BUSNY | Na laně do Jižní Afriky
16015
post-template-default,single,single-post,postid-16015,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

Na laně do Jižní Afriky

Na laně do Jižní Afriky

Syncra našich kamarádů jedou další offroad Velikonočního výletu, Hunter’s Road podél hranice Botswany a Zimbabwe. My tentokrát dobrodružství vynecháme, pravděpodobně to pro nás teď bude vzrušující i na pohodlné a bezpečné cestě, a budeme rádi, zda to vůbec dojedeme po asfaltu. Kupujeme do zásoby olej a míříme na poslední společný úsek cesty s Nissanem.

Po 100 km doléváme 2 l oleje a po následujících 60 km nám bus definitivně zdechá. Naftová nádrž je zase v podtlaku, zkoušíme všechny fígle z Chobe, ale nic nezabírá. Vytahujeme lano, zahákneme se za Nissan a necháme se odtáhnout alespoň do města Nata, kde se Nicol s Jamesem odpojí a vrací se přes solné pláně do Maunu.

Na jedné z veterinárních kontrol, kde kvůli nemocem kontrolují, zda nepřevážíme maso, a kde dezinfikují auto průjezdem lázní a boty namočením v nechutné vaničce, nás ale zastaví, že odtah na laně je v Botswaně nelegální, máme příliš dlouhé lano, its dendžeres a fasujeme pokutu. Jak dlouhé lano je legální? Nikdo neví. Jsme na nervy z auta, máme málo peněz, motor auta pravděpodobně na výměnu a oni nám dávají pokutu za lano. Pohár Davidovy trpělivosti přetekl. Stojíme připravení na průjezd lázní a blokujeme autem další průjezd, tak máme projet lázní na druhou stranu. „Neprojedu na laně vaší lázní, když je to nelegální. To mi za to dáte další pokutu?“ řve zlomený David, policajt jen dokola opakuje lisn a sám nás neposlouchá. Teď by mohli Davida zabásnout, pomyslím si a snažím se ho uklidnit. Říkám policajtům, že nemáme peníze a nemůžeme zaplatit, ať nám vystaví pokutu a my ji zaplatíme kartou na stanici v Nata. Zkrátíme lano na poloviční vzdálenost, což je přesně dvakrát tak dendžeres, a polonelegálně projedeme na druhou stranu. Vidí, že s námi není pořízení, tak si odvedou Nicol a napaří pokutu na její jméno.

V Nata bere David lejstro s pokutou a jde zaplatit. Prudká bouřka vyhodí elektřinu a policisté nemohou kvůli blackoutu dobít svůj jediný vybitý terminál. Počkáme na terminál vedle na benzínce, policisté souhlasí a Nissan nás odtáhne na parkoviště. Jen se za námi zapráší, stavíme u benzínky a policie už nám je v patách. To stihli rychle nabít, říkám si, ale oni nám pokutu odpouští. Malý botswanský zázrak. Loučíme se s Nicol a Jamesem, my jim děkujeme za pomoc, oni nechápou, jak dlouho už tu Afriku přežíváme, a smějí se, že už je snad v Botswaně nic nepřekvapí. Přejeme si vzájemně šťastnou cestu a přemýšlím, jak velká je ještě šance, že tohle párdenní přátelství právě nekončí, že se vůbec kdy znovu setkáme.

Pán, co zrovna tankuje, slyší o našem průšvihu a nabízí nám odtah. Je hrozně drahý i po slevě. Dáme všechny peníze, co zbyly, jen za odtah na hranici, a co budeme asi dělat potom? David se ale na nic neohlíží a už se vrací z bankomatu s balíkem botswanských pula. Davide, zpomal, to nejde, nemůžeme teď všechno utratit, co budeme dělat švorc na hranici? Pojď si sednout a něco vymyslíme, poptáme se ve městě po něčem dostupnějším. Už je to ale zařízené, vrací se zchvácený, div že už to dopředu nezaplatil, a mně se zdá, že to jen pozoruji zvenčí, vždyť nejsem účastníkem žádného rozhodnutí. David to prostě vzal do svých rukou s cílem dostat se do JAR. A na hranici budeme asi tábořit a pěkně po africku počkáme, až nám někdo pomůže? Ani náhodou!

Ani se nenadějeme a už vedle busu parkují jeden po druhém naše známá zablácená syncra, Stuart vyskakuje z auta, na cenu za dohodnutý odtah říká bullshit, bere nás na lano a že to zvládneme. Je to takový náš „deus ex machina“, bůh z mašiny Volkswagen. Ve chvíli, kdy se v tom zamotáme tak, že nevíme jak to rozplést, se objeví.

Božský Stuart nás odtáhne pár kilometrů do kempu a seznamuje nás s plánem. Zítra dojedeme domů. Cože? My takovou dálku za den ještě nikdy neujeli, a to, ani když je bus v provozu, natožpak na laně, ještě když je to tady nelegální, a čeká nás překročení hranice!?

A tak vstaneme v šest, namontujeme na bus kovový A profil na připevnění ke Stuarovu syncru, aby botswanská policie nemudrovala nad naším lanem, v sedm hodin se v závěsu zařadíme do provozu a jedeme. Tedy ne, že by cesta šla jako po másle. Na tyči David jen přibržďuje a nesmí se dotknout volantu, aby klouby mezi auty neurval. Já jedu za naším busem Paulovou dokou jako doprovodné vozidlo. Ostatní syncra se postupně odpojí a jedou domů rychleji. Po pár stech kilometrech se jedno rameno áčka uvolní a musíme šroubky hledat po silnici. Přestože je velikonoční neděle, seženeme s Paulem nový šroub, ale na hranici se nosník trhá úplně a prorazí nám chladič.

Od nerudného celníka dostaneme do pasu razítka jen na 30 dní. Úředník nic nedbá našich protestů, že jsme byli až v Zambii, tudíž bychom měli mít právo na nových 90 dní, že ty dny potřebujeme na opravení auta a na pokračování v cestě. Smůla. Jsme zoufalí. Začíná pršet a já brečím, i když vím, že nám to nijak nepomůže, už je toho nějak moc. Jsme v Jihoafrické republice a spěcháme dál, David tentokrát na laně, takže musí být o to bdělejší, ale aspoň může točit volantem. Stuarta udržuje bdělého Lindy, Paula já a Davida chipsy, čokoláda a cigarety.

Než se napojíme na dvouproudou dálnici, projedeme takovou bouří, kdy není vidět na krok. Jihoafričtí řidiči nás přivítají po svém a v té slotě nás na jednom pruhu předjíždí ve stejný okamžik z obou stran. Ale nás nic nezastaví. Doposud nechápu jak, ale David už po setmění, když se mu vybila baterka, projede tím nejhorším lijákem bez světel a stěračů, aniž by naboural Stuartovo syncro. Stuart má baterky tři, tak je rychle vyměníme, a pokračujeme neuvěřitelných 90 km/h na laně. O půlnoci parkujeme na zahradě v Pretorii. Dnes jsme urazili neuvěřitelných 900 kilometrů. Protože když se věci dějí, dějí se rychle, a občas to platí i v Africe!