20 Lis Kamerun II.
Zpátky ve Střední Africe
Moje letadlo z Addis přes ostrov Malabo dosedá v Douale v pondělí po poledni. Plán je jasný, na letišti na mě čeká Robert, náš kontakt z ambasády, jemuž vezu oblek. Pokud se dočkám zavazadla, vyberu si pár peněz, koupím si SIMku, abych mohla dát vědět Davidovi, nechám se vyhodit na autobusovém nádraží a co nejdřív odjedu do Kribi a do Ebome, kde David leží v nemocnici. Cestou k bankomatu ale Robert staví v oblíbeném baru, kde už nesou panáka na uvítanou. Tak jo, to se musí, alespoň po dlouhé cestě vydesinfikuji. Panák je ale záhadně bezedný, SIMku mi pořídí Robertův známý, David je na telefonu a prý až do zítřka leží na kapačkách. Nemusím tudíž spěchat a můžu si dopít ten rum.
Vydesinfikovali jsme řádně. Ze dvou panáků na tykání je nakonec celá láhev a z následujících událostí zbývají jen zamlžené vzpomínky. Blikající herní automaty z Česka, mačkám tlačítko a vyhrávám dvě stě tisíc franků (asi osm tisíc korun). Jedeme do Robertova oblíbeného baru číslo dvě, a k vlastnímu překvapení konverzuji plynně italsky. Povzbuzena alkoholem a překvapením z nedávné výhry platím všechno za všechny, vyhrála jsem přece hotové jmění! S dvacetikilovou krosnou mi do bytu, co už znám z noci před odletem do Česka, pomáhá Marie-Joseph. Robert už spí a já povídám paní domácí o událostech. Opilost bohužel odhalila pouze moji italštinu, nikoliv francouzštinu, takže mi Marižonka nerozumí ani slovo. V pět ráno mě na pohovce v obýváku probouzí řidič, vezmu batoh (jež se na rozdíl ode mě dostal až do pokoje), a ještě za tmy vyrážíme do Ebome. Busy tak brzy nejezdí a z včerejší pohádkové výhry mi zbylo tak akorát na těch tři sta kilometrů předraženým taxíkem.
Cestou s Robertem na votsapu společně rekonstruujeme události předešlého odpoledne, večírek začal časně a po rychle vypité rumové lahvi také rychle skončil. Nejhorší ostudu jsem udělala já tím, že jsem místo připravené postele v pokoji pro hosty zalehla onu pohovku v obýváku a znemožnila tak Marii-Joseph sledování oblíbeného pořadu v televizi. To se nedělá!
V devět ráno zastavujeme před nemocnicí, a personál mě zavede k temnému krcálku, kde za cenu hezkého hotelového pokoje leží David. Po čtrnácti dnech odloučení si padáme do náruče. Není to ale nikterak romantické, ze mě se ještě vypařuje ethanol a David zase smrdí prodělanou malárií, nemytým potem a léky. Promiň, že jsem včera nepřijela, kaji se v chodbičce mezi kontejnery, protože ve smradlavém kamrlíku se nedá dýchat. David přijímá mou omluvu, že jsem se místo spěchání za svým milovaným oddávala nezřízenému pití a hazardní hře na automatu, a tak mu vděčně líčím, co jsme vymňoukli a jak jsem na párty vyhrála a záhy utratila náš týdenní rozpočet. David mi zase na oplátku popisuje svoje muka během malárie, svoje vyléčení a návrat neznámé horečky hned den poté. Pod nohama se nám zatím pletou švábi a slepice s kuřaty. Tak jo, zase jsem v Africe.
Z Doualy do Ebome a zpět za jeden den
Po super busním shledání přichází vizita. Lékař není příliš sdílný, listuje lejstry, mračí se a kývá do desek ve svých rukou, načež všem těm papírům přislíbí, že dnes už Davida z nemocnice propustí. A co mu teda je? ptám se a primář i ostatní lékaři šveholí něco o nálezu ve střevě, parazitovi a antibiotikách, ale dohromady vzato to jaksi postrádá smysl. Asi se Davidovi vrátila ta améba, co ho před rokem trápila v Ugandě. Po pár hodinách čekání na ‚ochotnou‘ sestru už David nemá v ruce dren a můžeme vyrazit z jeho propoceného kutlochu. Do téhle nemocnice už se doufám nevrátíme!
