Egypt, Izrael,

Z Izraele do Egypta

V jižní špičce Izraele za městečkem Eilat ještě před vstupem na hraniční přechod řešíme, co uděláme s dronem. Já jsem pro „vestavět“ ho do nábytku, schovat ho k topení, kam se možná nikdo nepodívá, David ho chce rozebrat na části a poschovávat po autě, aby nepoznali, co je to zač. Vyhrává David, součásti dronu schováme všude možně. Víme, že na Sinaj nepouští nikoho ve čtyřkolce, ani s dronem, tak jsme napjatí, jak to dopadne.

Odjezd z Izraele jde hladce, vjezd s kontrolou dokladů, kontrola pasů, zaplacení výjezdovýho poplatku, celní kontrola a pokračujeme. Ještě před výjezdem za námi běží nějakej Izraelec a varuje nás, že Egypťané nemusí přijmout auto, jako je naše, a ať nečekáme, že nám pak při návratu dají zpět peníze – aneb co čekat od židovskýho celníka na rozloučenou…

V Egyptě kontrola dokladů, pár hovorů vysílačkou a jdeme na kontrolu věcí. Máme vyskládat vše na x-ray pás, tak začneme stěhovat do rentgenu, ani se nenadějem a Egypťan už má v ruce ovladač od dronu. Ptají se hned, co to je a co to ovládá. Prostě jdou na jisto. Ukazujeme jim dron, že točíme a fotíme a potřebujeme ho k práci. Dají si dron pěkně bokem na hromádku, kde už se kupí i ostatní věci, co se jim nezdaj. Plynovej vařič, počítače, power-banka, foťáky, co máme na discích za data? co schováváme ve spacácích? (nic) a v krabičce sušenýho ovoce? (taky nic). No, šaškárna trvá asi dvě hodiny. Jeden z celníků obdivuje Davidovu techniku a hned se ho ptá, kolik co stojí a jestli něco neprodá. U rentgenu už jsou přizvaní všichni papalášové z celnice a prohlíží si, jak říkají, naše „letadlo“. Chtějí ho vyzkoušet, tak ještě hledáme vrtulky, který jsme schovali tak dobře, že je sami nemůžem najít. V autě už zůstala jen prázdná skříň, postel a sedačky, do prostoru pro topení se nikdo nepodíval…

Z inkriminované hromady věcí nebezpečných pro Egypt nám postupně vracejí všechno, až jim tam zůstane jen dron. Mezitím nastěhujeme zpět celý auto, kecáme s celníky, jsou to docela v pohodě týpci, někteří umí anglicky dobře, někteří vůbec. Jsme jim asi sympatičtí, jen ten dron, ale prý ještě uvidí, co půjde udělat. Nakonec nejde udělat nic, můžeme jim tam buď dron nechat nebo se vrátit do Izraele. Nic jim tam nenecháváme a jedeme zpátky. David se ještě pokouší dohodnout se, jestli nás za nějakých podmínek přeci jen nepustí, domlouvá se s tím techno-nadšencem, že za jakousi USB roztrojku nebudou zítra dělat vlny.

Na izraelské straně nás asi čekali, tak nás vítají a bohužel je před námi ta nejdůkladnější prohlídka, co jsme zatím zažili, protože co když si u nás Egypťani něco schovali? Ne, že bych to nečekala, ale koukám asi dost vyjeveně, tak se mě celník ptá, jestli takový kontroly u nás nejsou. Vyvalím na něj oči a směju se, ani náhodou! A jak vás teda kontrolují? Říkám mu o Shengenu a o hranicích, kterých si ani nevšimne a když přece přijde kontrola, zeptá se, co vezeme a věří nám. A to se zase směje on, že to ani náhodou…

Do Eilatu vjíždíme až za tmy. Přesvědčuju Davida, ať dron dáme do skrýše u topení a řekneme, že jsme ho poslali poštou napřed. David je hrozně nervózní a že z toho neusne a ve chvíli, kdy si jde zakouřit, usíná s nezapáleným cigárem v puse. Ráno je ale David pořád nervózní, tak zas kucháme dron z topení, jedeme do centra a posíláme ho poštou na ambasádu do Addis Ababa. Znamená to, že můžeme teď být v klidu, žádnej dron nemáme a můžeme zpět na hranici, ale celej Egypt a Súdán nenatočíme jedinej záběr ze vzduchu. Jsem zklamaná. Tak jedem, znovu izraelská strana, nou rifands, přejí nám, ať to tentokrát vyjde, a šup na egyptskou stranu.

