Izrael,

Ramadán v Jeruzalémě

Jedeme do Jeruzaléma, pod koly nám ujíždí kopcovitá krajina plná polí, občas řídkej les, je to podobný jako u nás, ale vyprahlý a zaprášený. Izrael je srandovně malinkej, je to jen hodina cesty. Přijíždíme do města, v ulicích se to hemží vyšňořenými Židy, jsou vystrojení jako na hody, obleky, jarmulky, plnovousy, i malí kluci mají dlouhatánské pejzy, ženy chodí oblečený celkem normálně s dlouhou sukní.

Zabukovali jsme co nejlevnější hostel hned u brány do historickýho středu. Blížíme se k centru a množí se vojenský hlídky, boční ulice jsou zavřený, jakoby Jeruzalém zastavil ve sváteční den. Divíme se, protože je přece pátek a židovskej svátek den má být sobota… Před centrem nás otočí, ať jedeme zpátky na parkoviště, dál s autem nesmíme, protože je ramadánovej pátek a Palestinci mají výjimečný povolení ke vstupu do starýho Jeruzaléma. A opravdu, s autem bychom v tom procesí neměli ani šanci projet. K muslimské bráně hradeb přijíždí autobus za autobusem a dovnitř se jako jeden nekončící průvod hrne dav věřících, aby se pomodlili na třetím nejsvatějším místě islámskýho světa, v mešitě Al-Aqsa. My parkujeme asi o dva kilometry dál na kopci, rozděláváme skládací kola a k hotelu dojedeme jen s pár věcma. Ubytujeme se, David zasedá k počítači a já s foťákem vyrážím do davu. Čas hlavních modliteb už minul, takže palestinskej průvod se otočil a všichni se teď pro změnu tlačí ven. Ptám se vojenských hlídek, jestli je pro mě bezpečný jít do toho davu a ještě k tomu v protisměru, říkají, že bez problémů.

Hned v bráně o té bezpečnosti začnu pochybovat, je tu takovej nával, že se posouváme tělo na tělo, všichni jsou tak mokří, že z nich kape, což vůbec nechápu, že by se tak moc potili? Občas se spustí křik a někoho, kdo omdlel, vynášejí uzounkou uličkou v natlačené lidské hmotě. Průchod branou je úzkej a nevede rovně, takže se naše těla musí v nejužším místě ještě víc smrsknout a vybrat dvě zatáčky. Po deseti minutách šoupání nohama o centimetry jsem z brány venku a ocitám se v uličkách Jeruzaléma. Okamžitě mě svrchu zkropí proud vody, to asi abychom se tady všichni dohromady neupekli, dva kluci stříkají hadicí vodu ze střechy do davu, takže už rozumím těm promočenejm lidem, a taky je to dost příjemný. Přede mnou se zjeví chlápek, kterej na mě mrkne, což chápu jako: pojď za mnou, já tě davem provedu, a opravdu. Začne volat takový arabský zaklínadlo a okraj davu, co jde proti nám, dělá uličku tak akorát na další krůček. Vlevo lidi, co se už pomodlili, ven z brány na autobus a pryč z Jeruzaléma, vpravo stánky, občerstvení, cukrovinky, nápoje, oblečení, magnetky, cetky, i bych si něco dobrýho koupila, ale bojím se, že bych se už nedotlačila k tomu chlápkovi, kterej celkem mistrně bagruje davem kupředu.

Tak šoupeme vpřed, snažím se to i točit, ale bojím se, že mi ze střechy zavlaží s hlavou i foťák. Uličky se dvojí a klikatí, já si uvědomuju, že vlastně ani nevím, kam mě ten chlápek vede, kam jdu a kam mě dnes vůbec v tomhle blázinci pustí. Asi po kilometru sunutí se proud lidí uvolňuje a můžu konečně s chlapíkem probrat, kam mě to dovedl. Všude kolem je pořád tržnice, ulička Via Dolorosa vede z kopce do kopce, boční ulice jsou strmější s kamennejma schůdkama a rampama. Evropana jsem tu snad nezahlídla. Jen samí muslimové a vojáci. Hned, jak se trošku zorientuju, moc poděkuju chlapíkovi, co mi začíná nabízet, kde všude mě provede a je to otravný, protože já sem dnes přišla jen nasát atmosféru a porozhlídnout se. Tak mu moc děkuju za protažení davem a opouštím ho. Dojdu k výstupu na Chrámovou horu, tam ale jako nemuslim nesmím, stejně tak mě otočí ještě na několika místech, tak jdu jen tak courat nádherným kamenným labyrintem, podívám se do židovské, arménské a křesťanské části, tady je to úplně liduprázdné, asi se všichni lekli a nechali se vytlačit davem zase ven z města. Jen občas se zase zjeví ten chlápek nebo jiný gajd a říkají, co všechno musím vidět a oni že mi to umožní. Nejdu s žádným palestinským ani židovským chlápkem nikam, ani omylem. V bazilice Božího hrobu jsem prakticky sama, proti průchodu muslimskou částí je to tady jako v jiným světě. Po třech hodinách se vracím za Davidem na hostel. Dav už povolil a cesta zpět už je spíš prodírání se odpadkama než lidma.