Jsem po večírku dost groggy, v Davidově dalším zatemněném pokoji na hotelu si zkouším odpoledne zdřímnout, ale neusnu. Pořád je co vyprávět. V hlavě mi víří vše, co bylo v Česku, snažím se to Davidovi vylíčit v čerstvých barvách. Všechny drby, koho jsem potkala, kdo Davida pozdravuje a co jsem přivezla. A tak během vyprávěním sbalíme Davidův neřízený svinčík a vyrazíme do Doualy, kde nás čekají Francouzi, s nimiž jsme se seznámili na pláži a můžeme u nich pár dní zůstat.
Pár nocí pod bdícím jednorožcem
Francouzské pohostinnosti nakonec využijeme hned na několik dní. Bus parkujeme v zahrádce bungalovu v nóbl čtvrti kamerunských diplomatů a boháčů. Sophie a Mathieu pochází z Francouzské Guiany a do Kamerunu se přestěhovali dočasně před třemi lety. Učí na lyceu a základní škole pod francouzskou ambasádou, kam také chodí jejich dvě dcery. Holky se před naší návštěvou sestěhují do jedné místnosti a my fasujeme růžový princeznovský pokojíček s nebesy z moskytiéry, svítícími hrochy a fosforeskujícím jednorožcem.
Běháme a pojíždíme po městě a připravujeme se na tu hrůzičku, co nás čeká. Objet anglofonní region Northwest a Southwest, v němž doutná občanská válka, vystoupat do hor, ujet šílenství a zmatkům kolem voleb nového kamerunského prezidenta těžkým offroadem přes hranici do Nigérie a hlavně překonat s co nejméně zastávkami zhruba tisíc pět set kilometrů Nigérií, ze které máme husí kůži. Hlavně ať je bus v kondici, má všechny potřebné šťávičky a olejíčky, dokoupit rezervu jako rezervu na rezervu rezervy (jistota je jistota)…
Rezervu seženeme jak jinak než ve čtvrti, kde se prodávají pouze pneumatiky. Je tu ten správný středoafrický zmatek, úzké křivolaké uličky plné motorek a rozvrzaných taxíků, prach, špína, překřikování a hluk, jak jsme na něj přivykli už od překročení hranice do DRC. Jediný obchůdek, kde snad seženeme, co potřebujeme v ‚áčkové‘ neojeté kvalitě, je plný pneumatik na náklaďáky a kamiony a zhruba třetinu prodejní místnosi zabírá pneumatika jakéhosi těžařského stroje velikosti našeho busu. Doteď mi není jasné, jak mamutí pneumatiku dostali dovnitř, ale zřejmě domek postavili ‚kolem‘ této pneumatiky.
Trénink na přeshraniční offroad nás čeká už při výjezdu ze stísněného stání u bungalovu. Až po vystavění ramp pro kola na zpevněný příjezd a zapnutí čtyřkolky se nám podaří vyjet. V trávníku vyhrabeme blátivou jámu a zrcátkem vezmeme půlku keře z živého plotu. Sophie s Mathieuem nad škodami jen mávnou rukou, že už tu nebudou dlouho a zahrada je jim stejně fuk. Au-revoir milí kamarádi, snad vám pohostinnost někdy oplatíme, třeba v Česku!
Proč ten stres
Proč nejedeme jako normální lidi z Kamerunu do Nigérie nejsnazší cestou přes hraniční přechod Ekok? V kamerunských anglofonních regionech Southwest a Northwest je neklid. Přibývají konflikty a cizincům se radí vůbec se sem nepouštět. Dokonce už nelze podniknout ani trek na Mount Cameroon, nejvyšší horu západní Afriky, která leží přesně na hranici anglofonních a frankofonních krajů. Hraniční přechod Ekok je pro cizince úplně zavřený. Objet nebezpečné místo lodí znamená zase risk únosu přímo na lodi nebo v přístavu, nehledě na vesmírnou cenu za přepravu auta. Prakticky jediná cesta po zemi, která zbývá, je dlouhý a náročný offroad z kamerunského Banyo do nigerijského Guroji. Vlastně nemáme jinou možnost, takže jedeme!
Návštěva u krále spáčů
Spěcháme k hranicím s Nigérií. V Kamerunu zrovna proběhly prezidentské volby a jak už je v Africe dobrým zvykem, protikandidát znovuzvolené hlavy státu podal odvolání a soudí se o regulérnosti volebních výsledků. Lidé buď vyráží do ulic nebo naopak zůstávají doma, protože se obávají, co se v ulicích stane. Akorát čas zvednout kotvy z nejtřeskutější Doualy. A tak naprosto paradoxně odjíždíme z Kamerunu s tím, že v Nigérii snad bude méně nebezpečno.
