BUSNY | Jak se nám o Nigérii ani nesnilo
16428
post-template-default,single,single-post,postid-16428,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

Jak se nám o Nigérii ani nesnilo

Jak se nám o Nigérii ani nesnilo

Máme, co jsme chtěli, jsme v Nigérii. V té zlé zemi, kde na nás všichni budou křičet, házet nám šutry do oken, zastavovat nás, mámit z nás neustále peníze, kde si cestovatelé lepí na nárazníky a rámy aut hřebíky, aby se zbavili nechtěných pasažérů jako otravných holubů.

Ve vesnici Kan-lyaka na hranici jsou dvě dřevěné boudičky, kolem nich hliněné naklizené dvorky, na zemi skomírá pár uhlíků a z hrnce nad nimi se kouří a voní něco dobrého. Nikde ani živáčka, jen pár slepic s kuřaty. Celník i imigrační úředník dřímají, tak je jemně budíme, zda by nám nevtiskli do papírů svá razítka. Všude pořádek, ošklivé plakáty na stěnách visí rovně, je tu příjemně, všichni jsou milí, bez průtahů nám dávají razítka, nic od nás nechtějí a slibují, že cesta bude už jen lepší. Máme je za to rádi až do chvíle, než zjistíme, že lhali, a zdánlivě rajská cesta náhorní plošinou někde ve dvou tisících metrech se vrhne ještě o pár set metrů výš na hřebenovku plnou obřích kulatých skalisek a bludných balvanů. Krajina je to impozantní a nádherná, plujeme nad mraky, nadskakujeme mezi loukami pasoucích se krav a kocháme se výhledy do všech stran, ale cesta si do sjízdnosti nezadá s těmi posledními kamerunskými kilometry. A tak projíždíme jednu balvanovou peřej za druhou a pokaždé si říkáme, že to už přece musí být ta poslední. A jedna nakonec opravdu poslední je a bus stále jede a my jsme na asfaltce! Opravdový nefalšovaný smrdutý tér!

Jaká je cesta do Serti? ptáme se místních a oni se usmívají, zdvihají palce a jásají nad svojí dokonalou ‚perfect asphalt road‘! I ty máme rádi až do chvíle než zjistíme, že také lhali, a jejich ‚perfektní asfaltová silnice‘ se při klesání z hor do bouřkou stižených nížin opět promění prakticky v offroad. V Serti, kam jsme po silnici chtěli dojet za světla, se ubytujeme až v noci po bouřce, na niž stěrače vůbec nestačily. Do postele jdeme sice pozdě, zato v prémiovém prostorném oválném bush-apartmánu za stovku na osobu. Tak jsme dnes zase zestárli, vždyť tento neuvěřitelný den vydal zážitky snad na padesát jiných obyčejných dní!

 

Nigerijský retardovaný tankodrom

Ráno zjišťujeme, že není blackout, ale v Nigérii prostě nefunguje elektřina. Nikde. Elektřinu pustí jen na pár hodin ráno nebo večer tam, kde mají generátor. Nelze tedy ani vybrat peníze, ATM ve městě je, ale nefunguje. Vyměníme tedy jen pár dolarů a vyrážíme. Silnice je zpočátku oukej, ale přibývají roadbloky a díry, až se dostáváme na děravý horor, kde nás roadblok zastaví každých pět set metrů. Uvědomujeme si, že podle četnosti roadbloků se asi pozná stabilita v kraji. Dle hustoty kontrol na východě země pravděpodobně za každým stromem číhá Boko Haram.

