13 Led Senegambie
Senegal prochází žaludkem
Hned po velmi snadném přechodu hranice z Mali do Senegalu nás čeká neznámé území. Hraniční přechod, ani cesta, po které jedeme, v mapě nejsou, přesto se zde místo offroadu skví úplně nová asfaltka, takže těžkým offroadům po naší cestě už možná odzvonilo. První senegalskou noc přespíme v kempu u řeky Gambia. Jsme na hraně národního parku a na břehu řeky, a tak kemp nabízí vše, co by si člověk mohl přát, terasu s téměř kýčovitým výhledem na prales a ranní páru nad klidnou vodní hladinou, zvuky paviánů a opic, hnízdo divokých vos a poplašeného netopýra na nefunkčním vécé.
Offroad národním parkem je naštěstí suchý a sjízdný, opice na nás hledí z okraje lesa, a když se dostaneme zpět na silnici, hledíme zas my jako ty zvědavé opice na místní, jak se umí pěkně povalovat, koukají do mobilu, komusi upravují vlasy, nosí vodu, občas někdo sklízí rýži, chytá ryby v deltě řeky, pálí odpad nebo žene na trh osla s povozem. V podvečer se zdvihne jediná vlna energie a ženy před chýšemi tlučou kukuřici ve vysokém dřevěném hmoždíři na prášek, aby měly v nastávajícím týdnu z čeho uvařit. Výroba kukuřičné mouky probíhá v každé domácnosti svorně v neděli těsně před západem slunce. Život v Africe mi někdy připadá jako život na naší chatě o prázdninách, když jsme tam ještě neměli ani přivedenou elektřinu. Celý den tak trochu zevl, večer ke kartám zapálit svíčky a pro vodu s kanystrem až ke studni do vsi.
V kempu ve městě Ziguinchor potkáváme zase cyklisty, tentokrát dvojici ze Švédska na tandemovém kole… Dobří blázni, jet do Afriky, cestovat na kole a ještě k tomu ve dvou na jednom stroji! Místo pozorování kapustňáků si zde dopřejeme alespoň pořádnou večeři od paní domácí. Základem senegalského jídla je cibule, ne jedna, ale hromada cibulí v každém chodu. Pokrm z nudlí, hovězího, zeleniny a cibule zapijeme štiplavým zázvorovým džusem a panákem sladkého mátového čaje na vytrávení. Je to taková dobrota, že mezi jinak nevalnými kulinářskými zážitky po černém kontinentu začíná senegalská kuchyně konkurovat té výborné etiopské.
Gambie
Cestou na sever do Dakaru můžeme buď objet maličkou ale dlouhou Gambii táhlou objížďkou Senegalem nebo vážit dvojí překročení hranice a ještě čekání na přívoz přes řeku. Raději riskneme střet s úplatnými úředníky na gambijských hranicích a vezmeme to kratší trasou přes nejmenší africkou zemi. Ostatně říčním přívozem jsme v Africe ještě nejeli, tak škoda to propásnout.
Hranice David skoulí profesionálně úplně bez placení, nějaký gambijský celník už si na nás nepřijde. Měníme pár franků na místní měnu dalasi, a protože Gambie bývala na rozdíl od Senegalu kolonií Anglie, mluví se zde anglicky. Tak si zas na chvíli užíváme, že všem rozumíme, což je sice výhoda, když ale místní začnou žebrat, zase bych jim raději nerozuměla. V Gambii je hojně silničních kontrol, policie, vojáci, žandrmarí (četnictvo), hygienické kontroly… Každý se ptá, kam máme namířeno, a tak chtě nechtě musíme pořád dokola opakovat, že jedeme do města s pro našince nevybíravým jménem Serekunda.
