05 Zář Rok v africkém kolotoči
Před námi je ještě kus cesty nádhernou krajinou Garden Route, přes Dračí hory, a taky hromada práce, zařizování cesty domů, jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná. Pokud odjedeme tehdy, kdy se nám to bude hodit, ještě než dostaneme rozhodnutí o prodloužení jihoafrických víz, vyhostí nás? Na jak dlouho budeme vyhoštěni? A kolik to bude stát? Ale to jsou jen malichernosti, práce, termíny, peníze. Máme za sebou přece cestu Afrikou, neměli bychom se ze světa vrátit domů jako neohrožení světáci, s nadhledem a zdravě kritickým pohledem na věc? Budeme umět po roce afrických zkoušek tohle všechno hodit do pytle pouhopouhých přízemních záležitostí?
Odjížděli jsme z Česka plni očekávání, se spoustou plánů, naditým diářem a jasně rýsovanou vizí. Věřili jsme, bůhvíjak nejsme připravení, informovaní a vybavení. Co jsme si to mysleli? Touto dobou jsme už půl roku chtěli být doma, možná rozjíždět další projekt nebo pokračovat na nějaký jiný kontinent. Všechno je ale jinak. Dopisuji poslední řádky z cesty TAM, a po roce na cestě je možná čas učinit nějaký všeobjímající závěr.
Afrika s námi pěkně zacvičila. Po všech saltech a kotrmelcích na cestovatelské opičí dráze je jasné, že plánovat cesty neznámým světadílem je utopie. Představu o cestě, rozpočtu a čase si člověk udělat musí, ale ať už se připraví sebelépe, obstará všechna víza a promyslí i ten poslední detail, stejně i dokonalý plán může okamžitě ztroskotat na prvním nečekaném problému. Ale o tom to přece je, nejsme tu na dovolené, jeli jsme poznávat neznámo a sami sebe. A tak, po jedenácti měsících sebereflexe, mám pocit, že místo dvou světem protřelých dobrodruhů, kteří něco dokázali, jsou z nás dva úplní blbci.
Teď nevím, jestli toto přiznání je ten nejlepší závěr příběhu. Zkusím to ještě jinak. Zatím přece nekončíme, chceme jet dál. Tak příště z cesty západní Afrikou, nějak se přece musíme dostat domů!