Z přímořské Doualy vyjíždíme severovýchodním směrem do hor mezi sopečné kužely porostlé pralesem. Navigace nás vyvede z děravé asfaltové cesty na rozbitou prašku a ještě rozbitější polňačku spíš pro motorky než provoz aut. Odpoledne zastavujeme pod řadou pěti špičatých střech se lví korouhvičkou, kde bydlí pan král. David při vjezdu na dvůr s fotbalovou brankou neomylně přetrhne vyvýšenou zahrádkou busu elektrické vedení. Takhle na přivítanou docela trapas. Král má naštěstí odpolední siestu, takže se to třeba do večera ani nedozví, máme však důvodné podezření, že existence drátu a elektrického vedení ještě neznamená, že tu kdy byla elektřina.
Obhlížíme královskou sbírku portrétů, sošek, bubínků a reliéfů pod těmi pěti střechami, až se jeho dorůžova vyspané blahorodí objeví. Je hezky oblečený, vlastně na sobě nemá nic speciálního, jen jeho šatstvo není tak špinavé a děravé jako to naše. Jak se zdraví král, úklonou? Jak ho máme oslovovat, Vaše Veličenstvo? Trošku váhavě jdeme vstříc prvnímu králi, kterého v životě vidíme. Prostě mu podáme ruku a pravíme, jaká je pro nás čest se s ním setkat. Sálá z něj takové charisma, že se člověk malé úkloně stejně neubrání. Jmenuje David, stejně jako David, což trochu prolomí ledy slušnosti a můžeme se normálně bavit.
Král David nám povídá o historii svého rodu a kraje. Celkem je v Kamerunu asi sto padesát království. Jsou to malá území, například toto území jménem Fotouni je království dvanácti vesnic s asi šesti tisíci obyvateli. Král tu zastává roli srovnatelnou asi s českým starostou. Je rozhodující hlavou, rádcem každého, kdo si neví rady, poskytuje místním jakousi jistotu a vnitřní identitu. I zde, mezi lidmi jeho rodiny a dvora vidíme, že se těší velké úctě. David je už dvanáctým králem své dynastie, má přes sto sourozenců (přesné číslo neví), ale není nejstarším synem svého královského otce. Princové studují vládnutí na speciální akademii, jakési škole mudrců. Z těch, kdo školu dokončí si pak otec svého nástupce sám vybere. To je kontent, raduji se přílivem informací z královských úst, načež mi David prozradí, že náš hovor omylem nenatočil.
Král odjíždí vozem do kulturáku vzdáleného asi dvě stě metrů domlouvat svoji řeč na kulturních dnech, které ve Fotouni pořádají co dva roky, a my vyrážíme do vesnice na jedno. Pivo si dáme na zápraží koloniálu, kde vše včetně zboží pokrývá vrstva prachu a zaschlého bláta. Chlapi hrají člověče-nezlob-se s takovým umem, že na to zůstáváme zírat s ještě neotevřenou láhví v ruce. Ruce kmitají nad herním polem, barevná víčka místo figurek se jen míhají, kostka se nevrhá, ale pouští v ladných piruetách na hraně jako roztočená káča. Takové grify, to snad musí hrát každý den po celý život. A zatímco my hledíme na hru, zbytek koloniálu pozoruje nás, protože v této vesnici působí dva běloši jako opravdové zjevení… Čekáme, až přejde bouřka. Jako vždy si toho s místními moc neřekneme. Na angličtinu si troufne jen ten nejopilejší, je už však tak společensky unaven, že není nic rozumět. Asi jako já v tom italském podniku v Douale, pomyslím si. Podle očí, úsměvů a výrazů ale můžeme říct, že tu žijí samí dobří lidé.
Náš útěk do Nigérie
Brzy ráno pokračujeme v naší tour Kamerunem k hranicím. Král ještě vyspává, tak mu necháme alespoň děkovný vzkaz, že nás nechal na svém dvoře a omluvu, že jsme ho odpojili od elektřiny. Připíšeme i číslo na WhatsApp, třeba napíše a budeme se moci pyšnit tím, že vedeme občasnou korespondenci s opravdovým králem. Silnice se hned za Baffoussamem jako otočením prstenu změní v pohádkový asfaltový koberec francouzské (nikoliv čínské!) výroby a po padesáti kilometrech asfalt opět jako mávnutím proutku mizí a jedeme zase po červené hlíně. Díry jsou tak velké a četné, že divokým řazením mezi stupni jedna a dvě opět utrhneme zánovní řadící páku z Angoly. Opravu zvládneme celkem rychle, ale v Mayo Darle jsme stejně zase až za tmy. Jediný hotel nedisponuje žádným parkovacím stáním, a tak ulehneme na jediném bezpečném parkovacím místě přímo před policejní stanicí.
