deník, Tanzánie,

Na Kilimanjaro pole pole

Po místním průzkumu agentur v Moshi, mnoha rozhovorech s bývalými průvodci, několikerých změnách plánů, Davidových antibiotikách a mnohém odložení termínu máme jasno. Sezóna definitivně skončila, začalo období dešťů, ideální chvíle pro trek na Kilimanjaro. Ještě v neděli naposledy odložíme termín kvůli nedodělanému dílu, chystáme, balíme a v pondělí 13. 11. 2017 vyrážíme.

 

Na zbytečný luxus si rychle zvykneme

Pondělí, Machame Camp
Převýšení: +1035 m
Doba: 4 h
Výška: 2830 m n. m.

První den v deštném pralese toho moc nevyfotíme. Hned za branou pár opic a od té doby liják jako z konve.

Včera v noci a dnes ráno zase nestíhačka s dílem, tak jsme se moc nevyspali. Ale ráno vše odešleme z internetové kavárny, na reakce a schvalování ze strýmu se poprvé úplně vybodneme a v blažené nevědomosti (zda v dílu není něco kontroverzního, k vystřihnutí, k předělání nebo celý díl úplně blbě, jestli se to nahrálo, poslalo, zvládli to otevřít, přehrát, schválit a zveřejnit) konečně vyrážíme.

Na Machame Gate dojedeme minibusem s naším týmem. Je tu na můj vkus moc lidí a doufám, že to na bráně ještě nějak eliminujeme. U brány jsou všechna zavazadla pečlivě zvážena (nařízený limit pro nosiče dvacet kilo na osobu, my jsme limitováni naší neexistující fyzičkou). Fasujeme 8 lidí, povinně dva průvodci, kuchař a jeho asistent a čtyři nosiči. Hned na bráně nám servírují oběd na plastovém „porcelánu“, 3 chody i s ubrouskem. Nemůžu tomu uvěřit, proč bereme s sebou něco tak zbytečného. Jídlo je jediná věc, kterou jsme s agenturou pořádně neprobrali. Škoda, mohli jsme si ušetřit jednoho nosiče. Představovali jsme si ohřátou konzervu v ešusu nebo něco na ten způsob. Cítíme se jako blbí muzungu, kteří se nechali navrtat do „full servisu“ a budí to naši nevoli, teď s tím už ale nic nenaděláme.

Než vyrazíme, seznámíme se se všemi, snažíme se zapamatovat zvláštní svahilská jména. Všichni jsou malinkatí, nosiči moc neumí anglicky. Hned za branou je konec banánovníkovým plantážím a políčkům kukuřice a začíná vysoký a tmavý deštný prales. Občas na cestu prosvítá světlo, větve a provazy lián jsou porostlé mechy, ze stromů na nás koukají černobílé dlouhosrsté opičí rodinky a opice s modrýma kulkama.

Ještě po cestě busem koukáme na počasí, jasno, příznivá předpověď, paráda. A tak nás hned první den v pásmu deštného pralesa spláchne největší africká průtrž. Goretex, pláštěnky, impregnace, nic naplat, všechno je mokrý. Jakmile se prales změní ve stromové vřesy, jsme v Machame kempu. Jsme nad mrakem a snažíme se sušit. Matrace, hadry, všechno mokrý, tak uvidíme ráno. Od rangera z chaty naštěstí fasujeme tlustou matraci, jen jednu, ale tak tak, že ji nacpeme do stanu na úhlopříčku. Je suchá, tak se rádi smáčknem.

Večer nám kluci donesou dva lavórky s teplou vodou a hotelový mýdýlko, což je další luxus, nad kterým mi zůstává rozum stát, ale je to boží! Dáváme se kávu a čaj s popcornem, tříchodovou večeři a jak jsme mokří a zmrzlí, přestává nám ten „luxus“ vadit. Nicméně blátem se přes celý kemp kutálí zelí a salát umyli dešťovkou, tak pokud přežijeme výstup, možná nás nakonec zabije strava.

