22 Bře Nový Rok u oceánu
Čeká nás mosambický sprint na jih, chceme se posunout, pokud možno, každý den, ať jsme rychle v servisu v JAR. S tou rychlostí jsme ale limitovaní busíkovou osmdesátkou a taky jsme za víza dali 150 dolarů. A jsme přece v nové zemi, najednou se všude mluví portugalsky, jsou tu krásná koloniální města, tak si to tady musíme taky trochu užít.
Z Malawi do Mosambiku přijíždíme přes hraniční přechod Mwanza – Zobwé. Prý jsme si měli o víza zažádat dopředu, ale za 5 dolarů za papíry nám to vyřídí rychle. Problémy jsou spíš s technikou, nefunguje foťák na Davidovu fotku do systému a na vízum, máváme tam našimi pasovými fotkami, kterých máme na rozdávání, ale oni si ji potřebují vyfotit sami. Vypínání a odpojování foťáku zabere asi hodinu. Pak jdu na imigrační já a nefunguje jim zase skener pasů, takže další hodina restartování a rozplétání kabelů a šňůr. Mohlo to být hned a už jsme mohli být v dnešním cíli, ale z hranice vyjíždíme zase až se setměním a první jízdu po mosambických silnicích absolvujeme za tmy.
Už v Malawi nás různí jihoafričtí cestovatelé varují, že silnice v severním Mosambiku jsou ve špatném stavu, ale zatím to není tak hrozné. To by měli vidět silnice v Etiopii nebo Tanzánii, říkáme si a klidně pelášíme naší maximální rychlostí. První zastávka je v kempu ve městě Tete, přímo na břehu řeky Zambezi. Tete je taková africká Budapešť. Jsme překvapení, jak moc je to tu „západní“. Obchodní centra, supermarkety, veřejné osvětlení, obří most přes Zambezi, nábřeží svítí, funguje tu elektřina!
Opožděná oslava
Silvestr trávíme zase v autě, v Tete koupíme šampáňo a jedeme, třeba to stihneme až k moři. Ale jsme pomalejší a přespat musíme ještě ve vnitrozemí v Chimoio. Vyrazíme alespoň na výbornou indickou večeři, procházíme zajímavou mřížku ulic centra, všude nám nabízejí petardy. Na hlavní ulici to žije, ale jinak tu celkem chcípl pes. Sedíme na pivu pod ošoupaným vývěsním štítem kulečníkové herny Concord, ale ještě před půlnocí jsou už všechny hospody zavřené. Úderem dvanácté z pár ulic odpálí petardy, co na poslední chvíli zakoupili na rohu, kočky ježí ocasy, psi se schovávají pod stoly a z vedlejší zahrady vřískají dva pávi. Hrajeme s Davidem karty. Asi po půl hodině už je zase ticho a je tu Nový rok. Šampáňo zůstalo neotevřené v ledničce a my jdeme spát.
Oslavíme to až následující den. Překonáme opravdu šílený úsek děravé cesty z Chimoio na pobřeží a večer dorazíme do kempu v letovisku Vilankulo. Konečně otevíráme lahev, bublinky se na té děravé cestě vyštěrchaly, ale zapijeme ten nový rok stylově s nohama ve vlnách oceánu. Jsme nadšení, že jsme zase u moře. U branky kempu necháme boty a jdeme se ještě při měsíci projít po pláži. Když se vrátíme, boty jsou fuč. Nějak jsme v přátelském Malawi zapomněli, že jsme v Africe. Musíme si zase zvyknout dávat si na všechno pozor. Další den chci postříhat bonus, takže spolehlivě přichází liják a výpadek elektřiny. Musíme počkat, až se zuřivý orkán přežene, a pak na střídavě fungujícím a nefungujícím proudu stříháme. Pod černým mrakem je i přes den docela tma a taky zima. Ale nakonec máme štěstí, že déšť netrval třeba několik dní.
Kozoroh cocoroh
Hned za Vilankulo, jen co se zlepší silnice, se buš kolem nás zase mění a všude okolo nás až na obzor se táhnou lesy a háje kokosových palem. Jsou hodně vysoké, ale narazíme i na malou odrůdu, která má korunu asi dva metry nad zemí a na kokosy pohodlně dosáhnete ze země. Podél cesty se pořád nabízí zralá žlutá a červená manga, ananasy, kokosy, ale stačí zastavit u cesty, zajít kus do palmového lesa a můžete si po zemi posbírat manga a kokosů co hrdlo ráčí. Míjíme velkou hnědou ceduli s nějakými souřadnicemi vedle silnice a až když nám docvakne, že to byl obratník, vracíme se. Chvíli se dohadujeme, jestli je to obratník raka nebo kozoroha. Kozoroh, jasná páka. A protože David je kozoroh a za chvilku bude mít narozeniny, uvědomím si, že v měsíci kozoroha překračuji obratník kozoroha s kozorohem. Teď už si aspoň budu pamatovat, který obratník je který.
