22 Srp Na laně do Jižní Afriky
Syncra našich kamarádů jedou další offroad Velikonočního výletu, Hunter’s Road podél hranice Botswany a Zimbabwe. My tentokrát dobrodružství vynecháme, pravděpodobně to pro nás teď bude vzrušující i na pohodlné a bezpečné cestě, a budeme rádi, zda to vůbec dojedeme po asfaltu. Kupujeme do zásoby olej a míříme na poslední společný úsek cesty s Nissanem. Po 100 km doléváme 2 l oleje a po následujících 60 km nám bus definitivně zdechá. Naftová nádrž je zase v podtlaku, zkoušíme všechny fígle z Chobe, ale nic nezabírá. Vytahujeme lano, zahákneme se za Nissan a necháme se odtáhnout alespoň do města Nata, kde se Nicol s Jamesem odpojí a vrací se přes solné pláně do Maunu.
Pán, co zrovna tankuje, slyší o našem průšvihu a nabízí nám odtah. Je hrozně drahý i po slevě. Dáme všechny peníze, co zbyly, jen za odtah na hranici, a co budeme asi dělat potom? David se ale na nic neohlíží a už se vrací z bankomatu s balíkem botswanských pula. Davide, zpomal, to nejde, nemůžeme teď všechno utratit, co budeme dělat švorc na hranici? Pojď si sednout a něco vymyslíme, poptáme se ve městě po něčem dostupnějším. Už je to ale zařízené, vrací se zchvácený, div že už to dopředu nezaplatil, a mně se zdá, že to jen pozoruji zvenčí, vždyť nejsem účastníkem žádného rozhodnutí. David to prostě vzal do svých rukou s cílem dostat se do JAR. A na hranici budeme asi tábořit a pěkně po africku počkáme, až nám někdo pomůže? Ani náhodou!
Ani se nenadějeme a už vedle busu parkují jeden po druhém naše známá zablácená syncra, Stuart vyskakuje z auta, na cenu za dohodnutý odtah říká bullshit, bere nás na lano a že to zvládneme. Je to takový náš „deus ex machina“, bůh z mašiny Volkswagen. Ve chvíli, kdy se v tom zamotáme tak, že nevíme jak to rozplést, se objeví.
Božský Stuart nás odtáhne pár kilometrů do kempu a seznamuje nás s plánem. Zítra dojedeme domů. Cože? My takovou dálku za den ještě nikdy neujeli, a to, ani když je bus v provozu, natožpak na laně, ještě když je to tady nelegální, a čeká nás překročení hranice!?
A tak vstaneme v šest, namontujeme na bus kovový A profil na připevnění ke Stuarovu syncru, aby botswanská policie nemudrovala nad naším lanem, v sedm hodin se v závěsu zařadíme do provozu a jedeme. Tedy ne, že by cesta šla jako po másle. Na tyči David jen přibržďuje a nesmí se dotknout volantu, aby klouby mezi auty neurval. Já jedu za naším busem Paulovou dokou jako doprovodné vozidlo. Ostatní syncra se postupně odpojí a jedou domů rychleji. Po pár stech kilometrech se jedno rameno áčka uvolní a musíme šroubky hledat po silnici. Přestože je velikonoční neděle, seženeme s Paulem nový šroub, ale na hranici se nosník trhá úplně a prorazí nám chladič.
Od nerudného celníka dostaneme do pasu razítka jen na 30 dní. Úředník nic nedbá našich protestů, že jsme byli až v Zambii, tudíž bychom měli mít právo na nových 90 dní, že ty dny potřebujeme na opravení auta a na pokračování v cestě. Smůla. Jsme zoufalí. Začíná pršet a já brečím, i když vím, že nám to nijak nepomůže, už je toho nějak moc. Jsme v Jihoafrické republice a spěcháme dál, David tentokrát na laně, takže musí být o to bdělejší, ale aspoň může točit volantem. Stuarta udržuje bdělého Lindy, Paula já a Davida chipsy, čokoláda a cigarety.
Než se napojíme na dvouproudou dálnici, projedeme takovou bouří, kdy není vidět na krok. Jihoafričtí řidiči nás přivítají po svém a v té slotě nás na jednom pruhu předjíždí ve stejný okamžik z obou stran. Ale nás nic nezastaví. Doposud nechápu jak, ale David už po setmění, když se mu vybila baterka, projede tím nejhorším lijákem bez světel a stěračů, aniž by naboural Stuartovo syncro. Stuart má baterky tři, tak je rychle vyměníme, a pokračujeme neuvěřitelných 90 km/h na laně. O půlnoci parkujeme na zahradě v Pretorii. Dnes jsme urazili neuvěřitelných 900 kilometrů. Protože když se věci dějí, dějí se rychle, a občas to platí i v Africe!