01 Led Týden v ráji
Zanzibar není nezávislý ostrov, formálně je součástí Tanzánie. Funguje zde určitá autonomie, v přístavu se nevyhneme imigrační i celní kontrole. Nevím, jestli kdy kdo dovezl na Zanzibar auto s cizí poznávací značkou, ale vypadá to na oprášení hodně nepoužívaného postupu a trošku to ztěžuje fakt, že v přístavu skoro nikdo nerozumí anglicky. Hned po vystoupení z lodi nás překvapí arabské čapky, dlouhé mundůry, zahalené ženy a vůně koření. Vlivy dávné nadvlády Ománu jsou zde stále přítomné. Bílé písky pláží ve stínu palem, neskutečná tyrkysovo azurová barva moře, exotické drinky v luxusních rezortech, celodenní leháro a nekonečné noční párty. Pokud ale opustíte hotely, hlídané pláže a tisíckrát a stále dokola nabízené atrakce, můžete navštívit obyčejnou vesnici a nahlédnout do prostého venkovského života ostrovního ráje. Není to jako na pevnině, ale může to být taková dobrá rozcvička před tím, než se vydáte na pevninu, do Afriky.
Po třech hodinách konečně smrdutý přístav opouštíme. Chystáme se do Surfescape na pozvání Češky Nikoly, která tu pracuje. Dopoledne se ještě couráme uzounkými ulicemi historického Stonetownu, načerpat arabskou atmosféru města, posedět na uličním soklíku, dát si výbornou snídani a kávu, obdivovat jemnou řezbářskou a kamenickou práci na portálech domů, vyhýbat se skútrům, motorkám a cyklistům, co se proplétají uličkami, dotknout se moře, posedět na pláži a po dlouhé době poslat pár pohledů do Brna. Chvíli jsme ve městě skoro sami, místní teprve otvírají krámky, nic nenabízí a rozřezávají první kousky ovoce. Po deváté už ale vylézají i ostatní turisti a my si uvědomujeme, že jsme zase po nějaké době v totálně profláklém přímořském letovisku. Když se blíží poledne, už odháníme mraky naháněčů, co nabízí výlety lodí na plavání s delfíny, za želvami na Prison Island, potápění na korálový útes, taxi služby a totéž pořád dokola.
Po poledním hledání se s Nikoliným řidičem kolem centra se konečně setkáváme na benzínce a úředník opřený o kapotu nám vyplňuje Davidův nový zanzibarský řidičák. Ještě s nezaschlým inkoustem na veledůležitém dokumentu vyjíždíme z turisty napěchovaného Stonetownu a jedeme čtyřicet kilometrů na druhou stranu ostrova. Na Zanzibaru se smí jet maximálně 60 km/h, ale cesty jsou tak rozbité, že často jedem krokem a většinou to rychleji stejně nejde. Čím dál na sever, tím je silnice méně používaná a méně rozbitá. A když je asfalt konečně tak hladký, že se rozjedeme na šedesátkový limit, už odbočujeme k východnímu břehu a jsme v Surfescape.
Únik na surfu
Surfescape, ideální místo pro zanícené kite surfaře, paddle boardisty a wind surfaře
Niki nás na pár dní ubytuje v na naše poměry dosti komfortním apartmá, se vším všudy, s postelí s dobrou matrací, elektřinou, tekoucí vodou, koupelnou velikosti garáže pro bus a terasou s lehátky ve stínu kvetoucí zahrady a doškové střechy z palmového listí. Mezi šumícími korunami kokosových palem pulzuje ve výhledu dlouhý příliv a odliv azurového moře, v dálce na hraně korálového útesu se bělá pěna vln na hlubokém oceánu. Tropický ráj.
Každých šest hodin se tu střídá příliv a odliv. Na východní straně ostrova je mořské dno až ke korálovému útesu mělké, takže se při odlivu dá téměř suchou nohou dojít až k útesu. Příliv mělčinu během pár hodin naplní a vlny zase omývají bílé písky pláží. Voda je tak mělká, že se v ostrém slunci rychle zahřeje a koupání v moři je jako koupel v právě napuštěné horké vaně.