Vlny Mosambiku
Jihoafričanům končí prázdniny a houfně odjíždějí zpátky domů. Nám to vyhovuje, alespoň na nás budou mít v kempech místo (na mosambickém pobřeží bylo přes Vánoce a Silvestr opravdu narváno). Všichni jedou obřími Toyotami a nafouknutými esúvéčky dvojnásobnou rychlostí než my. Necháme se předjet celou Jižní Afrikou a pomalu spěcháme svým tempem na další překrásnou zastávku, Tofo beach. Mosambik je pro milovníky moře zemí zaslíbenou. Má asi dva tisíce tři sta kilometrů pobřeží a na každém místě, za každým mysem, na každé další pláži to vypadá jinak. U široké pláže v Tofo se zvedají divoké vlny, na které číhají surfaři. Prý jsou tu nejlepší pozorovací místa na sledování velryb, tak sledujeme surfaře, vyhlížíme velryby, ale oceán je rozbouřený a nějak není poznat, co je velká vlna a co velryba. Ale i bez ryb je to nádherná podívaná, fouká a vítr žene přes pláž závoje jemného písku a rozprašuje hřebeny vln. Váháme, zda surfování také nezkusit a sbíráme odvahu. Ale ráno je po surfařích veta, tak se musíme spokojit s koupáním. I když v surfařských vlnách to není koupání, spíš se necháme mořem zmlátit a vyprat. Kousek odtud na Praia da Barra je maják. A pokud je někde železnice nebo maják, musí to David vidět. Jedeme tedy k majáku a cesta vede po pláži, na kterou můžeme vjet i s autem. Tak se v Mosambiku dostal k moři i náš bus.
Další kemp našeho pobřežního maratonu je u města Chidenguele. Na pobřeží se tu souběžně s plážemi táhne pás jezer a říčních delt. Kvůli vlnám je zavřený přívoz, tak na vybraný mys musíme objížďkou po souši. Kemp je vysoko nad pláží a je to tu zase úplně jiné než na předchozích zastávkách. Připomene mi to Portugalsko. Palmy zůstaly někde na severu. Od pruhu pláže se jako útesy zvedají vysoké kopce dun porostlé jen bíle kvetoucím nízkým keřem. Krásně to voní. Scházíme rozkvetlými dunami na úplně opuštěnou pláž. Vlny se rozbíjí o skalnaté dno a v obloucích se rozlévají po písku. Pod pásy těžkých mraků v tenkém bezmračném proužku těsně nad obzorem vypluje oranžový kotouč zapadajícího slunce, a ještě naposledy měkce osvítí celou reflexní plochu oceánu. Vítr krade z bílých pěnových korun vln jemný mořský sprej a vodorovné paprsky se v kapkách třpytí a lámou ve spousty malých duh. V euforii z té světelné nádhery, vzduchu nasyceného solí a volného prostoru se rozběhnu a pláž je tak dlouhá a nekonečná, že nejde se zastavit. Běžím po vodou ztuhlém břehu a krabi se před mými stopami schovávají do pulzujícího vodního úkrytu. David nádhernou chvilku zapadajícího kotouče za páskem pláže slaví cigaretou, která žhne stejně jako mizející slunce. Už zapadlo, obzor se barví a oceán tmavne. Takové chvíle nám připomenou, jaké máme štěstí, že cestujeme. Že tu můžeme být a na chvíli se stát součástí toho kouzla.
Další den už míříme do hlavního města, absolvujeme rutinní seškrabávání velkého tropického hmyzu z okýnek a zrcátek, umytí oken od zbytků nožiček, křidýlek a prachu, abychom dobře viděli a mohli točit, zkontrolování všeho, co z busu přes noc vyteklo (v ideálním stavu nic), případně doplnění všeho tekutého, co busu tak chutná. I přes všechnu péči však jen co vyjedeme, bus zase dělá divné zvuky, několikrát zastavujeme a utahujeme výfuk a v Xai-xai ho musíme odmontovat a nechat svařit, aby nám neupadl úplně. David našel na opravu fajn parkoviště ve stínu na benzínce, a zatímco opravuje, přijde mu k autu asistovat slepičí rodina. Pozoruji tento absurdní výjev, jak David leží pod autem a kolem něj se popelí kuře s kohoutem. Svářeč je zrovna na sousedním pozemku za zdí, tak to ani netrvá dlouho, rozloučíme se s kury a jedeme dál.
