Tanzánie,

Tanzánie

Pádíme do vnitrozemí a silnice je tak hrozná, že si to nedovedete představit a nebudu o tom psát, jinak se z toho zase vzteknu. Přes všechny díry na mamuty urazíme za první den asi polovinu vzdálenosti, než jsme chtěli. Druhý den už vyhlížíme Kilimanjaro, ale jeho skoro šest kilometrů vysoký kráter se schovává v prašném tanzanském povětří do poslední chvíle. Třetí den už víme, že na nás vykoukne. První Mount Meru, a za pár kilometrů projedeme město Arusha a pokračujeme do Moshi. Obzor tmavne a černý kužel se zvedá do výšky až na zasněženou špičku monstrózního Kilimanjara.

Moshi

Moshi je malé tanzanské městečko. V ulicích se prohání motorky a tuk tuky, polovina domů rozestavěných, dráty uprostřed ulice mají přednost a z korun stromů jim jdou z cesty obří části korun, black out ale stejně přijde spolehlivě každý den. Moshi leží na úpatí Kilimanjara a v dojezdné vzdálenosti národních parků a safari, takže muzungu se tu ocitá v záplavě nabídek výletů, suvenýrů a rádoby umění. Potkáváme agenty různých cestovek, masaje, děti ve školních uniformách a neúnavně štěrchající prodavače arašídů a kusovek.

V Moshi se usadíme v patrovém hotýlku a zjišťujeme, že jsme na té příšerné silnici vyklepali data z úplně nového disku. Prostě tam nejsou. David se je snaží zachránit a úspěšně tak oddaluje psaní dalšího scénáře. A zatímco se David věnuje naší střídavě fungující technice (jeden notebook má urvaný kloub a občas modrou smrt, druhý notebook je o něco starší a „nezvládá“ stříhání, tablejtek se nabíjením v autě spálil, tak z něj teď trvale trčí drát na dobíjení, ale David je machr, opravil ho a zatím funguje, z disku jsme něco dostali, ale většina videí s gorilami je nenávratně v tahu) a v hlavě si nechává zrát ten další démant v podobě scénáře k novému dílu, já se chodím uklidnit naproti do indicko-italské restaurace na výborné kapučíno a obíhám agentury nabízející trek na Kilimanjaro.

V Moshi je těchto agentur, které pořádají treky, safari, výlety do národních parků, kráteru Ngoro-Ngoro, k jezerům a za křováky, asi milión. Je tu spousta bělochů a místní je nahánějí do suvenýr a art shopů a do svých agentur. Bílí se ochotně nechají lovit, a pak se vozí landroverama na safari, koukají z otevřené střechy, vzdychají a usmívají se. Každý den vyrazí z Moshi a Arushi směrem na Serengeti desítky takových landroverů. Je to jako šikování nějaké hrůzostrašné usmívající se armády. Když je vidím, jsem ráda, že si můžeme jezdit, kam chceme, a můžeme se u toho i mračit.

První dny to je otravné, pořád všem vysvětlovat, co chceme, co nechceme a odmítat. Když jdeme ulicí, co chvíli si s někým plácáme (s dětmi high-five a s naháněči pěstičku), oni si prostě na bělocha chtějí “sáhnout”. Teď už tu jsme na turisty relativně dlouho, naháněči už ví, že jsme si vše zařídili sami, nejsme Amíci v khaki-béžovým oblečku a suvenýry se nám do auta nevejdou, tak nás jen zdraví. Místní ženy nosí na zádech mimina jako batůžky, a na hlavě náklad všeho možného, trsy banánů, pytel oblečení nebo třeba židli. Je tu i spousta Masajů, co chodí v kroji, mají účesy plné kovových korálků a sandály z rozřezaných pneumatik. Na ulici se hodně šije, šijí muži i ženy, šaty, tašky, batůžky, celou konfekci na těch starých šlapacích strojích. Mají nádherné látky mnoha barev a vzorů, které se nebojí kombinovat a umí se hezky oblékat. Je tu celkem rozvinutá i sexuální turistika, starší bělošky s domorodci nebo běloši s černými krasavicemi. Anebo jsou to jen průvodci, nevím.