 

V dobré společnosti

Úterý, Shira Camp
Převýšení: +970 m
Doba: 4,5 h
Výška: 3750 m n. m.

Ranní výhled z Shira campu na nejmladší sopečné krátery na západě hory.

Ráno chceme vyrazit v sedm, ale vysvitne slunce (mrak se stále válí těsně nad pralesem), tak sušíme o sto šest, a nakonec vyjdeme v osm. Před cestou nám tým zapěje pár veselých písní k výstupu. Cedule praví, že v kempu budeme asi za šest hodin. Procházíme pásmem stromových vřesů, s přibývající výškou se postupně snižují. Už kolem rostou i malé stromové starčeky, občas okolo cesty kvete žluté nebo červené kvítí. Na rozdíl od pralesa je tu spousta světla a v podrostu jsou nádherné trávy. Z větví vřeso-stromů visí vlhké závoje mechu, kolem plují mraky, občas vysvitne slunce, jinak je zataženo a mlhavo, kameny jsou na dotek teplé, zahřáté od ranního slunce. Cesta je ultra prudká, ráno se nám při výstupu motá hlava. Ale v uších nám zní ranní zpěv a říkáme si pole pole (pomalu) a hakuna matata (všechno v pohodě).

Průvodci tvrdí, že v kempu budeme dřív, ale mně přijde, že se šineme jako důchodci. Když se vřesy zmenší na keře, ze svahu začínají trčet balvany a kamenné plotny, procházíme po nádherném hřebínku mezi skalami. Párkrát vykoukne zasněžený vrchol Kilimanjara, hned se ale zahalí mraky a mlhou. V nejvyšším místě dnešního treku míjíme potoky, vodopády a tůně. Už víme, že jsme skoro v cíli, to se jde hned lehčeji. Trošku bolí kyčel, David se motá, pomáhá čokoláda, oříšky a čaj s medem. A jsme v kempu, za čtyři a půl hodiny, borci. Po obědě odpočíváme, havran nám krade půlku oběda, omeletu, a ještě se vrátí pro kuřecí nohu. David fasuje můj příděl, ale mně to neva, protože k tomu luxusu, co nám tu poskytují, patří i to, že množství servírovaného jídla nemáme šanci zkonzumovat. Tak pohoda, můžeme nakrmit i nosiče… a havrany. David studuje trasu na další den, zítra nás čeká rasovina a velká výška, aklimatizační výstup. Máme celé volné odpoledne, kemp se válí v mlze a jdeme se ještě projít. Výhledy se až do tmy schovaly v mlze. Sedíme s čajem venku a kocháme se trošku depresivní krajinou, větrem ohnuté siluety stromů, havrani, vymýšlíme, co černochům zazpíváme za českou píseň a zjišťujeme, že žádnou dobrou rytmickou a veselou písničku neznáme. Možná nás nenapadá kvůli té ponuré scenérii, která nás obklopuje.

Seznamujeme se s ostatními výpravami, které jdou stejnou trasu jako my. Jsou to dva Indové s asi dvojnásobným týmem, než je ten náš a skupinka asi osmi Francouzů a Švýcarů, kteří zaplní vždy skoro polovinu kempu. Jinak ale tábory zejí prázdnotou a je vidět, že jsme tu úplně mimo sezónu a jindy to tu musí praskat ve švech.

Indové jsou ranní ptáčata, vyráží každý den asi o hodinu dřív než my. Jejich tábor je celý sladěn do žluta, dokonce jejich tým má žluté rozlišováky a tahle vytuněná výprava celá září. Indové na nás působí hrozně profi, kromě úplně himalájského vybavení mají i himalájské tempo, tváří se vážně a vůbec, respekt. Francouzi jdou vždy až za námi, tempo mají podobné, ale holt ve velké skupině (8+4 průvodci) se vyráží a jde jiným tempem, než když my jsme jen 2+2 průvodci. Občas se s něma „předbíháme“ a vždycky je to veselá událost, oni hádají odkud jsme, smějí se a brebentí francouzsky.

