BUSNY | JAR podruhé
1428
post-template-default,single,single-post,postid-1428,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

JAR podruhé

JAR podruhé

Stříhání, psaní, vymýšlení, točení, prodloužení víz, úřady, plánování cesty, mapy, knížky, lejstra, ambasády, zjišťování cen a požadavků na nová víza. To na nás čeká následující tři týdny či měsíc. Auto už je opravené, mnohokrát píchnuté kolo spravené a zalepené, z Joburgu popojedeme šedesát kilometrů do administrativního centra země a města pro zařízení všech papírů.

Sraz VW Combi Kult

Ještě než vyrazíme do Pretorie, dostaneme od Terese s Leonem pozvání na víkendovou akci jihoafrických busů. Kaapse Kombi Kult sraz se koná v kempu na trojmezí krajů Gauteng, Free State a North West na břehu řeky Vaal. Přijíždíme v sobotu mezi posledními a parkujeme náš odřený pomačkaný bus do řady nablýskaných VW transporterů a brouků. Všichni pořádají braai, jak jinak, procházejí se výstavou kapot, chlubí se svým tuningem a přídavným chlazením, zastavují u naší mapy a kroutí hlavou. Jsem překvapená, že někteří Afrikánci mluví jen trošku anglicky. Seznamujeme se s Walterem a Hendriekou, potkáváme dokonce jednoho Čecha Romana, který žije v JAR od roku 1968, a další hromadu lidí, které už pravděpodobně nikdy nespatříme. Zábava, živá hudba, maso, pivo, alkohol a folksvágny. Při vyhlašování ankety vyhrajeme cenu pro návštěvníka z nejvzdálenějšího místa. Jihoafričani z Cape Town nebyli, co se týče vzdálenosti, žádná konkurence. Vrcholem zábavy je tradiční půlnoční pálení starého motoru.

Ráno jsou všichni malátní, na slunci je horko, spálené krky, rozvalená pivní břicha. Leon vyvětrá největšího parádníka srazu, busíkova pradědu, historický VW bus T1 Samba z padesátých let, jedeme na výlet do města Parys. Paříž to není, je to jen ulice restaurací a kýčovitých obchodů se suvenýry. V tomto případě ale cesta je cíl, jedeme s otevřenou střechou a pozorujeme pštrosy, kudu a antilopy na farmách kolem silnice.

Maraton po ambasádách

Ještě stále není jisto, jak to bude s naším návratem domů, ale začínáme zjišťovat realizovatelnost cesty zpět západní Afrikou. Obíháme pretorijské ambasády a zjišťujeme, která víza si budeme moct vyřídit už zde v Jihoafrické republice. Je to nestandardní postup, protože správně bychom si o víza měli žádat osobně v Česku, takže musíme domlouvat různé výjimky a ptát se na správný postup. Na ambasádě DRC jsme dokonce vyzváni do jednací místnosti přímo s konžským velvyslancem, který nám poradí, co dál, a tváří se pohoršeně na Davidův ohoz. Asi se mu už dlouho nestalo, že by v jednací místnosti viděl něčí kolena. Takže odtud jdeme s ostudou (kdo by tušil, že se nám nebude věnovat jen paní v okýnku, jako na každém jiném úřadě), ale s příslibem těžce sehnatelných víz od pana nejvyššího.

K žádostem nám má dopomoct nóta od naší ambasády, takže David v autě obléká dlouhé kalhoty a míříme ještě na českou ambasádu, kde nás znají už od prezidentských voleb. Paní konzulka s manželem nás vyslechnou a přislíbí, že před podáním dokumentů na jednotlivé ambasády nám potřebnou nótu napíšou. S vízy tedy snad problém nebude. Procházíme itinerář plánované cesty, kudy projet jednotlivé země a rámcové termíny. Zdá se, že pár cestovatelů právě je na naší trase, jeden motorkář pojede to stejné pár měsíců před námi, tak budeme mít čerstvé informace. Děsí nás vyhrocená situace v Kamerunu, skoro z toho nespím, tak zjišťujeme i možnosti přepravy busu přes Guinejský záliv po moři. Rozhodnutí, jestli západ jet nebo ne, musíme nechat až těsně před podáním žádostí o víza nebo před samotnou cestou s tím, že zaplacená víza holt propadnou. Pokud to z finančních nebo bezpečnostních důvodů nebude možné, poletíme rovnou domů a bus popluje lodí do Německa. Co se dá dělat, situace v Africe se mění rychle.

V domě Afrikánců

V Pretorii bydlíme v domě Terese a Leona, kde jsme už před měsícem jednou přespali. Je to dům Afrikánce a velkomože z dvacátých nebo třicátých let, původně s obřím pozemkem a farmou, teď už jen s menší zahradou kolem domu. Atmosférou mi trošku připomíná staré pražské byty a dům dědečka ze Saturnina.

