Súdán,

Země zářivých tváří

Escape room

Zavírá se za náma brána, padá závora a hra začíná. Jsme na uzavřeným prostoru. Máme omezenej budget. V týmu jsme jen já a David a k dispozici máme auto, o který se ale spíš musíme postarat, než že by nám sloužilo, a Huga, kterej jen vejrá. Musíme projít určitej předem neznámej počet stanovišť, ideálně v konkrétním pořadí, na který musíme přijít. Ve hře figurují aktéři různých hodností, schopností a znalostí, někteří jsou tu od toho nám pomoct, někteří spíš hru ztížit nebo nás obrat. Pokud si chceme pomoct, musíme rozluštit cizí jazyk a písmo, naklonit si hodné aktéry a zbavit se těch škodlivých. Cílem hry je dostat se legálně za závoru na protější straně.

Z předchozích kol jsme zvyklí na brutální úroveň, takže jsme připravení na leccos. Dnešní hra nás ale překvapí. Tady se nejede na sílu. Aktéři po splnění svýho úkolu vycení bělostný zuby a, ač nám sami moc nerozumí, ochotně spolupracují s luštěním šifrovanýho jazyka. Směrují nás na další a další stanoviště, jedinýho figuranta, kterej nás chce využít, snadno setřesem. Nejvíc se zasekneme na stanovišti, kde potřebujeme, aby figurantka psala latinkou a asi dvacet minut se řeší, jak se píše slovo Volkswagen. Ten, co nám má prohledat auto, si nechá od Davida zahrát na kytaru. V tom horku nejde vůbec naladit, ale stejně pak už neprohledává nic a pustí nás dál. Hru máme hotovou bez nápovědy a za obvyklou cenu escape room v Česku se otvírá poslední brána a vítají nás usměvavé tváře súdánského Wadi Halfa.


Súdán

Súdánská poušť je nekonečná, na severu plná černých sopek a sopeček, a pak už jen pár stromů, písek, kamení a písek. Výjimkou je niva Nilu, kde je zeleno, políčka a palmový háje, spousta ptáků, v noci spatříme pouštní lišku, jinak všude zapřažení oslíci, polehávající velbloudi a dromedáři, stáda koz a ovcí. Silnice pěkný, i s pruhama a odrazkama, občas přehrnutý písečným jazykem, nafta oproti Egyptu zdražila na celých 8 Kč/l, voda je ještě dražší a k tomu se prodává jen v lahvích 0,3 nebo 0,6 l. Při naší spotřebě vody mě úplně mrazí, doma si balenou vodu nekoupím, co je rok dlouhej a tady… vůbec si nedělám iluze, kde vyhozený lahve končí.

Městečka jsou hodně prostý, domy z hliněných cihel natřený na bílo a modro, se stinnou verandou do ulice, okna jednoduchý litinový nebo žádný. Hlavní ulice asfaltka, občas dlažba, ale tak zaprášená, že to je prašť, jak uhoď. Všude jinde písek, prach a hlína, moje snahy o čistý nohy jsem už vzdala, škoda vody. Hygiena celkově upadá, omýt se dá podél ulic a cest bůhvíjakou vodou, u silnice bývají vždy 4 obří hliněný nádoby, ze kterých se kalná voda (asi nilská) nabírá plastovým hrnkem. Súdánci tuhle vodu na ulici i pijí. Balenou kupují jen turisti, aspoň podle jejich zásob, protože vždycky vykoupíme celej krám. Obchůdků je tu spousta, jsou to buď lékárny, pekárny, potraviny nebo Zain – mobilní operátor a smartfouny, krámek je skoro v každým domku, ale sortiment je pořád stejnej. Velký petky s vodou stejně nikdo nemá.

Muži v ulicích mají na sobě dlouhý béžový nebo bílý umouněný hacafraky, čapky nebo turbany. Ženy chodí celý obalený v šátcích tobe, jalabyia nebo minimálně hijabu, prodávají jídlo a čaj, vozí se v tuk-tucích a nakupují. Nevím, co mají za tajemství, ale když se já vypopelím z busu, pomalu smrdím jak David, pot mi řine z předloktí a článků prstů, zatímco ony při vystupování z tuk-tuku nenápadně odhalí zakázanej útlej kotník, navoněný šátky se zatřepotají v nilským vánku a s naprosto suchou a namalovanou tváří rozhazují bělostný úsměvy. Úplně stejně suchá a krásná je i dívka nesoucí na hlavě bez drža dvacetikilovej pytel guavy. Súdánci jsou krásní, štíhlí a veselí. Zdraví se, objímají, přátelé se drží za ruku. Usmívají se na nás, podávají nám ruce a rádi si s náma pokecaj, pozvou nás na čaj nebo datle.

