BUSNY | Odlétat z léta
16154
post-template-default,single,single-post,postid-16154,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

Odlétat z léta

Odlétat z léta

V Česku zrají meruňky, stromy jsou plné černých třešní, na procházce se cpeme lesními jahodami, malinami a borůvkami, slunečnice na polích kroutí s těžkou hlavou od východu k západu. A my z této nádhery odlétáme do Afriky, ale ne do zaprášené, rudé a horké, kterou si představujete. Časový rozdíl nás nečeká, zato se musíme vyrovnat s rozdílem sezónním. Na této cestě nepřekonáváme pár hodin tam či zpět, ale hned půl roku. Vybavení teplým oblečením a péřovkami letíme z horkého léta do začínající lezavé zimy, do Jižní Afriky, kde na nás čeká bus.

Český váhový přírůstek

Při odbavení na letišti na nás paní civí, co to proboha vezeme, že máme tak těžké krosny. Platíme poplatek za nadváhu zavazadel (za vlastní nadváhu naštěstí nic platit nemusíme, přestože jsme v české táčovo-vepřovo-pivní výkrmně jistě přibrali pár kil) a jen doufáme, že nám za toho půl metráku pružin, vypínačů a buso-součástek nenapaří žádné clo.

Půl roku nejde jen tak dospat

Ani se nenadějeme a přistáváme na letišti v Johannesburgu. Cestování letadlem teď vnímám jako nepochopitelně rychlé, během půl dne jsme smázli vzdálenost přes půl světa, ocitli jsme se v jiném ročním období a jsme zase zpátky. „Už nikdy nikam nepoletím“, vystupuje David z letadla se svojí typickou větou na rtech a nám oběma je jasné, že až bude potřeba, stejně zase poletí. K naší úlevě i přes přestup z letadla na letadlo dorazily do Afriky i batohy a na celním si nás ani nevšimnou. Tak zatínáme zuby, nakládáme si tu tíhu záda a spěcháme do Pretorie.

Je tak deset nad nulou, místní se motají do kulichů a kozaček, ale na slunci je krásně, asi jako u nás v půli podzimu. Sice nemrzne, jak nás dopředu varovali místní, ale ve Western Cape kolem Kapského Města v týdnu napadl sníh, první asi po sto letech, a studená fronta je cítit i tady, hlavně ve stínu nebo když padne tma. Kosa je venku i uvnitř, domy nejsou zateplené, okna jednoduchá s izolační vrstvou maximálně ze záclony, takže zimě nikde neutečeme. Listí z většiny stromů opadalo, dny jsou zatraceně krátké, a tak, jak jsme v prosinci v Malawi oslavili Štědrý Den bez dárků i správné atmosféry, teď se konečně cítíme, jako když se blíží Vánoce. Bojím se ale, že v červenci do Afriky žádný Ježíšek netrefí.

Doma je tam, kde je bus

„My jsme zase v Africe, do prdele…“ koulí na mě očima David, „…a zase všude postávaj černoušci!“ směji se já a užívám si podivně převrácený pocit štěstí z návratu domů, kde to dobře známe. V pretorijské autodílně vysypeme ze zavazadel všechny náhradní díly, vyrovnáme se s mechanikem a zase máme dům, máme náš bus!

Náš svět se smrskl na Afriku

Z Jihoafrické republiky jsme původně chtěli bus naložit na loď a přesunout se do Jižní Ameriky. To mělo být víc jak před půl rokem. A jak se nám to tady protáhlo, Afrika se nám i se vším červeným prachem dostala pod kůži. Protože jsme se zamilovali, rozhodli jsme se to tu zbrkle neopouštět, ale dojet domů pěkně busem po zemi, tentokrát africkým západním pobřežím. Máme to už naplánované, pěkně podél pobřeží, přes Namibii, Angolu, DRC, Kongo, Gabon, Kamerun, Nigérii, Benin, Togo, Ghanu, a pak se uvidí, jak moc nás bude tlačit čas a peníze. Některé země po cestě jsou docela divočina, do některých lze těžko sehnat víza, v nevyhnutelném případě to kdyžtak vezmeme lodí. Chceme se ale podívat i do Senegalu a určitě z Maroka zpět do Evropy. Dál sbíráme materiál a seriál chceme tentokrát střihnout až v Česku, jinak se nikdy nevrátíme. Tak to mělo být kolem světa a nakonec je to kolem Afriky. Ale já pořád doufám, že se jednou podívám i do té Ameriky…