Obě sousední výpravy si nechají stavět velké a vysoké stany na spaní, party stan jako jídelnu a dokonce takovou stanovou kapličku s WC. Když dojdou do tábora, už mají vždy od týmu postaveno. My si stavíme našeho malého Jurka sami, trvá to asi dvě minuty, takže i když prší, je to v pohodě. Žádnou jídelnu nemáme, když je hnusně, najíme se ve stanu, ale raději hodujeme venku s výhledy do okolí. Jen člověk musí občas hodit kamenem po hladové myši nebo ptákovi. V každém kempu je postavená budova s „tureckými latrínami“, na což už jsme tak nějak zvyklí, navíc oproti ostatní Africe v těchto výškách už ani nejsou švábi. Tak si tu sice žereme jako králové, ale aspoň nechodíme kadit do kapličky a můžeme sedět pod širým nebem, což bude asi ten rozdíl tisíc dolarů za osobu, o které jsme to celé měli levnější.

Kuchtík Karome nám restuje arašídy a vzápětí je večeře, nemáme ještě po obědě vůbec místo. Davidovi je blbě a bolí ho hlava, asi z výšky, tak jdeme spát, snad bude ráno zase dobrej. V noci se probouzím a málem si roztrhám spacák, jak musím rychle ven z toho utěsnění, nedostatek kyslíku už začíná působit.

 

Aklimatizace

Středa, Baranco camp
Převýšení: +950 m; -700 m
Čas: 6 h
Nadmořská výška: 3900 m n. m.

Probuzení nad mořem mraků v kempu Baranco.

Ráno se nám naskytnou úžasné výhledy na Kili vysoko nahoře a na západní kráter přímo před námi. Snídáme venku s havrany a po písni vyrážíme krajinou vřesů. Kolem se válí ledovcové balvany, kameny porostlé mechy a lišejníky a vegetace postupně skoro mizí. Na hřebeni se balvany občas nahromadily a procházíme skalními městečky. Jdeme po lávovém hřebeni, v údolí kolem nás jsou zřetelné kamenné proudy vlnící se údolím dolů ve stopě bývalých ledovcových splazů. Cesta Machame se napojuje na Lemosho route. Náhorní plošina je plná vody z tajících sněhů na vrcholu nad námi, trávy halí a odkrývají plující mlhy a je to čarokrásné.

Vrchol Kilimanjara je blízko, je teď zřetelná hrana vybuchlého kráteru, zdá se mi, že hora už není tak strašidelná. Nejvyšší bod cesty na Lava Tower ve výšce 4600 m n. m. máme za čtyři hodiny. A sněží. Dáváme rychlou sváču, hraboši lačně běhají kolem a lapají každý drobek, co spadne na zem. Ostatní výpravy už staví jídelní stany a vyvařují indické a francouzské pochoutky. Sněží mokré vločky a led, čím dál víc. Spěcháme dolů do kempu. Sestup je prudký a cesta se mění v potok. Už nesněží, ale prší a z cesty je teď divá řeka. Teče to všude kolem potoky, vodopády a všechny proudy se setkávají ve veletoku, kterým klopýtáme dolů. Mokneme úplně brutálně, ani ne na spoďáry, ale až na kost. David má bazény i v botách, já si naštěstí nějakou prozřetelností vzala návleky, ale stejně pak z bot vyliju jezírko. Koupel dostaly i foťáky, Hugo je na ždímání.

V kempu oběd, mokrá depka. jdeme stavět sta      n přímo nad dunící řeku pod Baranco Wall. Mlhy se valí sem a tam. Sušíme vlastním teplem ve stanu, už zase prší. Cesta nahoru byla v pohodě, výšková nemoc žádná, Davida bolela hlava. Cesta dolů byla peklo na zemi. Ale už je líp. Náš tým je milej a přesto přese všechno, představte si, je tu nádherně. Vždycky, když se mlha roztrhne a odhalí vrchol, skalní stěnu nebo kousek výhledu, chci to vyfotit, ale ještě, než zapnu foťák, je zase bílo.