Dáváme si konečně jídlo na ulici, falafel, klobásky, kuřata, vajíčka, saláty, rajčata, limetky a samozřejmě výborný chlebový placky. Přijde mi, že pořád jen jedeme, potíme se a pijeme vodu z malých flaštiček. Máme extrémní množství plastovýho odpadu (vypijeme tu každej tak osm litrů denně, tj. asi 26 pet lahví). Súdánci se s tím nemažou a hází petky kolem cesty, ať už ve městě nebo v poušti. Občas je ve městě velkej drátěnej koš, což považuju za kontejner, ale nedělám si žádný naděje, oni si z toho stejně udělaj táborák… Ale na mou duši, už jsem tu viděla i jeden koš s tříděným papírem.

Cestou míjíme převrácenej autobus, čekají na sanitku a budou autobus zvedat, aby vyprostili zraněný a oběti. Nabízíme jim léky a obvazy, ale odmítají a navzdory tragédii jsou veselí jako vždycky, berou si jen balenou vodu. Skoro všichni vylezli nezranění, je jich tam spousta a auta zastavují na pomoc, tak jedeme dál. Mávají na nás balenýma vodama a že „čiks“ (Češi) palec nahoru. Cesta pouští je dlouhá, je nám horko, máme všechno úplně propocený a už asi moc nevoníme. Večer mě kousne blecha, asi z nějakýho velblouda nebo osla. V Abri se chceme vykoupat v Nilu, ale pán, kterej jde zrovna z vody, kde učil svý tři ratolístky plavat, se na nás směje, že pokud uvidíme krokodýla, ať spěcháme rychle z vody. David jde raději zkoumat, proč nám pískaj brzdy, vrže kolo, vržou dveře, jdou blbě zavřít a bouchá nějakej plech vzadu dole a řeší to přesunutím kanystrů s naftou zezadu doprostřed střechy (opravdu tím vyřešil vrzání kola, to ostatní trvá). Mapa praví, že jsme u památky Jebel Barkal, jedeme teda za město k velké placaté hoře a za ní na nás čeká západ slunce a osm malých příkrých pyramid. Nádhera. Ráno sem půjdeme nafotit nějakej pozdrav pro sponzory.

Oranžovej svět

Přivstaneme si, ať stihneme východ slunce, a fouká nebývale silnej vítr. Je ještě šero, ale nad Nilem už je vidět valící se žlutej oblak prachu. A tak jsme místo ranního fotošůtu zavření v autě v naší první písečné bouři, venku není vidět na krok, všude jen oranžovo-žluto. Vůbec nevíme, jak dlouho to může trvat. Nejsilnější vichr ustane po čtyřech hodinách, prach pořád lítá ve vzduchu, jako oranžová mlha. Na silnicích je film písku, prach je úplně všude v busu, v poličkách, na stěnách, i na zubních kartáčcích (vlastně na mým kartáčku, David už svůj ztratil). Nemá cenu uklízet, jen co utřeš, hned tam zase přistane. Prachem je pokrytá i naše kůže, máme ho v puse, škrábe nás v uších a očích. Vyrazíme do města, kde to funguje úplně normálně jakoby nic. Žádný zabedněný okna ani plačící děti, žádná apokalypsa, ta se odehrála asi jen v našich evropských hlavičkách. Ptáme se lidí, jak dlouho bude ve vzduchu tolik prachu, je to jako pod mrakem, ve skutečnosti pod prachem. Moc nechápou, na co se ptáme, až odpoledne konečně z někoho vylomíme, že to může trvat třeba dva dny, než se prach usadí, ale nikdo přesně neví. David má strach, že ty malý částice můžou udělat neplechu v motoru, tak píšem domů o radu a podle reakcí našich bus-poradců by to mohlo být v klidu, no dva dny kvůli tomu nebudeme stát a jedem dál.

Jedeme celý odpoledne, auto hrozně žere, my hrozně pijem, u auta to řešíme nahuštěním kol, my si bohužel nic nahustit nemůžeme. Teplotu už neměřím, prostě moc moc, hoříme, vaříme, na komáří štípance si dávám vřelej fenistil, kterej vůbec nepomáhá. Prachový dusno trvá, ale aspoň tak nepálí slunko. Občas bereme stopaře, dědečka do vedlejší vesnice do mešity, rodinku za sestrou do nemocnice v Dongole, manžele na oběd, taťku se třema dětma domů, studenta archeologie do školy. Přejíždíme dlouhý úseky pusté pouště, jen občas napajedlo se spoustou velbloudů, koz, ovcí a oslů. V Atbaře přejíždíme Nil po provazovým železničním mostě. Za tmy dojedeme k pyramidám Meroe, tak si ráno zase vstanem na východ slunce u pyramid – pokus číslo dvě.