Nedávno si k vile přistavěli garáž (pro čtyři auta), kde Leon spravuje vozy Porche pro movité známé a klienty (je to jeho koníček) a parkuje a hýčká svůj krásný prabus. Leon též loví, asi jako každý Afrikánec, takže v každé místnosti domu je minimálně jedna kožka či paroží antilopy.

Terese je módní návrhářka, vedoucí oděvního designu na soukromé univerzitě a baletka amatérka. Má zásluhy na ostatní výzdobě domu, učarují krásné obrazy, sošky a její návrhářský koutek s krejčovskou pannou. Ten teď spí, protože Terese dělá výzkum a píše disertaci.

My to odtud máme kousek na ambasády a můžeme mezitím pracovat. I když David zrovna chrápe, protože vstával v pět, aby se mohl dívat na olympijský hokej, a teď dohání spánkový deficit. Vedle postele dřímá v pelechu jindy zlobivé černé koťátko. Večer připravuji jídlo, abychom se hostitelům alespoň trošku odvděčili za pohostinnost. Dnes ale večeři dělat nemám. Myslím totiž, že mé vaření je na ně moc vege, takže dnes asi budou dvoucentimetrové steaky, abychom vyrovnali masové strádání.

Terese má volnou vstupenku na událost Design Endaba, povídání o designu od vybraných autorů z celého světa v Cape Town, které se živě promítá na škole módního návrhářství v Joburgu. Nadšeně přijímám a zažívám úžasný pocit a inspiraci z výstav, krásného prostoru školy, přednášek a neznámých talentů, jež mám čerstvě v paměti z pražských studentských let, a taky čtyři hodiny na dálnici mezi Pretorií a Johannesburgem v ranní a odpolední špičce. Jedeme společně i na víkendovou procházku do centra Joburgu, do takového malého Berlína, čtvrti galerií a bleších trhů. Ponaučení pro milovníky umění, nebojte se centra Johannesburgu, stačí ctít tato pravidla:

  • Choďte jen tam, kde je hodně lidí.
  • Centrum je bezpečné jen za denního světla.
  • Nenechávejte v autě žádné cennosti, jedině zavřené v kufru. To platí i za jízdy.
  • Zbytečně nedrážděte nenechavou ulici drahými šperky a hotovostí. Všechno schovejte.

Než opustíme kraj Gauteng, stihneme ještě projížďku po čtvrtích Johannesburgu s Jill. Vezme nás do indické čtvrti, Mayfair, projdeme se uměleckým Mabonengem, zamíříme do centra i do obávaného Hillbrau, nejhustěji obydleného kilometru čtverečního v Africe. Tady sedíme v autě, ani nedutáme. Všichni se na nás mračí, podél fasády teče kvasící šťáva ze skládky a voda z vyvalené kanalizace, silnici lemuje vysoký obrubník z odpadků, smetí lidi vyhazují přímo z oken ohromných bytovek, a kdybychom vystrčili jen prst z okýnka, asi nám ho někdo okamžitě ustřelí. Jsme prý blázni,  do Hillbrau nepáchne ani kdejaký černoch, a co teprve my, bílé kůže s foťákem na krku.

Každou poslední neděli v měsíci se v Pretorii koná hudební festival Parc Acoustics. Jdeme s Waltrem a Hendriekou, muzika hraje od jedenácti do šesti, aby všichni byli ready v pondělí do práce. Snad proto, že se zde platí vstupné, je tu asi největší koncentrace bělochů na jednom místě, co za poslední dobu pamatujeme. Festival v Jižní Africe se však od těch našich stejně trošku liší. Je to spíš velký piknik s tím, že jako kulisa hraje živá hudba z podia. Hlavní hvězda dne je Jeremy Loops, na kterého všichni dokonce vstanou od svých dek a piknikových košů plných dobrot. Letící pivo v kelímku směrem do davu mi ale český letní festival přece jen připomene.

Posledních pár dní přespáváme u Waltera a Hendrieky. Oba jsou architekti a ještě se dvěma podnájemníky bydlí ve velkém domě se zahradou a chrochtajícím buldočkem. Pracujeme, ale ať už stíháme či ne, musíme vyrazit dál, protože se nám zase krátí našich 30 jihoafrických dní v pasu.

Rozkutálené zlato

Malovali jsme si, jak si v Jihoafrické republice ve všem komfortu oddechneme, necháme opravit vše rozbité, doděláme práci, co na nás neustále visí jako otravné závaží, vyděláme na další cestu a dobijeme baterky. Místo toho se pořád něco řeší, zařizuje, pojíždí, práce nám jde čím dál pomaleji a díly z Davida lezou jako z chlupaté deky. Místo přívalu energie na nás doléhá stesk po domově a depka, že ještě nemáme zdaleka hotovo. Je tu draho a ztuha vydělané peníze se nám kutálí z kapsy. Terapie západem nefunguje, tak musíme jet. Necháváme za sebou všebarevnou nervozitu, opouštíme nehoráznou nabídku v regálech největších obchodních center jižní polokoule, odtrháváme dvouměsíční zapuštěné kořeny a pokračujeme dál. Po dvou měsících v JAR jedeme zase do Afriky.