Prvních pár dní jsme zalezlí v temné noře pokoje, doděláváme díl a děláme, že nevíme, co je za okny. Po večerech už bývá odliv, takže koupat se nedá, namažeme se vrstvou repelentu, co stejně nepomáhá, a jdeme se alespoň na chvíli družit s ostatními hosty. Nikola očekává za pár dní příjezd big bosse Marca, tak je trošku nervózní a ladí vše okolo k dokonalosti. Dva Francouzi jsou tu na tři týdny, on je potápěč, ona je krásná chtivá mladice. Celý den se potápějí nebo namáčejí v horké mořské lázni hned u pláže a po večerech se snaží někoho sbalit. Australský pár se kasá, kde všude už pocestovali a jak jim jede byznys a jedno ráno zmizí bez zaplacení večerního hodování. Vedle bydlí dvě lesby z Německa, které po jídle vždy donesou láhev něčeho ostřejšího a vychvalují místní gin Konyagi. Dračice Julie neumí anglicky, ale dokonale ovládá řeč svého těla. Už před večeří tančí, plácá všechny po zadku, kroutí se a dává na odiv své krásné křivky. Když všichni po večeři popijí, zkouší, jestli někdo není povolný a je jí jedno, jestli je to kluk nebo holka.
Pak přijede rodinka bohémských Francouzů s dvěma dětmi, s nimiž si nedělají moc hlavu. A taky konečně přijel big boss Marco! Většina lidí se baví francouzsky a k tomu bohužel moc nemáme, jak přispět, tak se dohodneme na večerním ohýnku na pláži, kde může aspoň David zahrát něco na kytaru. Pláž Surfescape je klidné místo, daleko od všech zanzibarských diskoték a rezortů. Do tmy svítí jen oheň a měsíc odrážející se od nocí vyrovnané hladiny mořské mělčiny, v dálce hřmí zvuk vln, tříštících se na korálovém útesu. Sedíme tu tři Češi, Ital, čtyři Francouzi a dřevo na oheň přikládají dva Masajové. David brnká těch pár svých, co hraje u každého ohně a kytaru si půjčují ti dva bohémové. On něco zabrnká a ona začne zpívat a nám všem padá brada. Je zpěvačka. Tenhle večer je jeden z nejkrásnějších, co na Zanzibaru zažijeme.
Hned, jak doděláme díl, skáčeme do moře a přemlouváme Marca, aby vyzkoušel kite surfing. Na ten ale teď mimo sezónu málo fouká. Tak se musíme spokojit s paddle boardem, Niki nám ukazuje, jak na to, a je to docela jednoduché. Teda vypadáme na tom jako dva třesoucí se hrbáči, ale aspoň se udržíme na prkně. Zato Niki na paddle boardu vypadá, jako by k němu přirostla, pádluje s krásně napřímenou postavou, inu tady může trénovat každý den.
Procházka za korály
Ráno je odliv, jdu fotit na pláž a možná se po mělčině projít až ke korálovému útesu. David se na tak dlouhou dobu na slunci necítí, tak jdu sama, on si radši na pláži ve stínu otevřel pivo. V bílém písku, kudy teď jdu suchou nohou, mají Masajové pravidelně zalévané záhony mořských řas. Spousta místních teď prochází mělčinu, udržují svá políčka, loví ryby a mořské potvory. Pár Masajů vzalo na výlet ke korálovému útesu skupinky muzungů z rezortů. Postupně dno tuhne, vodu mám teď po kotníky a na kamenech přibývají ježci. Kolemjdoucí Masajové mi ukazují nádherné hvězdice a ink fish, oliheň, která po doteku vypustí dávku fialového inkoustu. Občas dno náhle klesne, sestoupím po kolena do vody a na mini útesu okolo sníženiny pozoruji ryby a chobotnice. Už se blížím korálovému útesu. Hluk vln, co se na útesu rozbijí, sílí a voda začíná stoupat. Ježků přibývá čím dál víc a když se zastavím, vidím, jak najednou voda teče k plážím, jako by ji ke břehu nasávala nějaká neviditelná síla. Ježci už jsou všude, není kam šlápnout a dál se nedostanu, tak se musím vracet a hledat jinou cestu k útesu. Všechny „bílé“ výpravy se už ale vrátily ke břehu a u útesu už vidím jen jednoho člověka. Vodu už mám po pás. Dnes tam asi nedojdu a budu se muset vrátit, abych neutopila foťák. Zoomem si přitáhnu toho posledního opozdilce u korálu a zjišťuji, že to je kajakář. Sakra, musím rychle zpět. Beru kousek korálu ze dna pro Davida a hledám cestu zpět.
