06 Pro Měníme plány v Togu
Pobřeží Toga je stejně jako v Beninu omývané espritem prázdnin, pohody a lehára. Ráno běháme bosky v písku, odpoledne se koupeme v nekompromisním válci první divoké vlny hned u pláže. Mezitím v hlavním městě Lomé, přestože vyzbrojeni diplomatickou nótou z české ambasády v Accře, necháme se odmítnout další ghanskou ambasádou. Je to trošku paradox, jelikož uličky v okolí ambasády se tisknou přímo k hraniční čáře, kde se civilizace uspořádaná v rastru metropole mění v palmovou savanu ghanské periferie. Ghana je doslova a do písmene na dosah ruky. Jednou boční uličkou se přiblížíme k vodnímu příkopu plnému odpadků, který má představovat onu pro nás nepřekročitelnou linii. Ve stínu pod palmou sedí voják se samopalem (možná plastovým) a hned na nás kyne, že lávka přes smetiště je určená jen místním a my na ni nemůžeme. David si jde ulevit a s vítězným zadostiučiněním se vrací k busu s tím, že se na Ghanu alespoň vyčůral. Přísný voják tasí foťák (skutečný) a za přehlédnutí Davidova proudu směřujícího na zakázané území požaduje společnou fotografii.
Ještě se nevzdáváme a chceme zjistit, kolik stojí vízum přímo na hranici. Místo 35 dolarů zde jediné dostupné vízum přijde na sto pade, na to prostě nemáme. Situace rozhodla za nás, dál do Senegalu pojedeme vnitrozemím přes Burkina Faso a Mali. Vyřizujeme tedy alespoň víza do Burkiny Faso.
V Togu po dlouhé době potkáváme další cestovatele, kteří ovšem cestují na rozdíl od nás ze severu Afriky na jih. Mačo otec s dvěma syny z Holandska zrovna řeší, jak se se svým vozem dostat dál přes Nigérii, a když zjistí, že to nepůjde tak snadno, ani se nenadějeme a už nakládají auto na loď z Cotonou do Doualy a sami zběsile shání víza do Kamerunu. V kempu Coco Beach potkáváme také motorkáře Lucu z Říma, který též řeší přejezd Nigérie, ale jde na to s italskou grácií, beze spěchu a stresu, tedy každý další den to odkládá na zítřek. K našemu překvapení nás dokonce osloví kdosi česky. Ahój, jak s’maš? Koukám, kdopak se to zase naučil pár slov česky a bude nám chtít něco prodat, ale černoch pokračuje plynnou češtinou v dalších souvětích. Třeštíme oči, co to je za zjevení, až nám Patric prozradí, že je z Kamerunu, je tu na byznys tripu, jinak už patnáct let žije u Prahy. Wow, nadšeně se s ním dáme do řeči. Až po dobré půl hodince zjistíme, že Patric veškerou řeč zajistí sám. Hučí do nás bez přestání celé odpoledne a dlouho do noci a je úplně k nezastavení. Loučíme se tedy raději s krásami oceánu, Lucou i ukecaným Patrickem a zvedáme kotvy směrem na sever.
Za dva dny bychom mohli být v dalším hlavním městě, počítá David kilometry a dělí je naší osmdesátkovou rychlostí. V Kpalimé dáme oběd ve slibně vypadající restauraci a dáme se do řeči s tlustým bílým majitelem z Belgie. Tady ve městě žije lékař, co vystudoval v Česku. Mireček! Zastvítí oči Davidovi a necháme se navigovat k jeho domu. Vitajte! Otvírá branku do malé džungle zahrádky kolem domu s ordinací babička Irenka z Bratislavy a dědeček, doktor Francis z Ghany. Francis vystudoval v Bratislavě a Praze a zpět do Ghany odešel už se svojí chotí Irenkou a malou dcerou. Pak se odstěhovali za lepším do Toga. Je to radostné setkání, kecáme a připíjíme si na shledání jedním, pak druhým… Irenka posadí Davida venku na lavičku a potají společně fajčí. Prý měla takú chuť na cigaretu a nesmí, vždyť Francis jí to zakázal! Plán na rychlý přejezd padá se třetí otevřenou lahví, tak přespáváme na ghansko-slovensko-tožském dvorku a dlouhou cestu necháme až na zítra. Ráno před odjezdem dostáváme zajímavou nabídku. Až sa zosobášime, môžeme ísť do Kpalimé na hanymůn. Francis s Irenkou majú hore apartmán a vraj nám aj navarí.