BUSNY | Zpět na pevnině
1241
post-template-default,single,single-post,postid-1241,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

Zpět na pevnině

Zpět na pevnině

Mahaba beach

V Dar es Salaam se nechceme moc zdržovat. Doslechli jsme se historky o tom, jak tu bělochy okrádají, unášejí a vůbec, asi to nebude to nejbezpečnější místo v Africe. Chceme se tu potkat s Čechy, co sledují busny a zajdou s námi na pivo. Ti nám radí vydat se na sever a ubytovat se v Mahaba beach kousek za Darem. Kromě vnučky Charlese de Gaulla a jejího manžela rastamana to tu vlastní také Honza, který tu často vítá české výpravy a podniká s nimi výlety do okolí, na safari, pod Kilimanjaro a dobře paří. My ale na safari, ani na výlety nechceme, potřebujeme tu dodělat práci a pokračovat zase dál. Tak nám s Honzou nezbývá než aspoň zapařit. A musíme Němkám ze Zanzibaru dát za pravdu, Konyagi s tonikem a okurkou ze stánku na rohu je opravdu výborná záležitost.

Honza tu žije už sedm let a má tu krásnou rodinu. Manželka je z kmene, který žije na Kilimanjaru ve vesnici někde ve třech a půl kilometrech nad mořem, takže absolvoval africko-evropské námluvy a domorodou svatbu. Provede nás alespoň okolím, zavede nás do plážového ghetta (vlastního bývalého rezortu, který smetla záplavová vlna v deltě řeky), k vraku, co zůstal, kdo ví proč, na pobřeží, a pak na trh nakoupit koření, ovoce a sehnat monitor (který jsme nesehnali). Cestou z ostrova už totiž naprasklý displej na jednom notebooku pukl úplně a přestal fungovat. Dva večery dorazí také geolog Standa a jeho kolega Dalibor, co nás sem nasměrovali. Zabývají se drahým kamením a nerostným bohatstvím, pro takové tu je země zaslíbená. Povídají nám o životě v zámoří, o geologii Afriky, zlatě a diamantech. A tak, světe div se, popíjíme na pláži v Tanzánii se třemi dalšími Čechy nad talířem výborného hovězího guláše. Pokud se někdo chystáte na safari a letíte do Dar es Salaam, s Honzou by to mohla být sranda!

Mpanga

V Brně, než jsme odjeli, kontaktoval David mladého faráře z Řečkovic, o kterém se v jakémsi článku dočetl, že spolupracuje s farou v Tanzánii. Otec Kotík nám chtěl do auta přibalit mikroskopy pro školu v Mpanze. Odjížděli jsme ale záhy a nestihli jsme to všechno vyřídit, a tak jedeme do Mpangy bez mikroskopů, ale zkusíme tam aspoň něco natočit. Jsme v kontaktu s otcem Norbertem, máme se ještě po cestě stavit do sirotčince, ale na děravém offroadu, který cestou absolvujeme se nám to úplně vyklepe z hlavy. Prašná cesta vede podél kolejí tratě z Dar es Salaam do Zimbabwe a večer kolem projede vlak, z čehož je David náležitě na větvi. Po cestě se busem nedá jet víc než padesátkou, a stejně nám na hrbolech vyteče poslední fungující tlumič. Padesátkou to profrčíme i vojenským areálem, u závory nás ale otočí a ať si to projedeme ještě jednou tentokrát povolenou rychlostí 30 km/h. Tak se šineme zpět a zase tam třicítkou. Divím, co je to za buzeraci, když tam nemají značku a ani nám o omezení nikdo neřekl. Voják u závory se ptá, jestli jsme vyřešili náš případ, nechápu, ale kývu, a v duchu si říkám, že jediný „případ“ je v jeho hlavě.

I nabíječky mají duši

Projedeme posledním městečkem Mlimba, kde u nádraží končí krátký a ojedinělý úsek asfaltu, a do Mpangy dorazíme odpoledne. Mpanga (na mapě nelze najít, jedině podle souřadnic) je vesnice postavená okolo zalesněného kopce, na jehož vrcholku stojí kostel, fara a škola. Pod kopcem teče silný proud stejnojmenné řeky. Musíme s Davidem pracovat, tak rozděláme naše elektronické harampádí a až do výpadku proudu pracujeme. V jednu chvíli cosi zabzučí, naše nabíječky zajiskří a vypustí obláček dýmu. Výpadku bohužel předcházel zkrat, který nám spálil nabíječku na mobil (vem ji čert, ta se dá sehnat všude) a nabíječku na dron (ta už tak snadno sehnat nepůjde). Tak máme další věc, která nefunguje.

V Tanzánii se nám zatím rozbil tablet, notebook a nabíječka na dron, trnu hrůzou, co je na řadě příště. Ne, že bych bez těch věcí nedokázala žít. Naopak, štvou mě. Ale patří to k naší práci a ta nás živí a posouvá dál. Elektroniky, kabelů a nabíječek vezeme tolik, že než to vytaháme z auta, jdeme na dvakrát. To neustálé nošení krabic, motání drátů a nabíjení baterek je neelegantní pruda. Ale teď už se nám toho pokazilo tolik, že nám to práci neusnadňuje, ale spíš komplikuje. A to je ještě větší otrava.

