Malawi,

Vánoce po africku

Tak jsme zase v nové zemi. Žádná velká překvapení nás ale po cestě nečekají. Na hranicích je to snadné, už se v tom pohybujeme jako ryby ve vodě. Hromadu fixerů a naháněčů odmítneme jedním vrzem, papíry, všechny kopie a nepotrhané dolary ze správného roku máme nachystané, nepřekvapí nás dvouhodinový blackout a nevyhnutelné čekání na celní kontrole, koupíme simku, vyměníme peníze za kwacha a jsme v Malawi.

A stejně jako už pro nás není žádné vzrůšo přechod hranice, nějak nám i Malawi přijde zase stejné jako ty země před tím. Nádherná krajina, hory, roviny, rudá hlína, prach, slepičí a kozí rodinky kolem silnice, jezero, svalnatí černoši a kypré barevně oděné černošky. Přijde ti to nějak zvláštní? ptá se David a já nevím, krčím rameny, protože už jsem si taky na ty africké reálie zvykla.

Ale i když jsou to drobnosti, nakonec rozdíly a malá specifika přece najdeme. Blížíte-li se jezeru Malawi, poznáte to i se zavřenýma očima, podle čichu. Jezero na hony smrdí sušenou rybinou. Na březích jsou v písku kůly s nataženou sítí, na které se od vesnice k vesnici táhnou plachty a plachty sušených ryb. Ještě víc ryby smrdí, když si je místní suší přímo v ulicích, před domy a stánky. Nevím, kam pak všechny ty sušené sardinky prodají, ale říkám si, že jezero je na ryby opravdu bohaté. Ptám se, na co ty mini rybičky suší, a úplně mě vyvedou z omylu. Velké rybářské lodi a technika prý vyloví tolik velkých ryb, že místním nezbývá než pochytat alespoň tuhle malou havěť. Smrduté sušené rybky se suší dva nebo tři dny na slunci a do pár týdnů se musí spotřebovat. Buď si je osmaží nebo povaří. Když nám to říkají, ani nedávají najevo nějakou zášť vůči velkolovu. Tvrdí zkrátka, že ryb je málo a lidí moc a pochvalují si, že jim i tyhle malé rybky moc chutnají. Malawané spokojení se životem takovým, jaký je.

Lidé v Malawi jsou černí jako bota a mají nádherné bílé úsměvy. Bydlí v malých domcích většinou ze sytě červených cihel z místní hlíny. V noci, ráno i večer většina mužů vyrazí na ryby. Po návratu se na břehu jezera celí namydlí, umyjí si vlasy, opláchnou, vyčistí zuby, možná i vykonají potřebu. Jezero Malawi je taková nekonečná koupelna. Ženy si na břeh přinesou plastové kanystry a lavóry a myjí nádobí nebo perou prádlo. Děti jsou naložené v mělké vodě u břehu a hrají si, vozí se v rezavém kolečku nebo po písku ženou kruhy, kola a pneumatiky. Přes den je horko, to všichni polehávají ve stínu a na turisty občas z leže vykřikují různé nabídky, projížďku na lodi, dřevěné žáby, slaměné klobouky nebo tašky a kraťasy z pestrých látek.

V Malawi poprvé vidíme, že ve stínu polehávají i ženy. Všude jinde doposud byly schované v domcích, uklízely chýše, vařily nebo makaly na poli s dítětem zavěšeným v batůžku z šátku. Polehávání bylo výsadou mužů. Tady leží, posedávají nebo spí ve stínu stromu těsně u cesty, vystavují oblé tvary ve vzorovaných látkách, připadám si najednou jako ve fauvistickém obrazu. Odpočívají tu odalisky Henriho Matisse a Gauginovy Tahiťanky. Práce na batátovém poli počká na bohyně barev až k večeru, kdy už slunce ztratí sílu a venku se dá vydržet.