Serekunda je největší gambijské město na pobřeží, sousedící s hlavním městem Banjul. Vyfotíme si ceduli s neuvěřitelně blbým názvem, odešleme pohlednici a nakoupíme potraviny, protože v anglofonních zemích je ze záhadných důvodů levněji, než ve frankofonních. Na ferry přes řeku asi v půlce délky Gambie si musíme dobré čtyři hodiny počkat. Přívoz je dost vytížený a ještě k tomu omezený probíhající výstavbou mostu a provozem lodi určené jen pro stavbu. Čekání si krátíme odháněním prodejců cetek, obloženými bagetami a popíjením kořeněných káviček, pozorujeme ostatní cestovatele, spálené turisty a závidíme místním motorkářům, co si to s trepkami visícími na půl palce přihasí do přístavu a vjedou na přívoz bez zastavení, neb jsou jako skladnější vozidlo ihned na řadě. Přesto je chvíle na břehu dlouhá, kdybychom čekali jen o něco déle, možná už by dostavěli i ten most. Pořád se ale přejezd z jižního Senegalu do severního přes Gambii vyplatil, pokud ne časově, tak alespoň ve spotřebě nafty.
Zpět v Senegalu
Cesta z Gambie do Dakaru jde hladce, hranice oukej, žádné velké zdržení, úplatní policisté si přijdou na své spíš u návštěvníků přijíždějících ze severu, jejichž cesta teprve ‘začíná’. Silnice je úzká, ale téměř bez typicky afrických děr, na rozdíl od Gambijských neustálých šikan, stopek a kontrol je v Senegalu přes silnici pouze občas mírný zpomalovací pár a cesta utíká. Před Dakarem najíždíme na opravdovou nefalšovanou dvouproudou dálnici, takže ani nevadí, že do města dojíždíme až za tmy.
Dakar
Ubytujeme se ve vyhlášeném kempu, u přístaviště jachet, které je možná vyhlášené díky své poloze blízko centra, ale rozhodně ne čistotou sociálních zařízení nebo libou vůní. Ačkoli je kemp přímo u pláže, pouhý pohled na hromady odpadků a mastnou pěnu vln stačí, aby nás odradil k moři vůbec vstoupit. Hanba, když lidé z oceánu udělají nechutnou stoku.
Potkáváme víc a víc bělochů, turistů, cestovatelů, ouvrlenďáků. Už jsem tak přivykla temným rukám na volantech a zářivým očím i úsměvům kdesi ve stínu a příšeří kabiny, že je teď pro mě každý bílý obličej za volantem projíždějícího auta šokující. Jsou celou dobu všichni černoši stejně šokovaní z nás dvou?
David se všemi bělochy, co se najednou vyrojili, nadšeně komunikuje. Zjišťuje cizí plány a těm, kdo jede na jih, radí dle našich zkušeností. Mě to přijde srandovní, projeli jsme jednu trasu v jednom čase, vždyť co vlastně víme? Ale všichni naslouchají a vypadá to, že každá rada je pro ně cenná, tak Davida nechám plkat, ale já jsem z už z neustálého omílání té naší ‘linky’ trošku unavená. Raději tedy zjišťuji, co čeká nás v arabské Africe a hlavně doma. Co se děje v Evropě a jak moc velká je zima, jak je dlouhý den a zda v Evropě vůbec svítí slunce. Mám z našeho zimního návratu opravdu hrůzu.
Potkáváme i dva Švédy, kteří necestují po silnici, ale u mola parkují svoji plachetnici, připluli sem ze Severního moře a chystají se na třítýdenní plavbu přes Atlantik do Karibiku. Je báječné slyšet o cestování jiným médiem, po jiné substanci, jakoby nám ti dva zas na chvíli otevřeli úplně nový obzor v našem krajnicí omezeném vesmíru.
Musíme do centra Dakaru dokončit celní import, jenž nebyl možný na hranici. Vyrážíme na kolech a hned jak vyjedeme do zácpy na hlavní ulici, je jasné, že to byl vynikající nápad, protože autem bychom se daleko nedostali. Projíždíme smogem, prachem, občas v provozu nezbývá než se přitisknout na ušpiněný podvozek kamionu nebo plachtu náklaďáku a nadechnout se černých mračen přímo z výfuku směřujícího do přístavu. Ale jsme rádi, protože se posouváme kupředu. I přes úvodní ropnou jízdu je centrum Dakaru okouzlující, úžasně zdobené tržnice a vznosné koloniální budovy, spousta pouličního občerstvení, ulice svažující se k útesu, moderní bytové domy s výhledem na moře a pláž, na které bydlí ti nejchudší a svačí ti nejbohatší.