Ve starým centru už se život uklidnil, zato za hradbami se teď dějí věci. Situaci řídí a střeží ozbrojení vojáci na každým rohu, přesto je celej den ve vzduchu neklid a napětí, dusno jako bývá před bouřkou. Vjezd do města autem už je povolen, vojáci řídí dopravu, aby nezkolaboval promyšlenej kyvadlovej způsob vyexpedování Palestinců autobusy. Štrůdl tlusťochů se zahalenejma manželkama se šine na další a další odjíždějící vozy, nakupují a stepují v nacpané tržnici mezi všema dobrotama, který budou moct pojíst až po západu slunce. Pomodlení muslimové jsou jakoby v nějaké euforii, ačkoliv jsou abstinenti a mají ramadán, chovají se jak ožralí, možná z celodenního hladu a žízně, možná ze slavnostní motlitby či ze vzteku na Izraelce, kteří je sem milostivě pustili jen v tento svatej den, snad ze všeho dohromady. My už můžeme přijet blíž, tak jedeme pro bus a parkujeme na hlídaným parkovišti kousek od hostelu. Máme ještě pár šekelů a velkej hlad, tak jdem koupit chleba, ale zapomněli jsme v autě pár věcí. David jde zpět k autu a já na tržnici k bráně pro chleba. Minu ovocnej a zelnej trh, náš hostel, už mířím za roh a těšim se na výbornej chleba a placky. V tu chvíli napětí ve městě dosahuje vrcholu.

Ráno vstáváme, ještě něco klikáme, pokecáme s dvěma a dvěma fajn Čechy, kteří bydlí ve stejným hostelu (jasně, nejlevnější hostel na bukingu je zárukou toho, že se s Čechy setkáte) a už balíme z hostelu do auta, ještě na pár hodin jdem brouzdat centrem. Sobotní procházka starým Jeruzalémem i s Davidem je úplně jiná písnička než včerejší smršť. Muslimská čtvrť už není tak ucpaná a naspídovaná, spousta krámků a židovských uliček je na šábes zavřená, žádní naháněči mě, když jdu vedle Davida, neoslovují. Jedině v křesťanské čtvrti jsou prostranství a uličky před hlavníma památkama vyloženě nacpaný, ale takovým tím Euro-způsobem. Deštníky průvodců, odbornej výklad, posedávání ve stínu, fronty na to nej, nikdo nikoho nekropí hadicí ze střechy, nehlídá s nabitým samopalem, prostě jen sobotní čilej turistickej ruch. Po labyrintu kouzelných uliček, nezbytné Zdi nářků a Chrámu božího hrobu jdeme s Davidem k autu a k mojí velké úlevě pryč z Jeruzaléma.