Na poslední JARský týden nás ubytují kamarádi Alena a Henco v Pretorii. A protože žijí dva s třemi velkými psy jen v domečku o dvou místnostech, přespáváme ve vedlejší haciendě u táty a macechy, kde je pokojů nepočítaně. Paní domácí je bydlenka, kutilka a umělkyně, takže je celý dům řádně dekorován křišťálem, třpytkami a kudrlinami. Náš pokoj je bohužel na jižní straně a my na jižní polokouli, takže sem zimní slunce půl roku vůbec nezasvítí. Je to jako ztělesněný oxymorón, vyumělkovaný mrazák, každou noc uléháme do růžových peřin v bárbí morně.
David vytrvale pracuje už čtvrtý měsíc na nové epizodě, a když je ta perla hotová, skoro tomu nemůžu věřit. Paráda, zase bude něco peněz a můžeme pokračovat v cestě!

Stěrače? Stírají! Světla? Svítí!

Jsme v Jižní Africe dohromady už skoro pět měsíců. Podařilo se nám v Pretorii získat nová víza do DRC a Angoly, a tak ještě než nám vyprší ta ostatní včetně jihoafrického, musíme vyrazit dál.O víkendu David dodělává poslední nezbytné drobnosti na busu. Kupuje velký zvedák hájlift, s Hencem opraví náš vydutý kempingový stolek, zdvihá klepající víko od motoru a instaluje čidlo zpátečky, tak konečně po roce při couvání budeme svítit. Vyhazujeme, co nepotřebujeme, stěhujeme náš život zase zpět do busu. Loučíme se s Alenkou, Hencem a jejich psí zoo a jedeme. Jižní Afrika je království kempingu a outdoorového vybavení, a tak ještě než opustíme město, kupujeme nové židle. Ty staré zvetšelé se už vlivem afrického slunce a dešťů rozpadly na prvočástice. Pořídíme taky nové bomby do vařiče a mini-bomby do plynové lampy, žádné další bomby už neprodávají.

Jedeme!

Vyrážíme do Namibie, slavnostně se ještě naposledy stavujeme v dílně u Stuarta a předáváme zbylé součástky z Česka, co jsme zapomněli vybalit z batohu. Sama jsem zvědavá, co všechno jsme tu zapomněli a nechali různě po všech provizorních domovech v Johannesburgu a Pretorii.

Tommie nám posílá kontakt na svoji kamarádku Arinu, která žije asi tak v půli cesty z Pretorie k namibijské hranici. Možná u ní budeme moci přespat a ušetřit nějakou korunu. Tankujeme plnou a opouštíme město, sedmiproudá dálnice se postupně zužuje a zbavuje pruhů, až jedeme po jediném pruhu frívej N14, nejkratší trase z Gautengu do Namibie. Pomalu a nepozorovaně klesáme z pretorijských výšin a hřebínků k rovině pouště Kalahari. Krajina se zplošťuje, až na ní nezůstane jediný rand, jediný hřeben či kopec mezi rovnými horizonty.

Farma

Ve Vryburgu se potkáváme s Arinou. Natankuje nám bez debat plnou nádrž na svůj účet a řadíme se za její tojotu cestou na jejich rodinnou farmu. Po padesáti kilometrech necháváme bus pod trnovníkem a pokračujeme hiluksem po prašné cestě k farmě. Každé auto, které na roletě potkáme, staví, a Arina nám přes stažené okénko postupně představuje projíždějící členy své rodiny.

Bílý pes běží před autem a na pastvinách prohání „plyšové“ krávy z nějakého vzácného chovu dovezené za apartheidu ze Švýcarska. Farmáři nám ukážou své nezměrné pozemky a dmou se pýchou nad rudým polem papriky, kterou vyvážejí až do Szegedu na přípravu tradičního sto procentně maďarského segedínu.

Pak nás nadšení zemědělci pozvou na grilovaný steak ze sousedova býčka v místní hospodě a my jim zase nalijeme moravské slivovice, kterou následuje asi patnáct přesladkých panáků jihoafrické výroby. Rozveseleni dobrým jídlem, nečekanou oslavou a alkoholem nasedají farmáři zpět do svých esúvéček a nás směřují k plně vybavenému kempovacímu místu, kde můžeme zcela zdarma strávit noc. A tak přespíme poslední noc v JAR v opojení a se studem, jak moc jsme využili bezmezné jihoafrické pohostinnosti. David špatně spí, převaluje se, možná je to cestovní horečka. Pojedeme zase přes hranice! Co jsme zapomněli? Máme všechno? Jsou naše víza v pořádku? A umíme po tak dlouhé pauze vůbec ještě cestovat?