Když vyřídíme potřebná razítka, vyrážíme podél oceánu městem a zkusíme dobýt nejzápadnější místo Afriky. Po pár hodinách jízdy však zjišťujeme, že náš plán je pro skládačku s malými koly a naši nevalnou fyzičku příliš ambiciózní a až na mys to nezvládneme. Střihneme to městem do našeho smrdutého kempu a necháme to na zítra. Další den sice na kole nemůžeme skoro dosednout, ale na nejzápadnější mys Afriky už dojedeme. Usmlouváme pár suvenýrů (blíží se Vánoce), dáme pivko, a pak za něj s hrůzou platíme nejzápadoafričtější přirážku. Cestou také staneme pod bronzovým monumentem Znovuzrození Afriky, obrovskou sochou, jež zdobí jeden z dakarských ‘prsů’, jak jsou nazvány dva nápadné kopce. A tak za dva dny popojíždění ucpaným Dakarem na bicyklu máme dojem, že jsme to tu docela obstojně poznali, a ačkoliv bychom nedoporučovali ubytování v onom smradokempu, za návštěvu to město rozhodně stojí!
Saint-Louis
Jen co vystojíme dvouhodinovou kolonu a vyjedeme z města, dálnice končí a před námi je cesta z pásma sahelu na Saharu. Zatím míjíme polopoušť, lesy baobabů a občasný písek. Baobaby postupně řídnou a střídají je palmy, až si všimneme, že všechny baobaby zůstaly za námi a my se asi definitivně dostáváme do pouště. Kolem řek a vysychajících lagun je stále živo, kromě veverek, mangust a opic jsou tato místa úplným rájem ornitologa. K vidění jsou chocholatí i dlouhoocasí opeřenci, pelikáni, plameňáci, volavky, ibisové a kachny velké škály velikostí.
Na severu Senegalu nám uchvátilo město Saint-Louis. Centrum malého města leží na uzounkém ostrůvku spojeném s pevninou ocelovým mostem. Ulice na ostrůvku jsou pod přísnou koloniální taktovkou uspořádány v čistě ortogonální mřížce, o to bohatší je výzdoba fasád, nároží, arkýřů, balkónků a náplň strohých bloků. Je to místo turistické, ale není těžké najít místní restauraci nebo pekárnu a sednout si jen tak s výhledem na barevné bárky v kanálu mezi dvěma břehy. I tento nádherný ostrov je ale lemován odpadky. Připomíná nám to tu Zanzibar, jen místo útesu korálového je zde útes plastový.
Skok z černé do karamelové
Saint-Louis je už jen kousek od hranice Senegalu s Mauritánií. Od ostatních cestovatelů víme, že je radno vyhnout se hraničnímu přechodu Rosso dostupném po hlavní asfaltce. Úředníci zde jsou údajně tak zkorumpovaní, že jsou kupříkladu schopní prodat pojištění na silnice i cyklistům, a mnozí Rosso považují za nejhorší hranici na světě. Uvažujeme, jestli to nezkusit, otestovat, jak nás doopravdy Afrika naučila, ale opakovaně nám to nezávisle na sobě vymlouvá několik lidí, tak se tohoto dobrodružství a případného video-obsahu v rámci zachování vlastního duševního zdraví raději vzdáme. Volíme klidnější variantu, hranici Diama, kde se navíc platí pouze za most přes řeku Senegal, na níž dokonce funguje plavební komora.
Přechod do arabského světa při přejezdu řeky na hranici Mauritánie je nenadálý a náhlý. Oproti východu, kde se postupně v délce několika tisíc kilometrů Egypťané promísili s Núbijci, pak Súdánci, Etiopané a v Keni nakonec černochy a barva kůže se nenápadnou difúzí proměnila z karamelové na severu do kávové ve střední Africe, na západním pobřeží se na senegalské straně loučíme s černochy nejčernějšími a Mauritánie nás jako mávnutím kouzelného prutu vítá zase kůží arabsky karamelovou. A tak jsme se při opuštění Senegalu ani nestačili pořádně rozloučit s baobaby a černou subsaharskou Afrikou.