Sezóna výstupů končí a hodně prší. Občas bohužel prší tak dlouho, že všichni švábi vylezou až na naše patro hotýlku. Předpověď praví, že tento týden napadne na vrcholek Kili přes metr sněhu. V agenturách ale jen krčí rameny a na moje obavy s úsměvem odpovídají nou problem. Jasně, že nou problem, když jim tu za šestidenní trek necháme skoro tři tisíce dolarů. Mám pár tipů, do kterých agentur zajít, chci mít víc nabídek, abychom si měli z čeho vybrat, případně se pokusili upravit cenu tak, aby se nám líbila.

Tak obcházím společnosti, černoušci mě ochotně navigují, protože je jasný, že z nás něco kápne, jedu naši představu jako kolovrátek a sbírám nabídky. Učím se, jak se počítají dýžka pro průvodce, asistenty průvodce, kuchaře a nosiče, kolik peněz padne na permit a vstup do národního parku, zkouším zredukovat počet všech těch lidí okolo na minimum, mluvím o autě, které potřebujeme bezpečně zaparkovat. Někde mám fajn pocit, někde nic moc, zpravidla se ten lepší pocit odráží na vyšší ceně za trek. Jde o strašný peníze, velkej zážitek a milník naší cesty a já nejsem přesvědčená o ničem. Zkouším si vše ověřovat na internetu, ale tam vlastně nevěřím už vůbec ničemu, protože recenze píšou potroublí Amíci a infantilní Číňani. Až na páté schůzce mi manažer otevře oči. Vyslechne a následně zpochybní můj plán, povídá o tom, jak sám na Kili chodil a o různých jiných možných variantách výstupových tras, co by nám mohly sednout. To je ono. Cenu sice řekl až s dlouhým pohledem do pravého horního rohu místnosti, ale trefil se do středu dosavadních nabídek, takže bingo. Jdu ještě jednou vyzkoušet jinou společnost, co má slibné recenze, ale znovu tam nikoho nezastihnu a jsem vlastně ráda, protože už jsme se asi stejně rozhodli. Na Kilimanjaro jdeme s agenturou Chiefs Tours.

Dle původního plánu jsme teď už měli lézt dolů z Kilimanjara, ale den před výstupem se Davidovi nenadále dělá zle. Já mám pocit, jestli to snad nesabotuje, protože to bude asi dosti náročné na naše rozsezené zádě, co teď jen vozíme autem, ale návštěva lékaře ukáže, že si to opravdu nevymýšlí a je z něj zase lazar. Tak čekáme, až dobere antibiotika a vzpamatuje se, a pak snad vyrazíme…

Hora trpělivě čeká

Na Kilimanjaro se každý den chodíme koukat z terasy hotýlku, je to takový placatý obr, člověk by na první pohled řekl, že tam vyleze za dopoledne. Ale tady dole je přes den 35° a nahoře leží sníh (a prý -10°), takže šestidenní trek zřejmě bude mít své opodstatnění. Jsem zvědavá, jestli nám z té výšky nepraskne palice, protože jsme ani jeden ještě nikdy nebyli v takové výšce. Z té terasy horu ale každý den nespatříme, protože jako každá jiná správná sopka se ráda halí mrakem. Když ale ráno nebo v podvečer některý den z mračna vyleze, člověk z toho má úplně posvátný pocit.

Tak máme zase týden k dobru, kdy máme spoustu času na práci. Jsme právě znovu ve fázi “porod” nového scénáře, takže David věčně leží s obličejem zabořeným v polštáři a nechává “to zrát” a já mailuju do všech stran a píšu do zásoby blog.