Meroe

Pokus číslo dvě dopadl dobře, ale slunce z prachovýho oblaku pořád nevyšlo. Pyramid je v Meroe snad přes třicet, různě veliký, některý rekonstruovaný, i omítnutý, u každé pyramidky chrámek, podzemní chodby s hrobkama jen tušíme. Starý černý a opravený pískový jehlany jsou už u paty zasypaný pískem, duny je postupně požírají. Když odcházíme, uloví nás ještě prodejce suvenýrů Ismail, od kterýho si nakonec za pár liber usmlouváme suvenýr. Pár kilometrů dál zastavujeme ještě nafotit pár pyramid na druhé straně cesty a David zjišťuje, že nemá foťák. Nechal ho asi z radosti, že něco usmlouval, u Ismaila. Vyráží zpět, jen se zvedne prach, já zůstávám trčet u pyramidek s kolem, vařičem, foťákem, mikrofonem, stativem a nepromokavou bundou. Kdyby se pro mě nevrátil, tak mám aspoň fajn dopravní prostředek, vlastní kuchyň, a můžu dokumentovat, jen tu nepromokavou bundu tady asi úplně nevyužiju. Po dvaceti (pro mě dost dlouhých) minutách je zpět i s foťákem, ale o 50 dolarů lehčí, protože si ho tam vyhmátla pokladní, která tam nebyla tak brzo jako my, a Ismail neváhal vykdákat, že jsme u pyramid byli a pěkně ho zkasírovala. Foťák je na světě, a to je hlavní, a kdybyste někdy jeli kolem Meroe, tak za 25$/osobu to rozhodně stojí.

Khartoum

V Khartoumu máme rezervovanej hotel, což byla výjimečně i s osobním zaručením hostitele podmínka k vydání víz. Přijíždíme po poledni a hned skočíme do sprchy a smyjeme ze sebe pětidenní pot a prachovou dunu. Po dlouhé době zase krásnej záchod, čirá voda z kohoutku, studený pití z ledničky, klimatizace. Pokoj se mi zdá úplně nesmyslně velikej a myslím na Súdánce, co spal na pryčně venku u benzínky, tahle místnost by stačila pro něj, celou jeho rodinu a kdyby si pod vysokým stropem udělal patro, tak i pro stádo ovcí. Hotel je kousek od soutoku Modrýho a Bílýho Nilu, spousta vládních budov, pár mrakodrapů, patrový domy, dlážděný ulice, palmy, všechno zaprášený, odpadky, samozřejmě. Podloubí před hotelem jeden zaměstnanec celej den zametá a vytírá, prostě pořád dokola, donekonečna, vsadím se, že má smlouvu na dobu neurčitou.

Bydlíme u Saturnina

V Khartoumu bydlíme v proslulým hotelu Acropole, v hotelu s nestarší tradicí ve městě. Patří řecké rodině, která se o svoje klienty stará s nebývalým zápalem. V roce 1988 byl v budově spáchán teroristickej útok, kterej členové rodiny majitele přežili, hotel přestěhovali do protější budovy a pokračují v podnikání. Taková událost mohla pro hotel znamenat úplnou zkázu, ale vstali z popela a v plné síle provozují ubytování dál, včetně spolupráce při vyřizování víz, zajištění povolení pobytu a jiných služeb naprosto nad rámec běžných zvyklostí. Na letištích nachází ztracený zavazadla, když má někdo nehodu, zajistí lékaře i s helikoptérou, pomohli súdánským dětem při hladomoru. V podstatě čím větší je průser, s o to větší vervou do toho jdou. Není divu, že dveře se tu netrhnou, bydlí tu snad všichni, co sem zamíří na byznys trip, archeologové, lékaři, novináři, sociální pracovníci a taky všichni cestovatelé, co jedou do Súdánu.

