12 Zář V Africe nomádem, v Evropě bezdomovcem
Od začátku roku jsme jako koule, která cestou nabaluje další a další průšvihy. Naše „fakap“ období dovršily smutné zprávy z domova, kvůli kterým jsme se museli na čas vrátit do Česka.
Na skok domů
Po jedenácti měsících jsme na úplném jihu Afriky. Navštívili jsme Kapské Město, Mys Dobré naděje, Střelkový mys, zkusili jsme teplotu Indického oceánu i Atlantiku. Dokončili jsme cestu východní Afrikou ze severu na jih. A co teď? Máme namířeno na generální kontrolu nového motoru a celkového stavu busu do Pretorie, zažádat o poslední víza a dokončit serial. A pak? Potom se chceme vydat na další cestu, tentokrát západní Afrikou zpátky do Evropy.
Ještě cestou po pobřežní jihoafrické Garden Route nám ale z domova přijdou smutné zprávy. Musíme domů na pohřeb. Tak trasu z pobřeží přes Dračí hory vezmeme rychle, mineme Lesotho, v Pretorii u mechanika necháme bus, rozloučíme se s kamarády v Centurion a Johannesburgu a letíme domů. Jako zázrakem nám zrovna prodlouží vícevstupová jihoafrická víza, takže můžeme odcestovat, a pak se legálně vrátit zpět pro bus.
Vše jde ráz na ráz, ani se nenadějeme a sedíme v letadle. David nesnáší létání, při turbulencích mám pocit, že snad vyleze z vlastní propocené kůže. Po pár hodinách letu v záplavě mraků zahlédneme vrcholek Kilimanjara, a to už nás čeká přestup v Addis Ababa. Po čase jsme zase zpět v naší oblíbené Etiopii. Kamarádi nás dopředu varují, že letiště v Addis je nejhorší letiště na světě, ale jsme příjemně překvapení. Špinavé ale funkční záchody, spousta obchodů v kontejnerech postrkaných po velké hale, neuvěřitelný mumraj všech možných národností a ras. Sedíme tu na zemi, snažíme se chytit neexistující etiopskou wifi a jsme vlastně nadšení. Přece jak jinak má vypadat letiště v Africe?
Skoro násilím Davida strkám do navazujícího letu, za chvíli přece budeme ve Vídni a odtud už je to domů, co by kamenem dohodil! A po dalších pěti hodinách opravdu jsme v Evropě, batohy nám na pásu přijedou mezi prvními, rychlovlakem na nádraží Vídeň Mitte a už jsme ve vlaku do Brna. Jedenáctiměsíční cestování jsme cestou zpět sfoukli za jedenáct hodin!
Kulturní šok
Je brzy ráno a všichni oblečení do sak a halenek s koženými kufříky a fancy taškami spěchají do města vydělávat. Vlak jede na minutu přesně. Jsme z cesty pěkně zvalchovaní. Cítím se jako smradlavý bezdomovec, a možná jím vlastně jsem. Všude je krásně, je teplo, všichni voní a starají se o sebe. Nikde se neválí odpadky. Každý tu vypadá čistě a bledě. Najednou je nezvyk, že jdeme ven a nesvítíme jako dvě svíčky v ulici plné černochů. Okamžitě se mi začne stýskat po tmavých kůžích a bělostných úsměvech. Tady se nikdo neusměje, každý spěchá s prohlubující se vráskou na ustaraném čele. Vždyť je tu tak krásně a všechno máte, lidi, proč se celý den nesmějete?
Brno. Chceme se tu trošku oklepat a vzpamatovat. Ale dovedete si představit, jaké je vrátit se po roce cestování domů? Času na odpočívání moc není a k práci se dostaneme jen ve složitě ukradených chvilkách, protože tady si nás přece chce každý náležitě užít. Teď je náš čas odměřen na minuty, ale letí nekontrolovaně po hodinách a dnech. Letí jako splašené stádo, my nemáme otěže, jen zmateně poskakujeme po neosedlaných hřbetech rodinných návštěv, přátelských objetí, vypitých skleniček, setkání s obchodními partnery, kolegy, cestami mezi Prahou a Brnem a další rundou návštěv kamarádů, rodiny a jejích nových přírůstků. Všichni jsou zvědaví, co s námi je, proč není nový díl, proč jsme zpět a co bylo to nej v Africe. Modlím se, aby nás kopyta lásky a očekávání nerozdupala. Odmítat po roce nabídky setkání by bylo hloupé, shodneme se s Davidem, a tak na pár týdnů na nějakou pohodu a klid můžeme zapomenout. Musíme si koupit letenku zpět a hromadu náhradních dílů, na něž nemáme peníze. Holt, když nevydáváme díly, není na díly. Tak se musíme snažit, vyplodíme ve stresu přednášku a jeden díl seriálu.
Odjezdy a návraty
Jako bumerang se nám vrací otázka, kdy se vracíme, a já ji nechápu. „Kdy se vracíte?“ Právě jsme se přece vrátili. Kdy se vrátíme z další cesty? Nebo kdy už zase odjedeme, kdy poletíme pryč? Vracíme se domů do Evropy nebo zpět do Afriky? A nebo „Kde bydlíte?“ Bydlíme přece v busu, takže v Pretorii. Z afrických nomádů jsme zkrátka českými bezdomovci, ale snad jen dočasně.
A tak ten pár společenských týdnů po gaučích u kamarádů uteče jako voda. Jsme zase trošku v obraze, seznámeni s novými potomky rodiny a přátel, rádi, že jsme po roce všechny viděli. Ten fofr, co tu panuje, nám však stále uniká. Mám pořád pocit, že něco nestíháme. Přijeli jsme čerstvě navyklí pomalému africkému tempu, smíření s faktem, že nic nefunguje, ale naučení na cokoliv si počkat. Zde všichni běží v roztočeném kole svých životů, nečeká nikdo. A my, rozsypaní ročním životem bez rutiny, nejsme schopni pobrat evropské tempíčko a do toho kola nastoupit.
Jsme vděční všem, které jsme doma potkali, za slova podpory a lásku, za poskytnuté sofa a plnou ledničku a omlouváme se za naše čela obtisknutá na deskách večírkových stolů a vyprázdnění těch plných ledniček. V hlavě mi hlodají myšlenky na to, jak snadné by bylo už v Evropě zůstat. Vykašlat se na bus, nechat Afrikou Afrikou, najít si bydlení, vrátit se do práce a pokračovat v „normálním“ životě. Ale to prostě nejde. Takže jasně, že se vracíme, už se vlastně těším zpátky do Afriky. Vždyť tam máme domov, parkujeme tam bus.
V našem obchodě se dozvíte, jak podpořit pokračování naší cesty. Děkujeme!