Vybírám místa mezi ježky, kam můžu šlápnout. Nejdu ke břehu, ale podél útesu, kudy jsem viděla procházet muzungy s průvodcem. A opravdu, po pár desítkách metrů se mezi řasami a ježky na dně vine úplně čistá písčitá pěšinka směrem ke břehu. Tak jdu co nejrychleji, chůze ve vodě po pás je dobrá posilovna. Občas dno klesne a jsem ve vodě až po ramena, foťák držím nad hlavou a doufám, že příliv nebude tak rychlý, abych musela plavat. Vlny naštěstí vůbec nejsou, mělčina stále nasává průzračnou hladinu, příliv napouští obří vanu. Pěšina mě dovede až k zaplavené písečné pláni, kde už nejsou řasy, ani ježci, tak svobodným krokem mířím přímo na naši pláž. Stihla jsem to, foťák zůstal suchý, projdu ohřátou pórkovou polévkou těsně u břehu a jsem zpět. Ukazuji Davidovi korál a jednu hvězdici, kterou jsem našla až skoro u pláže, a konečně se chladím ve stínu a vyprávím. Čekám něco jako, jé, to jsem měl jít s tebou, ale David vypadá se svojí pivní volbou náramně spokojeně.
Tulia
Tulia, nádherný hotelový ráj uprostřed botanické zahrady. Pro busny až nepatřičně luxusní, kafíčko, drink a raději jedeme kempovat low-cost, jak jsme zvyklí.
Niki dřív pracovala v jiném rezortu, který má také české vedení. Přijímáme pozvání a jedeme na kávu do Tulia rezortu. Asi nikdy jsme s Davidem nebyli na tak noblesním místě. Tulia ale není drahý luxus s nóbl pozlátkem. Bungalovy z přírodních materiálů, z kamene, dřeva a palmového listí s nádherným zázemím stojí v tropické zahradě. Bar, jídelna a poležení jsou vyskládány okolo bazénu, který se jako řeka v meandrech vlní směrem k oceánu. Pod úrovní travnatých a zastřešených ploch ve stínu baobabů a palem je terasa s uměle vybudovanou písečnou pláží, odkud lze sejít na skutečnou pláž a do moře.
Setkáme se i o oběma majiteli, povídají nám o svém podniku, začátcích v Česku, stavbě po Skypu, zážitků mají, že by to vydalo na knížku. Jeden z nich se za rodinou vrací do Čech, druhý žije s rodinou na Zanzibaru. Vybudovali tu nádherný ráj, rostliny do zahrady si pěstují ve vlastním zahradnictví na okraji pozemku, zaměstnanci jsou ubytovaní v apartmánech domu s vlastní atriovou zahradou, kuchyni založené na mořských plodech šéfuje jeden polský a jeden místní kuchař. Ochutnali jsme zase po pěti měsících pitnou vodu z kohoutku, potkali po dlouhé době příjemnou obsluhu, svezli se po pralesním tobogánu, ale za noc v tomto ráji bychom dali moji měsíční výplatu. Je to jedno ze tří nejdražších ubytování na ostrově.
Nungwi
Hladké písky zanzibarkých pláží, konečně místo v Africe, kde snad Bromptony nepíchneme!
Pokračujeme na severní cíp ostrova. Bydlíme v docela levném hostelu kousek od pláže. Potkáváme tu fajn Švýcara, co je zrovna na prázdninách po vojenské službě. S Lucienem snadno najdeme společnou řeč, tak každý večer jdeme na pivo na pláži.
Západní břeh ostrova je jiný než východní. Písečná pláž se docela strmě svažuje do hlubiny, voda je průzračná, chladná a osvěžující, po ránu hraje neskutečnými odstíny modří a tyrkysů. Ale tak jako oceán na východě, teplota kafe a vhodný spíš k surfování a potápění než k osvěžení, na západě jsou zase všichni turisti a naháněči. Naháněči v Africe nemají špetku taktu nebo invence, a tak nám neustále skákají doprostřed rozhovorů a nabízí ty stejné neatraktivně předražené atrakce pořád dokola. Celodenní potápění u ostrůvku Mnemba s obědem, výlet na Prison Island, projížďku na lodi při západu slunce, párty dnes večer a trávu, gud materiel, v tomto pořadí.
Od té doby, co jsme vyjeli z Brna, čekáme na dobrou příležitost projet se na kolech, co máme půjčené z CykloSpecialit. Skládací kola máme uložené v autě a zatím pokaždé, když jsme je vytáhli, jsme neomylně píchli. Jsou to skládací kola Brompton, anglická legenda. Oba Bromptony jsou tedy aktuálně píchnuté, tak ráno lepíme duše, hustíme kola a vyrážíme na severní mys po úplně vylidněné pláži dohodnout výlet loďkou. Na severním mysu je akvárium, kde chovají želvy a u něj nám chlapík v cestovce nabízí drahý výlet lodí na celý den. My ale chceme jen na odpoledne nebo na pár hodin a levnější, tak se s ním domlouváme na šnorchlování na korálovém útesu na dvě hodiny. Potápíme se s malými kamerkami, točíme barevná hejna, ryby schované v sasankách, mořské hvězdice a velké zévy. Půlhodina na loďce a něco přes hodinu potápění úplně stačí, aby Davidovi bylo šoufl, takže stejně hned po prvním stanovišti jedeme zpět.