Mushroom Farm

První večer chceme dojet na Mushroom Farm, což je napříč internetem asi nejoblíbenější kemp na severu země. Už se stmívá, ale od břehu jezera je to jen deset kilometrů. Odbočka z hlavní silnice už není asfaltová a hned po pár metrech zapínáme čtyřkolku, protože cesta se z písku mění na kamenolom a je před námi asi dvacet strmých serpentýn. Připadá mi, jako bychom nevyjížděli nahoru cestou, ale spíš korytem divoké vyschlé řeky. Jen občas je oblouk serpentýny zpevněný betonovým plátem, abychom se nepřeklopili ze srázu dolů. Dvacátou serpentýnu na hraně útesu bus vyjíždí po dvou hodinách stoupání na poloviční jedničku. Po těch deseti nejpomalejších kilometrech dorazíme do kempu, začíná pršet, plácneme se přes kapsu a šťastnou jízdu oslavíme třetinkou piva za pět dolarů. Máme štěstí, že jsme to stihli před deštěm. Nevíme, co noční liják udělal se serpentýnami, ale v kempu se z vyschlého potůčku a čůrku po skále stala mohutná peřej a vodopád mizící v hlubině pod terasou restaurace.

Ráno koukáme jako z jara, restaurace je opravdu nad vodopádem na hraně vysoké skalní stěny a shlíží na údolí otevřené k jezeru a vzdáleným břehům Tanzánie. Jdeme na výlet k nejvyššímu vodopádu Malawi, který je hned za rohem. Vodopád plný hnědé vody, co spláchla okolní svahy nočním deštěm, vidíme shora, pak i zezadu z jeskyně, kam se chodili místní schovat před lovem na otroky, a nakonec kloužeme dolů bahnitým pralesem, v lese se schovávají paviáni a obří mravenci, až staneme i u paty padajících vod.

Kemp Houbová farma je zvláštní místo. Hodně špatně dostupné, přesto hojně navštěvované, výborná vegetariánská kuchyně za relativně slušné ceny, totálně předražený alkohol, kompostovací záchod, milá podpora a rozvoj místní komunity, překrásná scenérie. Přesto se tu úplně necítíme, asi jsme málo hipstři, přijeli jsme vlastním autem a jsme snad jediní dva hosté bez tetování.

Nkhata Bay

Dolů z útesu vezeme pětačtyřicetiletou skotskou cestovatelku Angie, která má stejnou cestu a také není potetovaná. Chceme dojet do Nkhata Bay asi uprostřed délky jezera, což není extra daleko, ale zase nám to trvá celý den. Zakempíme v jedné z dalších vyhlášených backpackerských lodgí. Je postavená přímo ve srázu na břehu jezera, z restaurace je to pár kroků na část pláže, kterou místní výjimečně nepoužívají jako koupelnu a slibují, že tu určitě není bilharzie (onemocnění bilharzióza je způsobeno parazitem z afrických stojatých vod). Čeká nás výroba bonusu, takže spolehlivě celý den nefunguje elektřina a musíme nastartovat auto, abychom mohli zapojit počítač, postříhat a odevzdat. Busny mají další zářez na pažbě při cestě za ropákem roku.

Další den se ještě zdržíme, hned po odeslání bonusu do Česka samozřejmě elektřina jede, ale tu my už nepotřebujeme. Půjčujeme si paddleboard, kajak, plaveme, jedeme na výlet lodí krmit mořské orly, zaskákat si z útesu a hrát beach volejbal na vzdálenou pláž.

I nadále jsme okouzleni trošku jiným státem, než jaké jsme dosud poznali. Opečované hliněné domečky uprostřed zanedbaných popelavých slepičích dvorků, dřevěné rámy oken bez skel, jen se žaluziemi z klacíků, děti mávající z vyvýšených a vymetených betonových zápraží, kukuřičný prach nad dížemi, v nichž ženy tlučou kukuřici na mouku, za vesnicí kvasící popadaná manga, kam oko dohlédne, bujná zeleň, palmy, obrovské květy na bylinách, keřích i stromech vábící přifouknutý hmyz extrémních velikostí, stovky z kmene vydlabaných rybářských kánoí na hladině sladkovodního moře.

Máme podivnou náladu, blíží se Vánoce, ale tady to není nic slavnostního, jen se sem blíží vlna turistů z Jižní Afriky. Na jihu Afriky se totiž Vánoce netráví doma, ale na pláži a všichni míří na levné pláže Mosambiku a větší dobrodruhové dojedou až do Malawi, Zambie nebo Botswany. Máme rozbitou hromadu věcí na busu a v technice, které musíme nutně koupit, vyměnit nebo opravit, ale v Malawi nikdo Volkswageny neumí a elektroniku tu nemají už vůbec (vždyť jim skoro nejede elektřina). Takže víme, že před cestou do Zambie, Zimbabwe a Botswany budeme muset sjet do Johannesburgu a opravit bus tam. Vidina několika tisíci kilometrové zajížďky v poněkud rozviklaném busu nás štve, ale nedá se nic dělat.

