20 Led Západní Sahara
Ranním přejezdem železniční trati se loučíme s Mauritánií, vjíždíme do pár kilometrového ‘území nikoho a ničeho’ (Saharská arabská demokratická republika), kde není žádné město, ani cesta, jen poušť a neuspořádané rezivějící vrakoviště. Chvíli trvá, než se prokoušeme k marocké závoře, neb v Saharské republice nejenže není sídlo nebo silnice, ale ani žádný předpis, který by určil, jak se mají auta před hranicí řadit nebo kdo má komu dát přednost. Až poté, co se několik kamionů ustrne malého busíku a zamanévrují na stranu, posuneme se konečně až do Maroka.
Hranice je nepochybně marocká, schováme všechny mapy, kde je vyznačeno ohraničené území Západní Sahary (ty tu prý zabavují a pálí), přehazují si nás od okénka k okénku, i přes takové technologické vymoženosti jako rentgen, a sbíráme všemožná razítka potvrzující, že jsme legální. Jakmile nás však hranice vyplivne, ocitáme se ne v rozvinutém Evropě se blížícím Maroku, ale na území, které si Maroko nárokuje. Jsme v Západní Sahaře.
Cesta pouští ubíhá, občas neodoláme a vyšplháme po písku, abychom se z vrcholku duny pokochali výhledem do nesmírné ploché krajiny plné písečných vln a skalisek. Co pár set kilometrů projedeme městem duchů, kde se ve vyprahlých ulicích nechá vidět jen pár lidí, od hlavy k patě zahalených. Párkrát v poušti vidíme velbloudy, ještě víc jich ale vidíme na převozu naložené v hiluxech, kde spořádaně leží a koukají jako troubové. Tak vypadá novodobá karavana, konvoj čtyřkolek s velbloudy na korbě.
David vyskakuje z auta a v malém okýnku kupuje pár placatých arabských chlebů a jogurt. Nasedat a jedeme dál! Ale to už nás staví policista a píše nám pokutu za nepřipoutaného Davida, který v ruce ještě drží nákup. David se vzteká, že šetříme každou korunu na cestu zpět, ale hned při první příležitosti nás chytí za takovou prkotinu policajt, co tu dneska, v takový řiti světa, čekal jen na nás a hned je z toho flastr jak Brno. Inu ponaučení pro příště, marocké pokuty jsou drahé (300 dirhamů, tj. 750 Kč) a policie nesmlouvá. V peněžence nám zbude 58 dirhamů, což je akorát na naftu, abychom dojeli na poloostrov Dakhla.
Dakhla
Dakhla je turistické letovisko v půli západosaharského pobřeží, je to všude daleko, turistická oáza uprostřed ničeho, lidé sem nejčastěji letí anebo přijedou v bílém karavanu vyvalit na půl roku šunky na pláž. Je to také poloostrov zaslíbený serfařům a kiteserfařům, protože stejně jako v Mauritánii zde fouká pořád, vlny jsou správně nalajnované a swale bývá slibný.
Parkujeme na pár dní zadarmo (jelikož už je to domů cobydup a existuje reálná šance, že to stihneme do Vánoc, šetříme teď na naftu do Evropy) na útesu s výhledem na surfaře. Vedle nás se po večerech střídají auta místních, co si sem jedou ve skrytu svých vozů hřešit (střecha auta je chrání před pohledem Alláha, tak co by lezli ven), hlavně se nezapomenout zbavit doličného skla a domů. My zůstáváme a nocujeme na skládce nedopalků hašiše, pivních a vinných lahví s překrásným výhledem na oceán. Ve městě si nás mávnutím přivolá starý kuchař a pohostí nás plným talířem čočky, fazolí, pikantního vývaru s olivami, silnou kávou zalitou mléčnou pěnou a snítkou bylinky ve skleničkách na čaj, který si máme přelévat, aby se pořádně prokysličil. Fascinuje nás místní pohostinnost. Typická africká netečnost číšníků je pryč, teď jsme zase pány zákazníky, a objednáme-li si kávu v podniku, kde žádnou nedělají, donesou ji odvedle i se sladkou cukrovou homolí a paošokola (pain au chocolat, čokoládovou žemlí).
O velbloudech a karavanách
V Dakhle ale nenarazíte jen na serfaře a evropské tlustokožce v bílých camperech. Starý pouští ošlehaný Angličan, co už v Dakle žije nějaké to desetiletí, nám povídá o lidech Sahrawi (‚Sahařané‘ v Mauritánii a Západní Sahaře). Prý opravdu dodnes migrují, pasou dobytek a jejich jmění se nepočítá na dirhamy, ale na velbloudy. Velbloudí karavany už ale dnes přes Saharu nepřevážejí sůl a zlato jako v časech vzkvétání Timbuktu, ale cigarety, hašiš a kokain. Jak je možné, že karavany s drogami projdou přes Saharu a nechytí je vojáci nebo policie? Bez policie a vojáků by ten obchod ani nefungoval, mávne rukou a ukazuje na nedaleké letiště, kde má prý v poledne přistát vojenský letoun s novou zásilkou na ‚tajný‘ převoz mimo hraniční přechody.
Jeden velbloud má cenu dvě stě eur, pokud odpočíval, je tlustý a dobře vykrmený na porážku, prodají ho za tisícovku. A ty máš velbloudy? Ptáme se dědy a on se směje, že když přijel, dostal dobrou nabídku stáda velbloudů za svoji britskou manželku, ale byl prý hloupý a nepřijal. Ještě jsme neviděli přivázaného velblouda a všichni si chodí, jak se jim zachce, to jsou tak věrní? V poušti je to s velbloudy snadné, vysvětluje nám. Pokud vám velbloud uteče, nemá cenu ho honit po Sahaře. Při takovém hledání můžete zemřít. Stačí měsíc počkat, protože dostane hlad a žízeň a vrátí se ke známému napajedlu. Ztracený velbloud se vždycky vrátí.
Z jihu nemá moc smysl spěchat, je tu teplo, můžeme tu zevlit na slunci, zchladit se v zuřícím příboji, docela levně jíst. Ale pivo je tu drahé (0,33l za 30 dirhamů, tj. 75 Kč), a tak David velí dost, posouváme se dál! Opouštíme Západní Saharu, tu nedozírnou větrnou pláň. Konec výletům se zrnky písku mezi prsty, už žádné našlapování kočky měkkým terénem a sbíhání vyhřátých dun.