Večer se pláž, na které dopoledne nebyla ani noha, promění v místní posilovnu. Všichni místní si jdou zaběhat, zaplavat, zahrát volejbal nebo jen tak házet něčím ve vodě. Skupinka nabušenců dělá sedy lehy a kliky, pak se protáhnou a stanou se z nich akrobati. Dělají stojky a pak ve vzduchu mávají nohama, metají po pláži hvězdy, přemety a salta. Největší skupinka zapíchne do vlhkostí ztuhlého písku hned u břehu pár klacků jako branky a hraje fotbal. Je tu najednou tolik lidí, že nechápu, kde se celý den schovávali. Davidovi zahoří očka, když vidí beach volejbalisty, tak si jdeme zapinkat. Balón nám půjčí, ale na hřišti už mají plno a se ženskými stejně nehrají. Tak se domlouváme s párem novomanželů z Barcelony na ráno, kdy bude pláž určitě zase prázdná, a doufáme, že si normálně zahrajeme.
A taky že jo, Barceloňáci (on Španěl, ona Kolumbijka) nás pěkně vyklepnou hned v prvním setu, to my se teprve rozpinkáme, ve druhém už jsme rozehraní a chvíli je to skvělá hra, ale pak jsme zase unavení a úplně přestáváme hrát. Uklidňujeme se tím, že oni přece na pláži trénují každý týden. Po společném dopoledni a obědě i s Lucienem v oblíbené jídelně Mama Africa se loučíme a oni nám dávají jejich beachový balon, že už jim dovolená zítra končí, tak ať trénujeme a až pojedeme přes Barcelonu, dáme repete.
Na moment na opuštěném jihu
Už nám na Zanzibaru zbývá jen pár dní. Chceme se ještě podívat na jih ostrova. Večer dorazíme na výběžek, kde je na ostrůvku kousek od břehu pověstná Rock restaurant. Je zrovna odliv, tak dojdeme suchou nohou. Chalupa ve tmě vypadá, jakoby se měla co chvíli zřítit do moře a měla by tam obsluhovat Baba Jaga. O to větší je naše zklamání, když zjistíme, že je to uvnitř celé navoněné, pivo tu stojí 5 a gin 9 dolarů. Alespoň si drahý drink dopřejeme úplně na špičce nevysokého útesu. Přespíme v jediném kempu na ostrově, kde jsme úplně sami. Ve stínu palem zem pokrývá písek, občas z něj roste čerstvá tráva, kolem se válí mušle a právě spadané kokosy.
Když jsme byli na severním mysu, David chce i na ten jižní. Podle mapy tam má fungovat nějaký resort. Asfalt tu vede do vesnice, ale dál k pláži rybářů offroad a dál na mys už úplně zarostlý offroad. Divíme se, představujeme si klidnou pláž a restauraci nebo kavárnu, kde se vykoupeme a něco si dáme. Ale vjíždíme nezamčenou bránou do opuštěného eko-rezortu se zničenými bungalovy a zanedbanou, ale nádhernou pláží. Jsou tu dva týpci, co nerozumí anglicky, jdou k nám a strkají si něco za opasky, takže jen co zastavíme a David je uvidí, zase startuje a jedeme rychle pryč. Možná si do kapsy strkal jen mobil a možná jsme si únikem zachránili krky.
Po rozporuplné návštěvě jižního mysu už pomalu zamíříme do Stowntown a do přístavu. V přístavu se odbavujeme, platíme poplatky a nesmyslně dlouho čekáme, až z lodi vyjede náklad z pevniny, když molo už zablokovaly auta a náklaďáky, které chtějí pryč z ostrova. Celé odpoledne trvá, než se auta přeskládají, nalodí a najdou nám finální místo k zaparkování. Ještě před odjezdem ale stíháme vypadnout na břeh, dát si pivo při západu slunce na pláži, na kterou se večer opět vyrojilo snad celé město, a ochutnat pár dobrot na nočním trhu v parku na nábřeží. Loučení s ostrovem je těžké, Zanzibar je nádherný ostrov, asi jsme měli štěstí na období mimo sezónu, kdy tu byl docela klid, který jsme zrovna potřebovali, a hlavně na lidi, se kterými jsme se tu setkali.