Cape MacLear

Na Vánoce a postříhání nové epizody nás osud zavane na výběžek pevniny úplně na jihu jezera, Cape Maclear. Kemp přímo na pláži s výhledem na zelené kopečky ostrůvků národního parku Lake Malawi. Padneme si tu do okna s Teresou a Leonem, kteří sem přijeli z Pretorie s poněkud mladším Volkswagenem (asi o třicet let). Když nepracujeme, trávíme čas v jejich společnosti. Zasvěcují nás do novinek, co nás čekají na jihu v JAR a konfrontujeme navzájem africké kulturní šoky. Říkají nám, že teď už nás cestou na jih čeká ta snazší část a Jižní Afrika je „západ“ se vším všudy včetně obchoďáků, zboží a sedmiproudých dálnic (v tuto chvíli si nedovedu představit). Povídají nám o dědictví apartheidu, ghettech a na co si dávat pozor (na všechno).

V této skvělé společnosti trávíme i Štědrý den. Přes den s Davidem ve vesnici seženeme dvě ryby chombe, vykucháme, schováme šupinku a připravíme bramborový salát. Vánoční náladu přesto nemáme. Na večerní „bráj“ (braai je jihoafrické barbecue) se k nám přidají i dva Rakušané Martin a Alexa, co už za posledních dvanáct let Afriku projeli všemi směry několikrát dokola. Jezdí sem vždy v prosinci, a tak sebou vozí i vánoční ozdoby. Tak večeříme pod ozdobeným mangovým stromem. Závan vánoční nálady přichází až ve chvíli, kdy na ozdobené větvi zapálíme prskavky a léta používaný třpytící se řetěz začne i s větví hořet. David brečí smíchy a děkuje Rakušanům, že to je úplně jako každoroční požár doma, a že tohle jsou konečně Vánoce, jak mají být.

Po svátcích se kemp vylidní a my dokončujeme práci. David stříhá díl a já cítím, že na mě něco leze. Večer mám horečku a ráno musíme do Monkey Bay k doktorovi. Nemocnice je přelidněná, jsou tu stovky pacientů, fronta mužů, zástupy žen a ještě větší chumel matek s dětmi. Žádný informační systém, žádná recepce, vůbec nevím, kam mám jít. Tak se ptám ve dveřích úplně uprostřed areálu, co mám dělat a kam mám jít, když potřebuji malarický test. Pán mě za 200 kwacha (asi 6 Kč) prodá kartu pacienta a vede mě chodbou do pravého křídla do místnosti, kde sedí muž, asi doktor. Zdravím a povídám mu o svých potížích a že chci test na malárii, bilharzii a bakterie. Doktor mi napíše cosi do jinak úplně prázdné karty a pošle mě do laboratoře. Jdu zase davem do té prostřední místnosti otravovat stejného chlápka, kam mám jít. Ukáže mi laboratoř a čekárnu plnou lidí. Šoupnou mě do dveří a ocitám se přímo v labu mezi přístroji. Koukám na laboranty a říkám jim, že vůbec nechápu, co se děje. Že mě nikdo nikam nezaregistroval, nikdo se mě ani nezeptal na jméno a že mám horečku a potřebuju testy podle téhle zakoupené karty. Usmívají se, ať si kartu klidně vyplním. Asi vidí, že to potřebuji. Vyplňuji svoje zbytečné jméno do karty a uvědomuji si, že to tady asi nikoho nezajímá. Tak se ptám, jak to funguje, kolik testy budou stát a že potřebuji pro pojišťovnu doklady. Nebude to stát nic, tady máte všechno zadarmo. Koukám na ně jak z jara a možná je to i tou horečkou, ale hlava mi vůbec nebere, že já, běloch, tady, v Africe, dostanu něco zadarmo.

Služby Britské komunitní nemocnice v Monkey Bay jsou opravdu zdarma, tak konečně chápu i ty davy místních. Malárii nemám, bilharzii nemám, mám nějakou bakteriální infekci. Doktor mi říká, že možná zánět močového měchýře, ale to bych poznala. Antibiotik máme v busu pěknou zásobu, tak se s doktorem domlouvám, které si vezmu a jedeme zpět do kempu. První den spím, druhý den David odevzdá díl a třetí den už se cítím fit a všechno dobré, tak jedeme. Pokračujeme na jih, spěcháme z Malawi, jedeme do Mosambiku.

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

No images found!
Try some other hashtag or username