Na jídlo chodíme jako všichni místní k Indovi naproti v bloku, na něco smaženého na ulici nebo se plácneme přes kapsu a jíme naproti u Indo-Italů takže nemusím vařit, z čehož mám neskonalou radost. Ta dražší restaurace je indicko-italsko-tanzanský fusion, aneb jak vařit Itálii, když tu nejde sehnat dobrý sýr. Ale Indie je skvělá! Vůbec nejlepší ale je, že hospůdka je hrdým majitelem jediné espresso mašiny ve východní Africe (alespoň co jsme my zapsali), takže v horkém ospalém odpoledni si můžeme dát kávičku. Tedy za předpokladu, že jede proud (blackouty jsou tu na denním pořádku). A to se vsaďte, že zrovna, když vypnou proud a všechny počítače zhasnou, to bych si tu kávu dala nejvíc! Právě teď jedu z powerbanky a elektřina možná bude až po setmění, stejně jako včera.

David v podmínce

Ještě před tím, než se David zase zapojí do focení a natáčení s nově nabytým Lumixem, rozhodli jsme se vytěžit papírové rekvizity z posledního dílu a natrénovat to. Mít ho bezpečně pořád na krku, a hlavně si ho nenechat čmajznout. Zatímco já s opravdovou kamerou si od místních často vysloužím odmítavé schovávání nebo výhružně vztyčený prst, a tak se už předem musím ptát, jestli nevadí, že fotím, Davidův papírový prototyp se ukazuje jako úplný ice-breaker. Všichni se najednou usmívají, zapomínají nám nabízet svoje zboží a suvenýry, chtějí si foťák prohlédnout, a pár lidí ho chce dokonce koupit!

Všude v ulicích sedí u svých nesmrtelných šicích strojů švadleny, ty se obzvlášť ostýchají a nechtějí mě nechat fotit. Už v Etiopii David ztratil oboje své dlouhé kalhoty, jedny asi někdo ukradl, když jsme je po praní sušili, druhé jsme asi za měsíc vyhrabali ze dna skříně v busu. Nevím, jestli je David rozedral věčným ležením na kamení pod busem nebo si na nich pochutnal nějaký hlodavec, každopádně jsme je našli s pořádnou dírou na zadku. A zrovna teď, jak se díra skví na jeho zadnici, tak mě napadá, že je necháme zašít u některé fotofobní švadleny. David sundává na ulici kalhoty a oslovuje pana švadlenu. Všichni okolo z toho mají svátek, jak muzungu stojí uprostřed chodníku jen v trenclích a švadleny se smějí na celou ulici. Tady si nás zapamatovali a když tu znovu procházíme, usmívají se a klidně se nechají i vyfotit.

Kousek dál narážíme na železnici, která tu ale jen reziví a zarůstá. Po kolejích dojdeme až na zavřené nádraží Moshi, odkud je krásný výhled na horu. Není to tu ale opuštěné, je tu pár hospůdek a na peróně ve stínu pod přístřeškem sedí plná lavička lidí, jako by čekali na další vlak.

Už je zase neděle, ale ne první neděle v Moshi, ani druhá. My už tu hnijeme třetí týden. Práce už z většiny zbyla jen na Davida, a já dostala hroznou chuť číst, tak jsem poprvé, co jsme na cestě, otevřela čtečku a zhltla hned čtyři knížky v kuse. Taky jsem si při tom stihla okousat všechny nehty, čtení jsou fakt nervy! Trek už jsme kvůli práci, nemoci a další práci odložili asi pětkrát, ale teď už vážně musíme vyrazit.

Pokud všechno dobře dopadne, vylezeme na Kili a slezeme dolů, nesmíme se pak moc namáhat kvůli změnám nadmořské výšky a možné tvorbě krevních sraženin, tak pojedeme k moři. Hurá! Asi po dvou měsících voda, ve které na nás nebude číhat žádná zlá bakterie či parazit. Namáhat hlavinky ale musíme stejně neustále, to ten pořad… Vymýšlet zábavu je fakt dřina!

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

No images found!
Try some other hashtag or username