Je zajímavé, že s ostatními výpravami se člověk dá do řeči, obklopen nádhernem, většinou na tom neodpornějším místě. Pokud možno za smrdutýma latrínama. To je totiž přesně to místo, kde chytnete signál (pokud se zrovna roztrhne mrak), je tu natažená šňůra na sušení a každej tu jde na cígo s epochálních výhledem.

 

Vzhůru na Mars

Čtvrtek, Barafu camp
Převýšení: +1020 m; -250 m
Čas: 7 h
Nadmořská výška: 4670 m n. m.

Nevidět v dálce těch pár lidí, tipla bych to na jinou planetu.

Po ránu se už tradičně otevřou výhledy do všech stran. Slunce se dere zpoza Baranco stěny a suší náš všechen mokrý majetek. David má ze stěny hrozný respekt, už v Moshi se na ni připravoval, sjel videa na jútúb a informoval se u známých, kteří ji slezli. Ráno posilněn pozitivní písní a prvními slunečními paprsky odhodlaně vyráží do stínu stěny. Není to nic tak strašnýho. Jdeme stěnu asi hodinu a půl, pěšinka je zaříznutá do docela široké římsy, v zastíněných místech zamrzlá, občas se člověk musí chytit kamene, vyšvihnout se do větší výšky nebo v případě nás nehorolezců lézt po čtyřech. Ale není to nijak extrémní a dá se to. Jen v jednom místě člověk musí obejmou tak zvaný „kiss stone“ a překročit přes otevřenou stěnu končící někde hluboko v dunící říčce.

Včera odpoledne, když se spustil liják, co nás pak odnesl z Lava Tower do dalšího kempu, ze stěny spadl a zemřel jeden nosič. My jsme se to dozvěděli až o víkendu, jinak kdo ví, zda bychom to už v Baranco campu pod stěnou neotočili.

Odměnou za vylezení stěny je rozhled do nekonečna oceánu mraků protrženého pyramidou Mount Meru, přiblížení se k vrcholovým ledovcům a rozhled do měsíční krajiny ve čtyřtisícových výškách. Stromové starčeky a ostatní zelená vegetace zmizela dole pod námi, teď už jen svět kamení, lávy, vody a ledu. Cesta je pozvolná, užíváme krajinu jako na Marsu plnými doušky, přichází mlhy. U posledního potůčku pod vrcholem filtrujeme plné lahve a po obědě nás čeká poslední tříhodinový výšlap do base campu. Před táborem je výstup do dalšího útesu a poslední prudké stoupání už jdeme úplně krok sun krok. Jsme unavení a nadmořská výška nedovoluje se pořádně nadechnout a zrychlit. Jestli je takhle prudký i ten výstup a půjdeme ho nahoru sedm hodin, tak to nedám. V basecampu je nablito, všichni se opírají a funí.

Už jsme skoro tam! Shodíme batohy a ještě blbneme, máme radost, že už jsme v base campu. Točíme a blbneme. Záře slunce rudne mezi vrstvami mraků a my obhlížíme prudký začátek výstupové cesty na skalnaté plotně a v dálce  východní prudký kráter osvícený vodorovným zlatem zapadajícího slunce.

Kolem už je ticho a stmívá se, všichni šli spát, už odpoledne, protože na výstup se vstává před půlnocí. Už cítím výšku, trošku mě bolí hlava, motám se a bolí mě vlastně celý tělo. Vida, i po pěti měsících v autě mi pořád zůstaly nějaký svaly, co můžou bolet. Taky jsme teď za čtyři dny vylezli skoro 4000 metrů. Musíme si pořádně odpočinout, zítra nás čeká vrchol. David se chce domluvit, že pokud jeden z nás výstup nedá, druhý tam dojde. Myšlenka dobrá, ale je možné tam vylézt bez podpory parťáka, co vás zná? Mám pocit, že „jú ken dú it“ z úst průvodce mi na Kilimanjaro stačit nebude. Kývám, ale vím, že pokud na tom David bude tak zle, že to vzdá, půjdu dolů s ním. K večeři do sebe nedostanu skoro nic, energie neenergie, mám pocit, že bych to vůbec neudržela v žaludku.