Kontrola věcí je rychlá, skoro nic nemusíme vyskládat, oni zkrátka počítají s tím, že dron máme nebo nevím co, je úplně zbytečný jim říkat, že jsme ho někam posílali… Do skříně, na kterou se ani nepodívali jsme mohli klidně nacpat drom a pár pytlů kokainu. Za USB a dvacet dolarů, o který si sami řeknou, nás pouští na celní správu a je hotovo. Žádnej velkej rentgen auta tu nemají, takže ty nervy a posílání poštou, všechno úplně k ničemu. Docela to ve mně vře, protože mě fakt štve, že nám nevěří, přitom jim celou dobu říkáme pravdu (i když já chtěla lhát a bylo by to, dávno jsme mohli být v Egyptě i s dronem) a ještě jim budeme platit „za nic“!  Na celní správě vyřizujeme egyptskej řidičák a celní poplatky, je poledne a všichni se odebírají do mešity. My máme za úkol sehnat si egyptskou měnu a kopii všech dokumentů. Směnárna je v hale kontroly pasů, to je v pohodě, ale kvůli kopiím běháme hodinu po všech čertech a nikdo, ani ti, kteří sedí hned vedle nějaké kopírky, neví, kde můžeme kopírovat. Nevíme, jestli jsme větší dementi my nebo všichni tady nebo je to nějaká epidemie… Nakonec nám pomůže náš podplacenej celník a jeho kamarád nám zcela zdarma papíry okopíruje. Za přinesený kopie sklidíme uznalý pokývnutí, vypadá to, jako by tady hráli takovou hru „koho dýl zdržíme“.

Už stačí vyřídit jen pojištění auta a egyptský značky. Musíme tak projít skoro každou kanceláří budovy Traffic and Customs, která je takovou pravou branou světa, do kterýho vstupujeme. Dům stojí v nezakryté stavební jámě, omlácená omítka, uvnitř je vše oprýskaný, zaprášený, v kancelářích mají kromě holých špinavých stěn pokrytých pavučinama jen omlácenej stůl, židli a velkou klimatizaci. V každé místnosti koukám, ve kterým koutě se schovávají švábi a krysy, ti ale vylízají asi až v noci.

Na dopravním oddělení kontrolují číslo šasí, takže celník leze pod auto, ale v zápalu obkreslování kódu pod vazelínou si nějak nevšimne čtyřkolkovýho kardanu. Pořád čekám, kdy teda přijde kontrola auta. Kdy si všimnou, že máme náhon na všechny čtyři. Ale nic takovýho se nestane. Událost s dronem asi Egypťany tak uspokojila, že na auto už se vykašlali. Po pár egyptských hádkách (možná to byly jen rozhovory, ale křičeli na sebe pořádně) platíme a fasujeme značky, David je s pomocníkem, kterej na něj za dolar jen čumí, přišroubuje a my skutečně jedeme na Sinaj. Tak možná to posílání dronu poštou nebyla taková blbost, máme dobrou karmu, hraniční tango s bandou slepých-hluchých-němých skončilo a auto je na Sinaji! Vlastně nevím, jestli slavit, že už teda jsme v Africe, jestli tenhle poloostrov nepatří ještě k Asii, každopádně je možný ho projet z bezpečnostních důvodů jen po pobřeží Rudýho moře.

Vjíždíme do města Taba hned na hranicích. Kolem silnice jsou zákopy a betonový bunkry, na každých pár metrech míří z nějakýho otvoru samopal, mezi zábranama na silnici jedeme slalom rychlostí chůze, každou chvíli nám koukají do pasů a posílají nás dál. Máme úplně prázdnou nádrž, protože v Izraeli jsme tankovali za 45 Kč/l, kdežto v Egyptě stojí nafta 3,5 Kč/l. Koukáme kolem cesty, ale kromě zákopů, hor a moře vidíme jen ozbrojený vojáky. Od další kontroly zjišťujeme, že nejbližší benzínka je 25 km daleko, takže je před náma test, kolik nafty zbývá v nádrži, když už je ukazatel pod rezervou. V záloze máme pár deci asi 30 let staré nafty v kanistru po dědovi. Jakmile na nás přestávají mířit samopaly, můžeme si víc prohlídnout okolí. Opuštěný resorty, nedostavěný budovy, uschlý palmy, všechny domy vybydlený, hromada zkrachovaných hotelů, staveb a sídel je tu jen pár a působí opuštěně. Kdoví, možná jsou všichni místní na poslední horkej ramadánovej den jen schovaní ve stínu. Po turistickým ruchu je tu každopádně veta. Na benzínku dojedeme asi na výpary, ale dojedeme, tankujeme plnou nádrž a za těch sedmdesát litrů opravdu platíme směšný dvě stovky.