Kontroly občas chtějí dárečky, peníze, ale nikdy netlačí na pilu a nakonec nás nechají jet. Naše strachy ze žebrání, z neúprosného trvání na placení úplatků a zlých lidí zůstanou úplně liché. Asi na sto padesátém roadbloku nás jeden voják chce vyděsit, a důrazně nám doporučuje jízdu za doprovodu vojenského konvoje. Lačný vojín nám ho samozřejmě sežene za neodolatelnou cenu 60 000 Nirra (3 600 Kč). Jeho zinscenované zastrašování je bohužel pro něj opravdu těžko uvěřitelné, když nás na pěti kilometrech před ním zastavilo dalších deset kontrol a nikdo o nebezpečí nebo konvoji neřekl ani slovo. Dál jsme opatrní a všech vojáků se pro jistotu zeptáme, jaká je za jejich retardérem situace. Všichni zvedají palce a dušují se, že ‘very safe’. I to je těžko uvěřitelné, když se podívám vpřed a na dohled vidím další tři check-pointy. Takže pravda bude asi někde na půl cesty mezi ‘very safe’ a ‘jedině s konvojem’.

 

Kořeněná cesta

Děravá silnice v Nigérii má od svého středu k okraji postupně se zlepšující tendenci. Uprostřed cesty v místě, kde má být dělící čára mezi dvěma pruhy, většinou zeje mamutí díra do pekel. Směrem k okraji se postupně pekelné hlubiny mění v kalné louže se dnem v neznámé hloubce, lázně červeného bláta a ‘potholes’ (díry velikosti a tvaru kýblu). Neúplné mapy asfaltu se objevují až v místech pomyslné krajnice a na samotné hraně je už perfektní vozovka. Na této části silnice, jediné dobře sjízdné, jsou v ploše rozložené plody drobného zemědělství, chilli papričky, kasava, okra, kukuřice a koření, protože na asfaltu v proudu výfukových splodin se nejlépe suší. Na takové nigerijské silnici dosahujeme průměrné rychlosti 15 až 30 km/h. Nutno dodat, že to není rychlost jízdy, nýbrž šplhání, pádů a hopsání mezi dírami a loužemi, pakliže chceme předjíždět, musíme i oním peklem. Holt po papričkách se nejezdí.

Ještě častěji než roadblok se kolem cesty míhají vesničky. Malé osady kulatých hliněných chýší s kuželovitou střechou z větví a splétaného listí nebo patchworku plechů jsou doslova na každém kroku. Chýše jsou postaveny okolo dvora, kde se popelí děti a hospodářská zvířata. Vesničky jsou to malé, zato jsou zde tak na husto, že už se nedivím, kam se v této zemi nacpe jejích oficiálně 180, reálně snad přes 200 miliónů obyvatel.

 

Yam yam

Každé ráno absolvujeme rutinní kolečko ATM, benzínka, nákup snídaně. Mástrkárd nepřijímáme, naftu nevedeme, bělochům neprodáváme, jsme střídavě úspěšní v závislosti na africké ochotě, množství peněz v bankomatu a existenci funkčního řvoucího generátoru. Když nejede ATM nebo generátor, není ani na naftu nebo snídani, a tak tankujeme z kanystru a přes den jíme jen oříšky, zrní a banány.

Samozřejmě musíme ochutnat místní kuchyni. David si nechá zajít chuť na svíčkovou se šesti, a objednáme to jediné, co lokální restorant nabízí. Kaše z obrovské ‘brambory’ yam, špenát s vajíčkem a chilli papričkami (bezpochyby uzené oxidy uhlíku z výfuků místních pojízdných vraků), maso s pořádnou morkovou kostí, a pytlík kukuřičného papu (pravděpodobně vařeného přímo v tom pytlíku). Možná dobře uvařil kuchař, možná hlad, každopádně se už těšíme na český smažák a řízek!

Po takovém šestnáctihodinovém vymetání děr a celodenním brždění na roadblocích jsme pěkně hin. Vojáci i policisté nás neúnavně přesvědčují, že jsme v ‘safe area’ a čeká nás ‘perfect road’, až večer se najde jeden upřímný policista, který nám prozradí, že že ve městě je nebezpečno, tam na rohu okrádají a nemáme nikomu nezastavovat, a do dalšího města nám to už za tmy potrvá ještě hodinu a cesta je opravdu špatná. Děkujeme za tu upřímnou duši, možná jen plašil anebo nám zachránil kejhák.