 

Jednou jsi dole jednou nahoře

Mweka camp
Převýšení: +1225 m; -2830 m
Čas: 14 h
Nadmořská výška: 3065 m n. m.

Skoro v halucinacích, ale dali jsme to!

Moc se nevyspíme. Jsme nervózní a z těch pěti hodin, co nám zbývá do vstávání, prospíme tak tři. Musím být zabalená ve spacáku kvůli zimě, ale zároveň v něm nemůžu zůstat, protože mám tu svoji výškovou klaustrofóbii. V noci začíná foukat, horami to duní, vítr hraje na temné píšťaly lávových hřebenů. Mám strach.

V jedenáct začínáme balit, oblékáme si vše, co máme. Nahoru 6 vrstev, dolů 5, troje ponožky, troje rukavice. Jsme jako cibule. Dáváme si pár sušenek, čaj, muslim Bacary s křesťanem Emanuelem se pomodlí i za nás neznabohy a třicet minut po půlnoci jdeme. Je mi blbě, asi z nervů, možná z výšky, možná z hladu. V temnotě nahoře před námi vidíme ve výšce lehce se pohupující světýlka čelovek. Jsou před námi tak tři skupiny. Jdeme pomalu, Emmanuel s Bacarym nemají ani batoh, asketicky, bez vody a jídla. Nechápu. Terén ve tmě před námi je prudký, ale cestička je suchá a ušlapaná, nijak zvlášť to neklouže. Suneme se krok sun krok, dech za dechem, žádná svižná chůze se nekoná. Já upřímně čekala ještě pomalejší tempo, ale aspoň se zahřejeme. Ve strmém svahu si svítíme jen pod nohy, vlastně nevíme, kam jdeme a jak to kolem vypadá. Uprostřed noci se čtyři kilometry pod námi na úpatí hory rozlézají mrazivým vzduchem pulzující světýlka města Moshi a letiště. Jak jsem včera doufala, že cesta nebude tak prudká, jako těsně před kempem, tak takový je teď sklon asi těch nejmírnějších úseků.

Postupně slimejším stylem doženeme tři skupiny. Mají tak pomalé tempo, že mě z toho vždy rozklepe zima. Taky mají různé expediční zahřívací vychytávky a takový ty turbo péřovky a oteplováky jako mišelin. Všechny tyhle peřím nacpané tlusté housenky předbíháme a nad námi už svítí jen pár rychlejších světýlek. Skupinka Kanaďanů nás ale zase záhy předežene, protože řešíme s Davidem krizi. Cpu do něj, co máme, oříšky, čaj s medem, čokoládu. Chce se mu spát. Tak mu poprvé v životě radím, ať si dá cigáro. David to nevzdává, Bacary mu bere batoh a šlapeme dál. Jsem na něj pyšná, chvíli to vypadalo, že opravdu nebudeme moci pokračovat.

Už jsme v půlce prudkého úseku na Stella Point (okraj kráteru), ve výšce asi 4200 m n. m. Musíme se častěji zastavovat a rozdýchávat. Kolem 5600 m n. m. mám zase krizi já. Musím se chytnout každýho balvanu a „ustavit se“, ať vím, kterým směrem je to nahoru, ať nešlápnu někam pod sebe do prázdna. Cesta je prudší a prudší, mám pocit, že už jdu snad kolmo vzhůru a pokud to bude ještě prudší, celá hora se snad převrátí. Pocit? Halucinace? Nebo skutečnost? Aby mě nebolely kyčle, kolíbám se ze strany na stranu, krůček po krůčku nahoru, musím se kolíbat víc ke svahu, abych nespadla a neskutálela se ze svahu. Malátnost, nevolnost, vyčerpání. Ale už jsme vysoko. Dolů teď nepůjdu.