Výpadek a zkrat způsobil závadu, kterou do vesnice musí někdo přijet opravit, takže výhledově elektřina nebude. Jdeme tedy s farářem projít vesnici. Otec Norbert nám ukazuje střední školu, kterou bude rekonstruovat, školu s laboratořemi, která vzniká za českého přispění (projekt Ifakara), pak z kopečku scházíme do vesnice mezi hliněné domy, všude se v prachu popelí slepice s kuřaty, u řeky se koupou teenageři a vůbec jim nevadí nebezpečí, co číhá v řece (to prý ale hrozí spíš ráno a večer, když je klid). U břehu jsou do oblouku zapíchané bambusové kůly, jako útočiště, ohrada před krokodýly pro vesničny, kteří jdou pro vodu. Norbert nám ukazuje, kdo co pěstuje a jaký alkohol z toho umí vyrobit. Nařezávají listy kokosových palem a bambusu, kdejaká šťáva (např. z plodů kešu stromů) tu přirozeně fermentuje, vaří kukuřičný kvas, opít se tu dá asi úplně ze všeho. Lidé otce zdraví a je vidět, že ho tady má každý rád. Žijí v domech z dřevěných kůlů oplácaných hlínou, v oknech ani sklo, ani síť proti komárům, prostě jen díra, na střeše plát plechu nebo palmové listí nezpevněná podlaha, nezpevněné ulice, když zaprší, všude je bahno. Prádlo perou v řece, v řece je i jejich koupelna a studna. Ale mezi domky rostou palmy obsypané kokosy, třtina, bambusy, papája, co zasadíte, to tady roste jako pominuté. Je to kontrast naprostého bohatství, co se týče rostlin a plodů, a toho nejprostšího života.

Tanzanská klouzačka

Porucha elektřiny nás nakonec z fary předčasně vyžene. Rozloučíme se s otcem Norbertem a jedeme dál. Musíme se dostat na asfaltku a po ní dál na jih k hranici s Malawi. Bouřka, co vyřadila elektřinu, dala zabrat i místním cestám. Hned, jak opustíme vesnici a přejedeme most přes řeku Mpangu, kola busu se boří do jemné rudé hlíny, vzorek se pomalu ztrácí a uprostřed lesa rákosu v extra hluboké louži zapadneme a už nevyjedeme. Zase začalo pršet, ale nedá se nic dělat, musíme ven moknout a řešit, jak dostat bus z bažiny zpátky na cestu. Poprvé za naši cestu Afrikou slavnostně sundáváme vafle (vyprošťovací pásy) a zkoušíme vyjet z rozbředlé antihmoty. Ani šance. Náš extravagantní vůz a bílá kůže láká místní obyvatelstvo, takže tu za chvíli máme obecenstvo. To už zjevně s rudým blátíčkem má své zkušenosti. Když vidí naše zoufalé výrazy a předrahé vytuněné vyprošťovací pásy, které jsou úplně k ničemu, natrhají kolem cesty listí a trávu, položí ji kolem kol a pásů, nastartujeme, čtyři černoušci zatlačí a auto je venku. Dobrých pár desítek metrů ještě slajduje po cestě zleva doprava, bahno háže zadkem busu a řídit se moc nedá, ale jsme zase v pohybu! Projedeme pár rozvodněných potoků a na o něco méně rozměklém místě nasazujeme zpátky kardan, co jsme sundali asi před měsícem, protože blbne odpojovač čtyřkolky. Tady to ale bez čtyř poháněných kol nepojede. Když úplně promočení a zablácení dokončíme operaci kardan, samozřejmě přestává pršet a vysvitne slunce. Bahno rychle vysychá a dříve nesjízdné úseky v mžiku tuhnou na normální cestu. No, co už, není nad to vyválet se pořádně v africkém keramickém bahýnku.

Vyjedeme do výšek bezejmenné jihotanzanské vrchoviny, serpentýnami nahoru. Na stromech dozrávají manga a avokáda, sisalové plantáže z nížin vystřídají úhledné řádky tmavě zelených ostrolistých růžic. Všude, kam oko dohlédne, rostou ananasy. Cesta je samá díra, pak najednou krásná a nová, a pak zase chvíli strašlivě děravá. Akorát se setměním dojedeme na asfaltku, euforie z pevného rovného povrchu, závan civilizace, město Njombe s veřejným osvětlením. Elektřina tu jede, tak můžeme hledat místo, kde složit hlavu a postříhat nový díl.

Úplně na jih Tanzánie to už je kousek. Dostaneme ještě jednu pokutu za to, že jsme nezastavili na přechodu pro chodce. Na jihu mají totiž novinku, před každým přechodem pro chodce (po kterých nikdo nikdy nepřešel) je na silnici namalovaná totálně vyježděná a neviditelná stopka. Až večer po zaplacení celkově čtvrté tanzanské pokuty se od dvou bílých Zambianů, otce a syna Dunlopových, dozvídáme, že jsme žádnou pokutu platit neměli, leda že by měli terminál na kartu, protože tanzanský prezident nedávno vydal nařízení o tom, že policie nemá přijímat platby pokut v hotovosti. Škoda, tak příště. Cestou k hranicím se terén zase zvedá do sedla mezi dvě sopky, bus začíná funět, ale tuhle jeho dýchavičnost už známe. Profoukneme kompresorem hadičky s naftou, tentokrát už zkušeně, bez výbuchu nafty z nádrže, a jede zase jako mladík.

Zvykli jsme si, čas jet dál

Po dvou měsících, když už konečně chytneme pár swahilských slovíček, se loučíme s obrovskou Tanzánií. Země rozdílů, obrovských měst a navštěvovaných turistických destinací, nejznámějších safari, rajský ostrov Zanzibar, nejvyšší hora Afriky, vedle toho nekonečné roviny suché země, chudý zapomenutý venkov, kde se ani nedomluvíte anglicky, negramotní Masajové s ajfouny za pasem a tisíce zpomalovacích pásů na silnicích děravých jako řešeto, kde se policejní kontrola vynoří už ve chvíli, kdy na obzoru ještě mává ta předchozí.