19 Bře Vzhůru domů
Z centra Istanbulu vyrážíme hezky odpoledne, chceme ještě dnes překročit tureckou hranici, na které můžeme očekávat zdržení, a další den pokračovat přes Bulharsko, Srbsko a kam až to půjde. David za volantem se naprosto mistrně proplétá zdejším provozem, už nebloudíme, jen jeden podjezd, kam se vlezou auta výšky do 1,9 m, nás otočí zpátky. Kontroluju navigaci, proč nás chce protáhnout takovejma neprůjezdnejma škvírkama a hele, zadala jsem cestu do Brna pěšky. Doma máme být za 13 dní a 14 hodin. Přepočítávám trasu na jízdu autem…
Na poslední chvíli ještě stíháme pořídit nějaké ty prezenty a čas máme pořád dobrej. S nadšením „hurá domů!“ vyjíždíme z istanbulských hradeb aaa brzdíme. Had červených brzdových světel se táhne, kam až dohlídnem. Navigace říká, že nás kolona zdrží na hodinu a dvacet minut. Popojíždíme slimáčím tempem, Turci místo aby v klidu jeli ve svým pruhu, hbitě vjedou do každé volné skulinky s vidinou, že si to urychlí. Neurychlí! Mezi auty se potulují prodavači, většinou děti, a nabízí různý čínský hračky nebo vodu a něco k snědku. Žebráci, občas pes, střídáme se v řízení, protože takový popojíždění je v našem busu cvičení svaté trpělivosti s řadicí pákou. Po třech hodinách projíždíme mýtnou branou a po třech a půl hodinách zúžením, kolona řídne a konečně se rozjíždíme, ufff.
Na hranici dorazíme až o půlnoci a znovu absolvujeme kolečko kontrola osob, kontrola věcí, rentgen, kontrola všeho. Je tu zima, tentokrát taková, že oblékám všechny tři bundy, co mám ssebou. Turci jsou na hraničních kontrolách bezkonkurenčně nejpečlivější, ale kdybychom vezli batoh plnej kokainu, nemají o tom ani páru. Rentgenem jede auto prázdné a na hromadě vyskládaných věcí je toho tolik, že se to nikomu nechce prohlížet. Na Bulharské straně nás to navede do desinfekce břicha a předku za tři eura, tak do Evropské unie vjíždíme celí ošplíchnutí a neinfekční. Jsem ráda, že to máme za sebou, ještě jedeme kus Bulharskem a uprostřed noci jdeme spát.
Kromě výfuku, ze kterýho už nezbylo skoro nic, se nám porouchalo i nezávislý topení. Na přespávání v autě navlíkáme všechno oblečení, co ssebou máme, a ráno škrábeme námrazu z okýnek na vnitřních sklech!
Jinak jde cesta jako po drátkách. Bus je šikovnej a i s prasklým výfukem jede pořád stejně, je žíznivej na naftu a olej, tak mu hezky dolíváme, jak žádá. Kamiony a ty nejpomalejší předjedeme, ale jinak je všechen provoz daleko před námi a my, majíc celou dálnici i s protisměrem jen a jen pro sebe, říkáme, že jsme zase „poslední“. Mrzne, až praští, během jízdy zůstáváme v šálách a čepicích a počítáme kilometry. Jsme vděční, že v rádiu už zase hrají i něco jinýho, než volání muezína nebo jinýho tureckýho umělce. Přes Bulharsko to jde rychle, na hranicích si nás pamatují a ptají se, jakej byl výlet a jestli vezeme narkotika. David nabízí cigaretu a slivovici, nic jiného nemáme.
V Srbsku nádherná Sičevská soutěska, po cestě zpět jí projíždíme z kopce a v mlze a je to ještě hezčí než předtím. A dál už jen dááálnice, za den ujedeme versmírných 900 km až k Budapešti a jsme v pokušení už to dojet, ale raději rozumně přespáváme a na Slovensko míříme až další den ráno, opět po seškrabání pár milimetrů „nadejchanýho“ ledu z okýnek. Doma na nás nečeká šok teplotní, ale adventní, po pár týdnech strávených v orientu na nás poprvé doléhá vánoční masírka, sprejem zasněžená skla benzínek, vánoční hity v rádiu, dojemné reklamy, ozdobené stromky a ulice. Doma to nepoznáváme jen my, ale i bus, jen co překročíme řeku Moravu, začíná blbnout převodovka, takže servis nás nemine. Pokud se poruchy limitují na jízdu po České republice, tak rychle abychom zase někam odjeli!
Čus bus!