Do města Gboko přijíždíme až za tmy a v zašlých, popelavých uličkách nalézáme nablyštěný nový hotel. Člověk by skoro řekl, že je tu krásně, nic ještě neztratilo barvu, nestihlo oprýskat či porouchat se. Na ‘krásno’ je tu ovšem až příliš mnoho zelených a zlatých spirál, květin a kudrlin. Jídelní lístek na nočním stolku lstivě slibující pizzu a hamburger nás vláká do restaurace. Představa západního pokrmu obsahujícího sýr zůstane jen nesplněným snem, neb reklama je pouze povedeným obchodním trikem, jak dostat lenivého hosta z postele. Tato kuchyně burger ani pizzu nikdy neviděla, ale když už jsme tu, ještě rádi si dáme místní jídlo, jistě něco s papričkami a yamem.

 

Lagos

Až když po dlouhatánském mostě přejedeme řeku Niger, dostaneme se na dálnici a konečně to jede rychle. Tedy ne na dlouho, část dálnice je ve výstavbě a místo čtyřproudovky se zase brodíme prasečákem. I tak už ale denně ukrojíme pořádnou vzdálenost a blížíme se do Lagosu.

Lagos je největší město Afriky, prý dvacetimiliónové. Zde jsou stejně počty obyvatel jen odhady, milion sem, milion tam. Jízda za dne Lagosem se šíleností blíží našemu nočnímu průjezdu Káhirou. Kamiony čekající na dálnicích k přístavu blokují důležité uzly všech pozemských i nadpozemských úrovní. A tak se několikaproudý pás dopravy zhušťuje na minimálním prostor a jako smrdutý troubící had se vleče z vnitrozemí k oceánu, na ostrovy centra, do města a na nedozírné předměstí. Staré sedany s nazvedanými nápravami, přetížené busy, kamiony s ohlušujícími klaksony, spousty žlutých Volkswagen taxi-busů a eltéček, pojízdné rachotiny a auto-zombíci a samozřejmě hejna motorek. Rezavé vraky v husté dopravě často vydechnou naposledy a protože řidiči nemají prostředky na řešení závad, nechají vůz vozem a opuštěné vraky co chvíli blokují silnici. Potom se neúnavný proud musí zeštíhlit do toho nejužšího pruhu nebo se zastaví úplně. Ne, že bych si snad přála havarovat, ale kdyby se tu s busem přece něco stalo, sehnat zde náhradní díl by nebyl problém. Stačilo by ujít pár set metrů k prvnímu opuštěnému vraku busu a vybrat si. My jsme tu přes víkend, projet Lagosem v týdnu musí být úplná mission impossible!

 

Kdo má hezké auto, jezdí pod své možnosti

Na přespání seženeme ošklivý levný hotýlek v luxusní čtvrti na ostrově Victoria Island. Na recepci vládne obvyklá africká ochota, zákazník tedy není pán, nýbrž pěknej vopruz. Snídaně v ceně je pouze pro jednoho, ale už jsme si zvykli na jedno řádné jídlo denně, zvykneme si i na půl snídaně. Z Lagosu je to na hranici s Beninem jen sedmdesát km, ale z výše uvedených dopravních důvodů to i v neděli trvá asi čtyři hodiny. Cestou občas vidíme auto bez zjevných závad, s neporušenou karoserií, se zrcátky, funkčními blinkry, bez pavouka na předním skle, a nemůžeme tomu uvěřit. Za poslední týden jsme tak navykli na jízdu oživlým vrakovištěm, že nebourané, nepoškrábané a nepřetížené auto přijíždějící z Beninu nám připadá jako zbytečně nevyužitý potenciál.

Z Nigérie jedeme přes méně používaný hraniční přechod, kde nás nečekají žádné průtahy. Je to klidná hranice, málo používaná. Dokonce tak málo, že prakticky musíme vysvětlit na imigračním, co je to vízum (o vízum do Beninu jsme si žádali elektronicky, je to zde úplná novinka), a na celním, co je to karnet (nikdy ho neviděli). Tak jsme zvládli projet Nigérii! Nic se nestalo, oba jsme celí, živí a neunesení. A docela se nám ulevilo.