Pokračujeme a tímhle kolíbáním a opíráním se o kameny znovu předbíháme Kanaďany. Nevím, kolik hodin už pochodujeme, ale mám dojem, že to snad neskončí. Koukám nahoru, kde je ta zatracená Stella, ale vidím jen světýlka a nevím, jestli jsou to čelovky nebo už hvězdy. To už přece musí být hvězdy? Jaká náhoda, že Stella, po které má zlomový bod jméno, znamená hvězda. Je to černá, prudká a nekonečná nevědomost. S výškou přituhuje, zima mě vždy donutí se pohnout znovu a znovu, naštěstí to sunutí vzhůru je dost záhřevné. Mrazivý vítr od Indického oceánu zachytil lávový hřeben po naší pravici, takže pocitová teplota asi není tak hrozná jako na Marangu route, která vede přímo po východní straně. Dáváme si pauzy, David je už relativně ok. Nebo není? Nosiči nemluví, myslím, že nikomu z nás není zvlášť do zpěvu. Ale už to přece nevzdáme, když jsme tak vysoko.

Dolů prochází holka s guidem, co to vzdali. Nebo už se vrací? Už je to jen 50 výškových metrů! Ve chvíli, kdy už už natahuju ruku, že se těch hvězd dotknu, obzor se barví a hvězdy mizí. Dorazíme na Stella Point (5756 m n. m) a na horizontu sálá oranžovo-rudá, předzvěst vycházejícího slunce. Paráda! K vrcholu je to už jen 700 metrů, 150 metrů do výšky. Po hraně kráteru vede široká mírná cesta vysypaná sopečným prachem. Vyrážím s novou nadějí, že tam jsme za chvilku, a s nově nabytým elánem, ale nohy se nepustí radostně do pochodu, jak jsem čekala, a dál se kolíbám želvím tempem. Každých deset kroků pauza a pár nádechů. Těch 700 metrů trvá skoro hodinu. Kolem se otevírají výhledy na vzdálený kráter (Ash Pit), na druhé straně směrem do krajiny se vysoké vrásy stěn ledovců barví od východu do ruda. Pod horou stále, jako před pěti hodinami, svítí Moshi, letiště a Arusha, mrak nad pralesem začíná dýchat a zvedat se. Čekám chvíli na Davida, kterej dokonce sebral tolik energie, že něco nafotil. Na vrchol dojdeme spolu. Jsem pyšná, že to zvládl, jeho krize byla větší, a hlavně trvala proti té mé hrozně dlouho.

Na vrcholu Kilimanjara (5895 m n. m.) jsme za 6 hodin pochodu. Zrovna odchází od vysněné cedule naši Francouzi a Švýcaři, co vyrazili o půl hodiny dřív. Právě vyšlo slunce a asi pět minut jsme tu úplně sami. David brečí, jak ho vidím, tak brečím taky. Je to chvilka plná emocí, jak jsme si oba sáhli na dno. A zvládli jsme to! Bacary na nás haleká, že se přece musíme vyfotit, tak utíráme zmrzlé slzy a jdeme pózovat. Cestou zpět po hraně kráteru potkáváme dalších pár šťastlivců, co to mají už jen kousek, i dva profi-Indy. Jsem si myslela, že ti to už vyběhli pár hodin před námi… Na Stella Pointu se schází Marangu a Machame route a zrovna je tu docela plno. Asi dvacet lidí křičí euforicky na celou Afriku, protože ví, že to nejhorší mají za sebou. Jedna holka leží obličejem v kamení a guidi už ji zvedají.

