnost nebo se jim to jen zdá. Ár jů mekánik? volám na Davida památnou větu, kterou jsme tolikrát slyšeli v Etiopii. Euforii přeruší až zjištění, že mezi převodovkou a motorem zůstal přiškrcený kabel čidla teploty vody. Tam nemůže zůstat. Kluci odjeli kempovat za město, tak jsme se shodli, že na to už nemáme a pořešíme to až ráno.

Po rozednění se nám za pár hodin šťourání ve vnitřnostech busu podaří nezbedný drát vyprostit, aniž bychom znovu sundávali převodovku. Jako publikum tentokrát nemáme děti, ale zaměstnance nákupního centra, kteří zde u parku a pláže na swakopmundském nábřeží naznali, že nejlepší místo pro piknik je na parkovišti u popelnic s výhledem na pracující ušpiněné bělochy. Kluci už vyrazili na cestu do hlavního města vrátit vůz, my necháme opláchnout podvozek od slané vody, do nádrže vyléváme předposlední kanystr nafty (máme na střeše pro případ nouze čtyři dvacetilitrové kanystry nafty) a jedeme v závěsu za nimi.

Do Windhoeku prý už nikdy, ale zase jsme zpět

Máme vstávat v půl šesté a jet do dílny, ale zaspíme a nestihneme ranní nábor zakázek. Davidovi je stejně zle, takže místo servisu jedeme do nemocnice. Jako vždy pro Davidovu křehkou existenci raději vybíráme soukromý drahý ústav, protože čím víc za vyšetření v Africe zaplatíme, tím víc se péče blíží západnímu zdravotnictví, kterému David rád věří. Bloudíme po parkovišti jako dva zmatení nešťastníci a nemůžeme najít vstup, když se nás ujme kolemjdoucí paní ředitelová a nejen, že nás zavede na správné oddělení, ale rovnou Davida umístí na lůžko. Vyplňujeme karty a papíry, doktor Davida prohlédne, uklidní Davida, že to není nic vážného, na recepci nám vysají čerstvě nabyté peníze z karty a je to.

Protože zítra chceme znovu učinit pokus o opravu auta, zároveň však máme podle razítka v pasu opustit zemi, jedeme do města na naše oblíbené Home Affairs zjistit, jak je to s prodloužením namibských víz. U přepážky zamáváme papírem z nemocnice a paní souhlasí, že nám víza prodlouží za 80 namibských dolarů na osobu (1 NAD je asi 1,7 Kč). Tak levně jsme ještě žádné vízum nezískali, libujeme si na pokladně a vyplňujeme žádost. Zítra přijďte, pokud prodloužení získáte, zaplatíte mi dalších tisíc dolarů. Aha, zírám na paní, která nám předtím zatajila všechny důležité informace a až teď nám sdělila, že je to trošku nejistý byznys a stojí pěknej majlant. Kostky jsou vrženy, pokud to vyjde, alespoň opustíme zemi legální cestou.

Ještě za tmy parkujeme bus před servisem a jsme zařazeni do sofistikovaného systému dílny s přijímacím protokolem. Všichni mluví německy, mají značkové VW košile nebo montérky a usadí nás do kavárny, abychom nepřekáželi provozu. Postupně nás chodí zpravit, co je s busem špatně, zadní kolo v pořádku, ale chce to nové brzdy a ložisko vpravo vpředu je na výměnu. Jak kolo rozeberou, objeví se další zbroušený bazmek uprostřed kola na svaření a náš účet roste. Jedu do města vyzvednout a zaplatit víza, než budeme zase bankrot.

Beru taxík, tři kilometry do centra stojí jen deset dolarů, což je levnější než jízdenka v Brně. Nasedám do polorozpadlého vozu a nestačím se divit. Předevčírem pánovi auto vykradli, takže má vytržené rádio, chybí zpětná zrcátka, kličky od okének, otevírání dveří, dokonce i madla na dveřích. Zpětné zrcátko nad palubní deskou zloděj milostivě ponechal. Taxikář má navzdory okolnostem radost, že v průmyslové zóně našel klienta, ale stejně celou cestu dál vytrubuje na kolemjdoucí, aby vůz vytěžil na maximum. Říkám mu, jsem zrovna nechala opravit bus v dílně u Zimmermanna, že vyrážíme na cestu do Evropy a auto musí být v pořádku. To bych měl taky, odpovídá taxikář. Ano. Tak dlouhý výlet? diví se a snaží se spočítat, kolik nás bude stát nafta. V každé zemi to stojí různě, vysvětluji, že jeho snaha je marná. To je komplikované a hrozně drahé, kroutí hlavou. Ano. Ten bus je tvého táty? Ne, táta má auto doma v Evropě. Káravě na mě hledí. Děti by měly zůstat s rodiči. Já mám pět dětí, dvě s bývalkou, tři s manželkou, ale chci ještě další dvě. Tolik dětí? Není to je ještě dražší než nafta až do Evropy? ptám se. Sedm dětí, to je akorát, aby se o mě postaraly. Je to jako můj majetek, jako investovat do budoucnosti. Představím si pána jako starce, který všem svým sedmi dětem zakázal opustit Windhoek, aby mu nepřetržitě dělaly servis a je mi líto i těch dvou, co se mají teprve narodit. Zakecali jsme se, nabrali další pasažéry a pán mě zapomněl vyhodit, kde měl. Vystup si tady, to dojdeš. Za takovou službu bych mohla požadovat slevu, ale za ta moudra, co z pána vypadla, platím deset, prostrčím ruku okénkem, abych si mohla zvenčí otevřít dveře a přes centrum už raději opravdu trefím sama.

Na imigračním je vše v pořádku a víza dostaneme, o tisíc dolarů lehčí mířím zpět. Odpoledne nám mechanik předá klíčky opraveného busíku a vysaje nám z karty další nekřesťanskou položku. Ale bus jede krásně, přestal rezonovat, nové brzdy pískají, ale to prý přestane. Máme z něj radost, z marnotratníka jednoho, je ready na cestu, tak budeme moct vyrazit dál!

Musíme hejbnout kostrou

Po cestě se jinak nic zásadního neděje. Je dlouhá, asfaltová a úplně rovná. Podělím se s vámi alespoň o krátký postřeh, který pro mě byl takovým metaforickým varovným signálem, že už jsme v Africe moc dlouho. V malém městě blízko národního parku Etosha mě David nechá zastavit u koloniálně vyhlížející pekárny a deset minut zálibně hledí do napečených regálů, až nakoupí chleba německé (téměř české) receptury. Nakoupený bochník pak už za jízdy s úsměvem od ucha k uchu třímá na klíně. Asi patnáct minut na to projíždíme buší. Vidělas ty žirafy? Stály skoro u cesty. Kde? ohlížím se a nevidím nic, protože David nezastavil, ani nezpomalil, prostě kolem nich jen projel. Když se pecen chleba ze starého kontinentu stane zajímavějším než stádo žiraf u cesty, je právě čas zamířit domů.