Po nevyhnutelně časném budíčku a ránu v rytmu policejního nástupu vyrážíme. Z Mayo Darle vede, světe div se, zpevněná silnice. Ale nenechte se zmýlit, je to jen takový asfaltový přízrak, jež vede pár set metrů za město. Dál už zase řadíme v prachu pouze mezi stupni jedna a dvě. Asfaltové úseky se občas zase zjeví, ale vždy jen na chvilku třeba při prudkém stoupání, občas ze silnice zbyde jen rozdrolený cement a trčící výztuž. Takové množství děr a tak ostré kličkování vyžaduje naprosté sto procentní soustředění. Když dáme na pauzu, ještě pár minut po zastavení mi cesta sama ubíhá před očima, jak oči přivykly přeskakovat od díry k díře.
Kamerunsko-nigerijská nepřímá úměra způsobuje, že s ubývající vzdáleností na hranici roste naše nervozita. David má nervy na pochodu a sprostě nadává každému šutru, co se nám postaví do cesty. Nenadávej, kdo to má pořád poslouchat, kárám ho, ale když pak sednu za volant, přistihnu se, že dělám úplně to samé. V Banyo, poslední plánovanou zastávkou v Kamerunu, jsme brzy. Odpoledne se ulicemi řítí oslavný troubící, zpívající a vřeštící konvoj jásající nad soudem uznaným znovuzvolením starého prezidenta. Nemáme se bát jít do ulic? Ptáme se a máme si být jisti, že tady v příhraniční vesnici dnes oslavuje úplně každý. Jedna odbava odpadá, můžeme se tedy v klidu ubytovat, zkontrolovat podvozek a kapaliny v busu, nakoupit, vyřídit celní odbavení z Kamerunu a zjistit, že na nigerijskou měnu Nirra nám zde nikdo nevymění. Zbývá jen chvíli si odpočinout, zítra nás čeká den D.
K hranici přes řeky nervů a peřeje strachu
Obávaný offroad je tu. Startujeme za svítání a na okraji Banyo vjíždíme na hrozivě vypadající dešti vymletou dráhu ztvrdlého rudého bláta. Pokud jen trošku pohneme volantem a sjedeme z trajektorie, bus spadne na metr hluboko do kolejí vyježděných velkými trucky z Nigérie. Takové balancování na dvou souběžných kladinách nás čeká při každém prudším stoupání a klesání, a to jedeme do hor, těch možností je požehnaně. Včera naštěstí pršelo jen krátce, takže cesta je více-méně suchá, jen občas louže tak velká, že snad nevyschne, jak je rok dlouhý. Bus statečně vyjíždí výškové metry a hned zase sjíždí do rozbrázděných údolí a žlebů, aby zase šplhal do výšin.
Jsou před námi brody, nízké i hluboké, přístup k nim vede tak strmě, že je často horší než samotný průjezd proudem. Pomalu přes kamení a louže doskáčeme až na hranici, kde se s námi razítkem do pasu rozloučí Kamerun. Jaká je cesta dál? Lepší? Stejná? Horší? Not sou gut, praví muž s cigaretou v koutku a já si říkám ‚Not sou gut‘ jako Není zrovna dobrá nebo ‚Not sou gut‘ jako Ne tak dobrá jako ta, kterou jste právě přijeli? Z druhé varianty mi vlasy vstávají hrůzou na hlavě! Želbohu druhá varianta byla ta správná. Projetá trasa na kamerunské imigrační, byla oproti posledním osmi kilometrům, co máme přes sebou na hranici s Nigérií, motoristickým čtyřkolkovým balzámem! A tak se k brodům, prudkým stoupáním a klesáním, blátivým rovinám, hlubokým kolejím, trčícím roxorům, hlubokému písku, pádům a skokům přidalo ještě ostré kamení. Už to tu nebudu rozmazávat, finální šplh na náhorní plošinu na hranici Nigérie byl prostě na posrání.