Maputo
Jsme v Maputu, Jižní Afrika na dosah a všechno tu funguje. Dohnala nás výroba dalšího dílu, ubytujeme se tedy kousek od centra v klidné čtvrti. Naposledy jsme takové hezké ubytování měli v červnu v Luxoru. Máme tu překvapivě prostorný pokoj, s pohovkou, křesílky (David už jedno rozsedl), pracovním stolem, měkkou postelí, velkou televizí, spoustu zásuvek a lampiček a vlastní čistou koupelnou s teplou vodou, kde je evropský záchod, vana a jeden veliký šváb. Šváb se objevil až včera, už jsem myslela, že jsem si na ně zvykla, ale tady v té vypíglované a vykachličkované koupelně mě zase překvapil a pokaždé se dívám, ze které mezery koukají ty jeho dlouhý tykadla. Ponaučení pro architekty: v koupelně nesmí být žádné mezery, skuliny, ani temné kouty!
Máme tu dokonce i klimatizaci, to je v horkém Mosambiku skoro nutnost. Každý den se teplo a vlhko stupňuje, až přijde den, kdy je dusno úplně nesnesitelné, člověk se zpotí hned, co vyleze ze sprchy, a to už se nad oceánem blýská a hřmí a co nevidět přijde slejvák. Dnes ráno je vyčištěný vzduch právě po takové celonoční průtrži ocelových mračen. Z bezpečnostního přepadu na střeše penzionu doteď padá voda na chodník a vypouští bazén, co se tam za noc vytvořil. Nechci vědět, co to udělalo s pokojem pod střechou, možná krytý bazén. Vyrážíme na večerní tah do města, hezky pěšky do centra, obejít památky (Maputo je obrovské, ale centrum docela malé), navečeřet se a dát si někde skleničku, než se David ponoří do práce.
Ulice v přísném rastru jsou stále pojmenovány po všech komunistických osobnostech. Názvy nás neuchvátily, ale samotné ulice naprosto. „Funkcionalistické“ domy, „středomořské“ vilky, malé bujné zahrady jako soukromé džungle, betonové tvarovky a panely, rohová okna, řadové domky, spousta z těch domečků se neudržuje, ale i vybydlená vila v zahradě zarostlé žlutou trávou ve stínu palmy obtěžkané kokosy má svoje kouzlo. V centru jsou už často vybydlené secesní a koloniální domy stále ještě vklíněny mezi pár mrakodrapů a prosklené kostky bank. Vedle přístavu končí železnice v renovované budově „Masarykova“ nádraží. Klidná čtvrť hotýlku se ale neproměnila v tepající centrum. Je to tu klidné všude. Nechápeme to, ale ve městě nikdo není. Navečeříme se v jídelně kousek od nádraží a zamíříme na roh do baru, kam ale Davida nepustí v šortkách. Už mám na noze puchýř, ale gůglíme jiný bar a dojdeme na pár míst, která jsou buď zavřená nebo v demolici. Raději jdeme zpět, už jen tou vylidněností město působí nebezpečně, dokonce nejede ani žádné taxi či tuk-tuk. A tak se místo drinku ve fancy baru při živé jazzové kulise plahočíme zpět, puchýř praská a kousek od hotýlku si sedáme alespoň na lahváče v místní putyce. Obslouží nás servírka s perfektní angličtinou, která vystudovala mezinárodní vztahy na školách v Tanzánii a Zambii. V Maputu zatím nesehnala uplatnění.
Davidovi je špatně, asi má angínu a bere antibiotika, tak vyrážím na nákup. Něco sladkého v supermarketu, na ulici pořídím zeleninu a ještě do pekárny. Kromě koloniální architektury, funkčního urbanismu a nekonečného oceánu musím totiž zmínit i úžasné pečivo, které sem přivezli Portugalci. Jsou tu spousty cukráren a pekáren, kde prodávají výborné chleby, housky, koláčky, a taky můj oblíbený pasteis de nata, pudinkový košíček, který jsem si zamilovala už v Lisabonu. Sláva Portugalcům, to je první sladkost v Africe, která se dá jíst! Až když se mě David ptá, kolik to stálo, si uvědomím, že za těch pár rajčat a okurku jsem dala desetkrát tolik, co za pečivo. Asi jsem nakoupila tu nejdražší zeleninu v celé Africe. Uvažuji, co mi tam mohl naúčtovat, muzungu přirážku, přirážku za hlavní město, možná ještě přímořskou přirážku, ale stejně to nevychází. Zelinář mě pěkně natáhl. Tak se naučím počítat v místních meticalech a asi se ho půjdu zeptat. Zesláblého Davida vytáhnu alespoň na procházku k moři, ale pobřeží u rezidence prezidenta je špinavé, moře kalné, všude odpadky a smrad. Naše nejbližší čtvrť je však krásná, plná vilek s předzahrádkou, palmami, budovy ambasád, hřiště s kavárnou. Idylku ruší jen hlídači, co sedí na plastových židlích před každým druhým domem a elektrický ohradník nebo ostnatý drát v koruně každého plotu.
Léčíme Davidovu angínu, nestíháme další díl a když je konečně hotovo, opouštíme malé zahradní džungle, rohová okna, oblé stěny z betonových tvarovek, a trošku zchátralého koloniálního ducha města Maputo a pokračujeme v cestě směrem na Johannesburg.