02 Led Mali
Zpoplatněný import komárů
Cestou z Bobo do Mali míjíme háje mangovníků a kešu, nekonečné lány bavlníku a cukrové třtiny. V období sucha jsou místní navlečení do zimního, občas potkáme někoho v čepici, přestože je neutuchající horko. Míříme k utíkajícímu zrcadlu jezera na konci asfaltu, kterým nás v dáli mámí fata morgána.
Na hranici Burkina Faso a Mali nás opět čeká zádrhel, na celním po nás chtějí za import busu desetinásobnou částku než obvykle jen za to, že přijíždíme v den narození Mohammeda. Mohammed měl narozeniny včera, bráníme se, protože oslavy v Bobo skutečně proběhly předchozího dne. Nezájem. Zdržíme se tedy do zítřka, už jsme se přece naučili nespěchat a na nenadálé příplatky odvětit dostatkem času při čekání na přívětivější cenu. Tady nesmíte čekat, vyhání nás nerudný malijský celník ze špinavého parkoviště na ještě nevábnější dvorek za budovou celní správy. Čekat můžeme, ale buzerovat se nenecháme, David poukáže na skutečnost, že čeští vojáci a naši krajané nasazují zde v Mali svoje životy, a za to se nám dostává opravdu vřelého přivítání v této zemi. Nakonec nás nechají jet za deset tisíc franků (400 Kč). I přes konečnou dohodu na ‘slušné’ ceně má příjezd do země hořkou příchuť, je nám jasné, že dvojnásobek platíme jen za bílou kůži… Vztekle zaháníme otravný hmyz, co se nám od rána hemží v autě. Bus je jako pojízdná plechovka na komáry, a tak přirážku na celním beru jako cenu za import pár stovek moskytů z Burkina Faso.
Sen o Timbuktu
Nová země, čas nahlédnout do mapy, přečíst další kapitolu v průvodci, vygůglit zajímavosti a zjistit, co nesmíme minout. Víš, že v Mali je město Timbuktu? Ptám se Davida a čtu článek o tajemné polis na konci světa uprostřed pouště. Páni, historické město nad řekou Niger, studnice islámského vědění a uzel dávných obchodů se solí, zlatem, slonovinou a otroky. Místo bořící mýty, vzbuzující vášně a emoce, na kraji světa či v jeho středu, každopádně nedostupné a pomalu požírané okolními dunami. Nestačíme se divit a láká nás to do pouště. Některá vábení však musíme nechat nevyslyšená, za výlet do Timbuktu bychom taky mohli zaplatit krkem. Zůstaneme tedy jen na původně naplánované trase s jedinou zastávkou v hlavním městě Bamako.
Bamako
Ve smradlavém smogem přikrytém Bamaku zakempíme v zahradě u hotelu Spící velbloud. Je v ambasádní čtvrti na bývalé marocké ambasádě s bezpečnostním dvojitým vstupem a třímetrovou zdí nastavenou ještě pětimetrovým pletivem, kdyby po nás náhodou chtěl někdo něco hodit. Asi nikdy jsme nebydleli po tak bedlivým okem.
Ahoj! Kde se tu berete? Zdraví nás česky cyklista Daniel, který jede v protisměru na vlastní pohon a dosti na lehko. Chce dojet bez motoru až do Jižní Afriky. Páni, to musí být náročný, máš za sebou celou Saharu! No jo, první tři týdny byly těžký, pak už si člověk na každodenní zápřah zvykne. Z té představy mi vstává husí kůže, vždyť v Africe nejsou žádné pěkné vedlejší trasy přírodou a bez provozu, cyklisté musí jet po stejných cestách jako my nebo všechny naložené traky a kamiony. No, občas je to pěkně o hubu, smířeně pokyvuje Dan a ťukáme si na zdraví a bezpečnou cestu.
Ráno je něco jinak a špatně. Je mi zle, jsem slabá jak moucha. Těhotná? Mám malárii? Ležím a na nic jiného se nezmůžu. Po pár divých snech a nočních můrách nechám v podpaží vyšplhat rtuť teploměru ke čtyřicítce a nemám pomalu šťávu ani na to dojít si tři sta metrů do nemocnice. Večer už z lesklého platíčka tlačím první antibiotikum na něco, co stejně nejistili, a po prospaném dni je to oukej.
K Velbloudovi přijeli dva Němci, Lennard a Sven v lendkruizru. Taky jedou v protisměru, ale rádi si dají pár dní voraz. Kecáme, vaříme, radíme si navzájem, co bude dál. Večer se k partě přidají ještě Němka a Švýcarka, co byla provdaná za Čecha a mluví trošku po našem. Musíte se zastavit u nás doma, a taky se projet lodí po Nigeru, zvou nás holky z Bamaka a doporučují jednu z mála turistických atrakcí. Máme radost, že konečně potkáváme jiné cestovatele, a můžeme naživo sdílet zážitky s někým jiným než s vocapem a fejsbukem. A tak se zdržíme a dopřejeme si ještě jeden den odpočinku. V horkém dni se stavíme u holek v bazénu, zaplaveme si a necháme se nadnášet nafukovacím lehátkem s pohledem do korun stromů bujné městské zahrady. Poslouchám šplouchání vody a koukám na trsy kokosů pod ohňostrojem palmového listí nade mnou. Ani ve snu mě nenapadlo, že se v tom ‚suchém a nebezpečném‘ Mali budeme nakonec cítit jako v ráji. Večer vyrazíme na vyjížďku na člunu po gigantickém toku, kde se to prý dříve hemžilo hrochy a krokodýly. Dnes už jsou v městem zamořeném proudu jen ryby, co snad, na rozdíl od nás, doplavou až k Timbuktu.
Bavlněné pohlazení
Je zase čas zvednout kotvy. Po kilometrovém mostě překonáme tok Niger, svit nízkého slunce je zastřený příkrovem hnědé mlhy, projedeme rušný trhem s vozy a plátny plnými čerstvé zeleniny a sladkého ovoce a serpentýnou vyjíždíme z údolí na náhorní plošinu, kde se nám naskýtá poslední pohled na přízračnou ranní siluetu Bamaka, pár vysokých věží bank, vysílačů a minaretů zapíchnutých do mastného smogu.
Cestu provází horko, prach, vesničky, malé nalévarny čaje, mešitky, chýše, ploty z travinových rohoží či pletené z proutí a mezi suchými kopci překvapivě bujná políčka rýže a bavlny. Tu v houští zavlaje dlouhé ocasní pero pestře modrého ptáka, tu zase krákorá zvědavý ‘tukánek’ (zoborožec), jehož zahnutý zobák vídáme snad celou cestu Afrikou.
Bavlna už dozrála a na polích se všichni činí. Na chvíli zastavíme pozdravit pracanty při sklizni, dotknout se chomáčků bílého bohatství, které už leží na hromadách, kopcích a v horách, jež čekají na naložení a odvoz do Senegalu. Pojď, vylezeme nahoru, ukazuje mi rozesmátý Malijec, a když za ním vyšplhám na vrcholek měkké bavlněné hory, mám strach, jestli nezmáčknu, nesešlapu a neponičím jejich mravenčí práci. Místo spílání ale všichni radostně mávají a povykují, že na bavlně stojí bílá holka. Jak se s námi Mali na východě nešťastně přivítalo, na druhé straně se teď loučí tak, že se nám odsud ani nechce.