Základka

Erika se v rodině Ariny jako černá ovce nedala na farmaření, nýbrž učí na černošské základní škole. Ráno nás zve na exkurzi do mezi školáky a my rádi přijímáme. Erika nás dopředu varuje, že se její děti neumí chovat, že už po ní házeli odpadkovým košem, cihlou, i kamením. Vzápětí ale říká, že je to škola církevní a soukromá, tudíž pro privilegované černochy z bohatých rodin. Trošku mě mrazí, že tam budeme něco povídat mladé znuděné smetánce, a také z představy, co asi hodí po nás.

Vstupujeme do druhé třídy, povídáme dětem, kdo jsme a kde jsme se tu vzali, a všichni se hrnou k oknu prohlédnout si náš pojízdný dům. Po zodpovězení zásadních otázek, jako např. kde skladujeme propan-butan a kde se koupeme, odcházíme do další třídy. Otázka o koupání se opakuje, ale na plyn už se nás žádný páťák nezeptal. Ptáme se tedy my. Víte, kde je Česká republika? V Johannesburgu! Kluk v druhé lavici naprosto sebejistě vykřikne odpověď. A víte kde je Evropa? Všichni kývají hlavou, ale radši píchneme prstem do globusu, aby viděli, že od Johannesburgu je to docela daleko.

Sedmáci a osmáci jsou dokonce vypuštěni ven na prohlídku busu. David ukazuje levostranné řízení a rozloží skládací kolo, za což zaslouží hurónské ovace, jakoby skóroval na mistrovství světa. Taky zahraje na kytaru sprostou českou píseň, které naštěstí nikdo nerozumí, a děti nám zpívají a tančí na oplátku. Černý učitel Charlie ke mně přistoupí a ptá se, jestli v Africe nemám strach a on, že by umřel hrůzou. Zvláštní, to už se nám stalo několikrát, že z černé Afriky má černoch větší obavy než než my, dva sejry.

Školní exkurze nakonec dopadla nad naše očekávání dobře. Místo nudou protažených tváří se dočkáme nadšení, bujarého zájmu a přání šťastné cesty domů. A dokonce po nás nikdo nic nehodil.

Až na hranici

Jedeme na západ, na západ a na západ. Už jsme vprostřed pouště Kalahari. Je to jiná poušť než třeba v Egyptě. Bez stromů, ale plná černého kamení, ostrých skalnatých jazyků a vyschlých písčitých koryt sezónních řek. „Teď už pojedeme jen domů!“ hvízdá si David a já raději neříkám nic, protože nechci nic zakřiknout. Vždyť domů by to bylo na sever a my jedeme na západ, a taky vzpomenu na cestu východem, která se nám nějakým nedopatřením protáhla skoro o půl roku.

Silnice vede rovně jako podle pravítka, jedeme přes stovku a pochvalujeme si nový motor a dobrou práci Stuarta, protože tohle tempo je rozhodně lepší, než našich starých 80 km/h. S novým motorem ale busík také jinak zpívá, občas zlobí spojka a celý vibruje. To možná špatná geometrie přední nápravy, říkám Davidovi, on kývá a sama nevěřím vlastním uším, že jsem to moudro vyřkla já.

Slunce už políbilo horizont a my akorát přistáváme na hranici. Konečně opouštíme JAR nadobro, už se nemusíme vracet. Nakonec jsme tu po sobě nechali jen pár zapomenutých doutníků. Na imigračním nám do víz vtisknou definitivní exit razítko a posílají nás pryč. Namibijská hraniční kontrola je až o několik kilometrů dál, takže přijíždíme za tmy. Davidovo namibijské vízum je dle systému prošlé, i když je na něm napsáno, že má platit do zítřka. Pánové chvíli debatují a nakonec se rozhodnou, že dnes budou hodní a mávnou nad tím rukou. Jsme v Namibii.

Hned za hranicí není nic, jen nekonečně rovná silnice mizející v temnotě. Nechceme už pokračovat v noci, zde ani ne tak kvůli nevychovaným řidičům, ale kvůli zvěři. Světla aut je lákají k cestě a je tak při noční jízdě mnohem větší riziko, že něco srazíme. I když při velikosti antilopy losí nebo kudu spíš antilopa srazí nás. Přespíme tedy na hranici a ušetříme tak pár namibijských dolarů, které teď nutně potřebujeme na diesel.

Dobrou noc Jižní Afriko!