… co se to tam stalo

V tu chvíli napětí ve městě dosahuje svého vrcholu. Hned za rohem, z místa, kam mířím, slyším ohňostroj. Jakmile rány skončí, všichni kolem mě se na zelném trhu rozběhnou k bráně k místu dění, v davu to hučí, za rohem, na trhu s pečivem, je slyšet křik. Jdu taky tím směrem, ale vidím všechny vojáky rozkročené, samopaly v pozoru s prstem na spoušti, míří přímo do shluku lidí, a najednou je mi to jasný. To nebyl ohňostroj, někdo střílel. Vnitřní zmatek. Ptám se lidí kolem sebe, kteří vypadají docela klidně, jestli někdo nerozumí anglicky. Chci se zeptat, co se děje. Nerozumí, krčí rameny, neví. Pán na mě mávne rukou, že to nic a nabízí mi rajče. Jak můžou být takhle v klidu? Teď tam někdo střílel a na půlku ulice mají namířeno samopaly? Nechápu a nevím, co mám dělat, s rajčetem v ruce jdu k hostelu a střelba se spouští znovu. Panika! Ani se neohlížím, pouštím rajče a běžím pryč, rychle pryč! Nevím, kdo a kam střílí, někdo v davu nebo vojáci, ale vystřelí aspoň dvacetkrát. Teď už všichni, Židé i Palestinci, všichni běží zpátky na zelný trh. Všude strach a chaos, všichni se schovávají v trhových krámech, schovám se do nejbližšího obchůdku, kolem samí chlapi, nechci tu být, venku se střílí, kde je David? Srdce mi buší až v krku. Co tady sakra dělám? Stojím uprostřed krámu, tlačíme se v takové úzké nudli obklopení ovocem a zeleninou, koukáme do ulice, co se děje, nikdo ani nedutá. Jakmile se to venku uklidní, už nikdo nepobíhá, seberu se odtud a běžím z města ven, směrem k parkovišti, v dálce už slyším houkačky, přijíždí policajti, vojáci, sanitky, majáčky letí do města a všichni ostatní pryč, rozprchnou se do vchodů, domů, bočních uliček, nakonec už běžím sama, až na křižovatce u parkoviště potkám Davida, brečím, naznačuju, co se stalo, a jdeme se schovat domů, tj. do busu.

Hlídači na parkovišti už si na facebooku pouští videa ze střelby a dohadují se, kdo byl zabit. Zabili dva lidi, říkají. Ptáme se kdo koho zabil, bez odpovědi. V autě Davidovi líčím, co jsem viděla, zas z toho brečím, a podávám mu dvanáct šekelů na chleba, který ještě pořád třímám v dlani. Vlastně jsem dohromady neviděla nic, ale stačil pohled na vojáky v pozoru, slyšet co se děje, vidět ten zmatek, a pak to střílení… Po silnici kolem parkoviště ještě pořád jezdí do centra posily. Sedíme v autě a nevíme, co budeme dělat. Hned se sbalit a jet? Máme v hotelu počítače a foťáky, to nejde. Musíme se vrátit. Máme hroznej hlad, ale teď u nic nekoupíme, všechny stánky musely zavřít. Hledáme, co máme k snědku v autě a najdeme jen instantní polívku a pytel plnej červů, myslím, že to bývaly banány, co jsem v Itálii nemohla najít.

Jdeme k hotelu, do tmy všude blikají majáčky, čumilové strkají nosy do ulice k bráně, už tam jsou i novináři. Jdu uvařit instantní polívku bez červů, chceme ještě zpět do auta pro nějakou zapomenutou nabíječku, ale policie už zavřela ulici a se samopaly namířenými na nás nám milostivě povoluje zůstat v hotelu, ale nikoliv zajít si k autu.  S Davidem se dohodneme, že zítra hodíme jen rychlej exkurz do centra, pokud to půjde (protože on vlastně Jeruzalém ještě neviděl) a padáme pryč.

Později se dozvídáme, co se skutečně stalo, útočili dva mladí Palestinci s noži a jeden starší, ale zasekla se mu zbraň, zabili jednu policistku, a pak byli „neutralizováni“, jak píší v místním tisku. Takže všechen ten zmatek způsobili hosté výjimečně pozvaní do města, všechnu střelbu obstarala policie/vojáci. Muslimové ty tři zřejmě oslavují jako hrdiny a do Jeruzaléma už se asi Palestinci nepodívají. Celou noc se převaluju, za každých bouchnutím slyším výstřel, za každým hlasem na chodbě vojáky, co jdou vyklidit hotel, ale Jeruzalém se vyspí do růžova a je tu další krásný den, který může eventuelně zkazit nějaká nová událost, ale to je tady přece na denním pořádku.

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

  • Kilimanjaro trek day 1st Machame camp 2830aslm kilimanjaro diary wentthroughrainforesthellip
  • Tasting it before climbing it gettingready kilimanjaromountain kilimanjarobeer beertrip traveltanzaniahellip
  • Challenge accepted! goingthere kilimanjaro traveltanzania topofafrica highestpeak trekofourlives preparationsinprogress anotherafricanexpensiveexperience
  • One of the first baobab trees on our way baobabhellip
  • Another magical sunset Here comes a miracle every day inhellip