Silnice je jen jedna, jakákoliv odbočka na západ je zahrazena, na území Daesh nikoho nepustí. Kontroly pomalu polevují a cesta se od moře stáčí do hor. Hned od pobřeží se břehy zvedají do majestátních výšin, hory jsou nehostinný, šedivý, posypaný kamením a sutí, občas hora přejde rovnou do písečné duny. Žádná rostlina, žádnej živočich, jen step, poušť a skály, občas rozeklaný údolím vádí, teď vyprahlým bez jediné kapky vody. Sedlem nebo údolím se občas protáhne prašná cesta do zlověstnýho vnitrozemí. V půli cesty za městem Muweiba míjíme uzavřenou odbočku do kláštera sv. Kateřiny, kde jsme původně měli v plánu vylézt za rozbřesku na nejvyšší horu Egypta, podívat se na kapli hořícího keře a trošku si zkrátit cestu na západ. Ve Svaté poušti ale sídlí drak.

Do letoviska Sharm el Sheikh na samé špičce Sinaje dorazíme až se setměním, parkujeme u centra a vyrážíme na nákup, pořídíme si SIMku s internetem a taky se konečně najíme, za úžasnou večeři v restauraci v centru dáváme stejný obnos jako za tři lahve piva (jídlo levný, pivo drahý, ale David holt taky musí natankovat). Sharm je nakašírovaný šlehačkový město pro egyptský a ruský turisty, ulice plný barů a cetek, pozlacení už jaksi prýská, ale je tu narváno. Pláž ve městě dělí ploty mezi jednotlivejma hotelama, ani jedna část není veřejná a otevřená. Jsem z toho docela znechucená, ale mám plný břicho, tak jsem vlastně spokojená a pivo si otvíráme na parkovišti u busu.

Dalších pár dní se tu zdržíme, potřebujeme nabít, zazálohovat data a pohnout s prací, bydlíme dvě noci v hotelu s bazény a číšníky. Policajt u vstupu se nás ptá, jestli jsme to my, co máme to letadlo. Jo, jsme, ale žádný letadlo nemáme, dron jsme poslali poštou, opakujeme a štve nás, že si kde kdo na Sinaji šeptá, že u sebe máme dron. Moc toho nakonec neuděláme, protože nám při tom prohledávání auta na hranici asi někdo praštil s diskama a když se je snažíme rozchodit, chytnem počítačovej virus. Máme fakt štígro. Všude nabízí potápění v Rudým moři na korálových útesech, to musí být nádherný, jdu omrknout pláže. K mýmu překvapení jsou i pláže za městem rozdělený mezi rezorty a jediná pláž pro veřejnost je za vstupný, jenže já si z hotelu nevzala peníze. Přijde mi to, jakoby vybírali vstupný u nás v lese… V přístavu se dozvíme, že do Hurghady jezdí trajekty, ale linky pro auta zrušili, takže budeme muset projet Egyptem trasu přes Káhiru, a pak spěchat podél Nilu na jih, protože jinak už nám pomalu vyprší víza do Súdánu.

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

  • Choosing a next destination letsgothere travelafrica pearlofafrica tothemountains ontheroad roadtripafricahellip
  • Crossing the equator in Uganda! equator traveluganda ontheroadagain thelineontheroadisequator wetravelin4hellip
  • David caught an african cold notmalaria hastostayinbed flu thermometerlookslikephone callingwiththermometerhellip
  • Amazing african packaging design someonethoughtitthrough packagingdesign africandesign maybejustcoincidence
  • Elephants on the road today for real! giantelephant wildafrica eatinggrasswhilewalkingslowlyhellip