13 Lis Přípravy na cestu
Na to, abychom jeli na cestu kolem světa bez zkušeností jsme málo punkáči, proto jsme naplánovali „zkušební“ cestu do Turecka. Chceme být na cestě celkem tři týdny a během nich projet asi 7500 km. Tedy než si všechny ty kilometry odškrtneme, zhluboka se nadechneme a uvidíme, kolik bude chtít ujet náš „nový“ busík.
Jak jsme přišli k busu
Prvním krokem příprav na cestu je koupě vozu. V našem případě tak trochu nákup zajíce v pytli, protože ačkoliv oba máme řidičák, umíme pouze otevřít kapotu a dlouze hledět do motoru. Po vstřebání nabídek, rad a tipů ze všech stran „kupte dvojkolku, 90% cest na světě už jsou asfaltky“, „nejlepší je dieslovej motor bez turba, naftu seženete všude“, „pozor na rez“, „kupte zrekonstruovanou, s nadstavbou, zařízenou…“ kupujeme rezivý holovůz, třicetiletý Volkswagen T3 čtyřkolku s turbodieslem, ve kterém je volant, pedály, sedačka a nic víc. Tomu říkáme minimalismus!
David montérem
Po pár setkáních se známými a přáteli, kteří se ve veteránech trošku více vyznají, je jasné, že jsme nakoupili dobře, což ale zdaleka neznamená „hurá, vyrážíme na cestu!“. Sepisujeme seznam nutných výměn a oprav dlouhý dvě á čtyřky a loučíme se s úsporami. Toho, že jsme koupili motor v kastle (motor dobrý, kastle rezivá jen trochu) však nelitujeme. David se zhostil oprav s vervou sobě vlastní, takže auto dává do kupy společně s profíky v servisu, staví interiér (postel místo zadních sedaček), nakupuje chybějící díly, a díky tomu všemu se seznamuje s vnitřnostmi auta. Až budeme na cestě, možná vše neopraví, ale přinejmenším bude vědět „vo co gou“. Musím dodat, že zatímco David v dílně roztáčí kola busíku, já točím koly ekonomiky v práci, abychom mohli odjet.
Náš bus
Nevím, jestli se busík může stát sám sobě pasažérem, každopádně my jsme si ho tak trochu personifikovali, nemluvíme o „tom“, nýbrž o „něm“, vybíráme jméno, David je pro Cecila, ale já Cecka nechci (také jsem však nechtěla být busna a už jsem…) a David na to, že to znamená dobrej marketing. Pokud se věku týče, nejmladší jsem já, pak bus, nejstarší David, asi proto má při rozhodování navrch. Bus se zatím hlasování zdržuje, ale jeho názor, že zatím nejede, stejně musíme respektovat.
Prohlídka našeho nového domova 1+k (rozuměj 1 pokoj + kabina) na necelých 7 m2 podlahové plochy: Na popelníku v palubní desce je napsáno „Bitte nicht rauchen“, takže zde nekouříme, přestože jsou zde dva popelníky a dvě malá kuřácká okénka. Všechny místnosti busíku mají výhled do všech světových stran a umožňují příčné provětrání. Místnosti jsou odděleny ocelovou polopříčkou.
Kabina, kde budeme trávit čas během cesty, má tři sedadla, můžeme brát stopaře. Velikost volantu a délka řadící páky však zabraňuje sedu stopaře širšího v pánvi 45 cm (David je velký a má velkou pánev a já, ačkoliv menší, mám pánev ještě větší a při širších pasažérech nelze řadit nejvyšší rychlosti, tj. trojku a čtyřku), takže ssebou bereme svinovací metr.
V pokoji o rozloze 4,4 m2 je nová vestavěná postel 1,5 x 2,0 m s dvojitým dnem (přísně tajné) a ulička přístupná zvenčí, při troše akrobacie i z kabiny. Ulička slouží při otevření posouvaček jako předsíň a lodžie, po zavření dveří jako šatna, kuchyně, po vytažení lavóru jako koupelna, po vytažení lavóru s vařičem jako kuchyně. Postel je obývacím pokojem, ložnicí, pracovnou, skříní a spíží. Všechen ostatní prostor je úložný.
Přípravy ve finiši
Nepořizujeme jen autodíly, kupujeme i teplé oblečení (v Turecku není pořád léto!?), nářadí, novou techniku, třeba dnes jsme poprvé „proletěli“ dron… Zařizujeme věci spojené s odjezdem, mezinárodní řidičáky, pojištění, účty na sociálních sítích, ladíme web, opouštíme firmy, stahujeme mapy. S každým dalším krokem se naše plány zhmotňují, už si opravdu dovedeme představit, že vyrazíme. Spoustu věcí máme půjčených od rodiny a kamarádů, díky čemuž si to celé vlastně můžeme dovolit. Odjezd je naplánován na 7. listopadu, což bylo před týdnem 🙂 Odkládáme kvůli nutným dodělávkám na busu, už zbývá jen svařit jakési držáky na převodovku a nádrž, zabudovat nezávislé topení, vyměnit zrcátka, zatékající zadní okénko spravíme tejpou sbalíme a…
Cestovní horečka
… abychom si to nezjednodušovali, v napjatých chvílích před odjezdem graduje roztržitost nás obou a den za dnem vstáváme z postele levou nohou. Dáváme do kupy doklady a Davidův mezinárodní řidičák není k nalezení (ani v lednici či v troubě), takže znovu šup na oblíbený úřad. Zapomínáme piny, přístupová hesla, kódy, a každou takovouhle maličkostí se náš odjezd odkládá o drahocenné minuty, hodiny, dny. Přesto přese všechno už kompletujeme, nyní zbývá vše naskládat do auta (doufám, že bude fungovat jako Hermionina kabelka, jinak nevím jak tam vše nacpeme) a jedemeeeee!
Čus bus!