Je pátek a hotel zrovna pořádá odpolední prohlídku města. Sama si asi do města netroufám, tak jedu, David zůstává na hotelu a dává dokupy video. Je nás pět různě z Evropy, veze nás řidič minibusem a o městě nám povídá sličná súfijská průvodkyně. Veze nás do muzea, který by potřebovalo rekonstrukci a modernizaci, je dost hrozný, ale skrývá úplný poklady súdánské historie, včetně všech artefaktů, co našli u pyramid, celých chrámů, a přenesených fresek z křesťanských kostelů, který by jinak byly zaplavený Asuánskou přehradou. Škoda, že některý sochy a výzdobu nenechali na původním místě u pyramid, dělaly by tam mnohem větší parádu než v tomhle šeredným muzeu. Další muzeum u královskýho paláce ukazuje sbírku prezidentských Rolls Royců a bizarních darů od vlád všech zemí světa (Amerika darovala vlajku Súdánu, co letěla do vesmíru, spolu s třemi zrnky měsíčního prachu, Pákistán dvoumetrovou konvičku na kávu, Severní Korea stříbrný tác, Češi nic). Khalífovo muzeum Mahdího období je k úlevě všech zavřený, čekají nás ještě dvě plechový lodě z bitev dervíšů proti kolonizátorům na Nilu a stará Mahdího hradba uplácaná z bláta. Na závěr prohlídky nás řidič veze na hřbitov. V hliněné ploše velikosti městské čtvrti jsou tisíce malých skromných cedulek se jmény nebožtíků, uprostřed města smrti je hrobka súfijskýho vůdce šejka Hameda a kolem velkej povyk.

Páteční tanec dervíšů

Dav lidí stojí ve velkým kruhu, a uprostřed kolem kůlu tančí skupina mužů. Kluci, páni, starci, všichni jsou v tradičních jednoduchých bílých nebo zelených šatech, na hlavách krajkovou čapku nebo turban, černou šálu má kolem krku současnej vůdce sufi. Píseň a tanec se postupně probouzí, ke zpěvu se přidávají bubny, zvuk a pohyb graduje do úplnýho tranzu a povyku, až zase pomalu ustává a spontánně v jiným místě kruhu zase začíná píseň nová. Nás pět bělochů kouká s otevřenou pusou, v tu ránu zapomínáme na tu utahanou prohlídku a je jasný, že tohle si budeme pamatovat. Točím a fotím, aby něco viděl i David. On by při té prohlídce hodně trpěl, ale že přišel o tohle, je fakt škoda. Tanec prý trvá od půl čtvrté do západu slunce, takže pěknej sportovní výkon! Tančí jen muži, ženy můžou jen přihlížet a moc jich tu není. Lepší mít zahalený všechno od kotníků po krk. Začíná se smrákat a nás všichni poklonkují pryč, a míří k hrobce, je čas motlitby.

Savana

Cestou z Khartoumu na jih začíná písek hnědnout, přibývá úrodné hlíny a poušť se pozvolna mění v savanu. Z vysokých trav rostou roztroušeně deštníkovitý stromy, mezi korunama lítá ptactvo a co chvíli vykoukne z porostu velbloud nebo celý stádo přitroublejch výrazů. U napajedel se setkávají stáda všeho dobytka, co si lze představit, je to trošku jak na babiččiným dvorku, kozy, koně, osli, jen ovcím visí ze zadku chvostík (tuková zásoba) a velblouda u babičky taky nenajdeš.

Vesnice Metema leží podél ulice na hranici Súdánu a Etiopie. Asfaltka je na vyvýšeným hřbetu terénu, takže k imigračním kontrolám a celnicím musíme sjíždět blátivým svahem. Na súdánské celnici potkáváme dva Brity, zkušený cestovatele po Africe. Varují nás před oprsklejma a občas nebezpečnejma nájezdama etiopských dětí a naháněčů. Opustit Súdán a vstoupit do Etiopie je hračka, za dvě hodiny hotovo, bez velkých průtahů a kontrol, zaplatíme dohromady asi 15 Kč.

Už jsme zvědaví, co nás potká v Etiopii, máme trošku obavy, že začíná přitvrzovat a budeme muset být mnohem víc na pozoru než v Súdánu. Tady jsme se měli jako v bavlnce, až na nehody na silnicích jsem měla všude pocit bezpečí, lidi milí a usměvaví, ceny příznivý, zkrátka to šlo tak nějak hladce. Takže i přes ty šílený průtahy s vyřizováním víz, přes nesnesitelný horko, nezměrný pouště a daleký trasy, bylo to tu krásný a jela bych zas.

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

  • Choosing a next destination letsgothere travelafrica pearlofafrica tothemountains ontheroad roadtripafricahellip
  • Crossing the equator in Uganda! equator traveluganda ontheroadagain thelineontheroadisequator wetravelin4hellip
  • David caught an african cold notmalaria hastostayinbed flu thermometerlookslikephone callingwiththermometerhellip
  • Amazing african packaging design someonethoughtitthrough packagingdesign africandesign maybejustcoincidence
  • Elephants on the road today for real! giantelephant wildafrica eatinggrasswhilewalkingslowlyhellip