Scházíme Machame route k Barafu kempu. Už je světlo a mráz začíná pomalu polevovat. Konečně vidíme na cestu a je to dost šílený. Vidět to v denním světle, nevyjdu to ani náhodou. Je to ještě prudší, než jsem si ve tmě představovala. Kolem cesty jsou všude odpadky, tetrapaky od mango šťáv, zahřívací pytlíčky, obaly od energy tyčinek a nasráno. Je to dost humus. Určitě důvod nejít to ve dne. Cesta dolů uhýbá od výstupové cesty na úsek kluzkých písků a hlíny. Dá se to sklouznout jako při lyžování a dolů dorazit docela rychle, ale nás bolí kolena a kloužeme to jako důchodci. Slunce pálí a vysiluje, i přes padesátku krém si spálím nos a rty, sundávám dvoje rukavice. Dochází mi energie. Musíme pořád zastavovat, pít a občas něco sníst, abychom za chůze neusnuli. Kemp se vůbec neblíží. Cesta dolů je náročná, trvá tři hodiny.

V kempu děkujeme Emmanuelovi a Bacarymu za udávání tempa a podporu a jako mrtvoly padáme do stanu. Spíme dvě hodiny, pak nám donesou oběd a musíme se vydat dolů. Dokud nesejdeme do nižších výšek, stejně si pořádně neodpočineme. Balíme, čeká nás sestup ještě 1600 m do Mweka kempu. V pět jsme na místě, prošli jsme z pásma alpské pouště přes pásmo vřesů až na hranu deštného pralesa. Kluci nám povídají, jak je to v sezóně, že ze všech výstupových cest čeká na fotku u cedule na vrcholu někdy až 700 lidí. Cože? My jsme tam byli úplně sami… Taky nám moc nefoukalo, bylo jasno, nepršelo, nesněžilo a mráz byl, ale nijak extrémní. Prostě úplně ideální podmínky. Nevím, jestli bych jakoukoliv z možných komplikací byla zvládla. Upřímně myslím, že ne. Vlastně se pořád divím, že jsme to dali. Nezdálo se mi to? Byli jsme vůbec na Kilimanjaru? Nebyl to nějakej nádhernej sen, kterej se překlopil v noční můru, a pak zase zpět?

Mweka route je pro turisty pouze sestupová cesta. Je to rychlá cesta dolů, takže ji jde asi úplná většina. V kempu už nejsou jen další dvě známé výpravy, ale ještě skupina Rakušanů a další Francouzi. Nosiči a průvodci už se těší domů, všichni si vzájemně gratulují, z jídelních stanů je slyšet radostné oslavy dnešního výstupu. My si užíváme konečně normální výšku, bez bolesti hlavy, bez křečí v břiše, jíme a radostně znovu upadáme do slastného bezvědomí spánku.

 

Loučení

Sobota, Moshi

Náš drým tým <3

Poslední den ráno hned po sbalení se nosiči rozběhnou pralesem dolů, něco je už žene do nížin, my poslouchaje naříkání kolen, scházáme klasickým důchodovým tempíčkem. V deštném pralese to je tentokrát bez deště, takže si můžeme užít po těch otevřených horských scenériích a výhledech vlahou stísněnou náruč zvučícího pralesa, opice ve větvích a spousty květů v každém koutě, kam aspoň na chvilku denně dosvítí sluneční paprsek. Na bráně zápis do poslední horské knihy a národní park Kilimanjaro nás vypustí do banánových plantáží vesnice Mweka. Na návsi zapadneme do hospůdky a zveme celý tým „na jedno“. Zpíváme jim „Jedeme na výlet“ a oni nám na oplátku svůj celý repertoár. Ten náš tým je vlastně docela slušný pěvecký sbor.

Průvodci nám až teď povídají šílené historky o lidech, co na to mají peníze, ale nemají fyzicky, co se na Kili nechají v podstatě vytáhnout, o lidech, kteří na hoře každoročně umírají. Taky různé historky o slavných osobnostech, co se pokusili vylézt. Říkají nám o tragédii, která se stala den před naším výlezem na Baranco Wall a my zíráme. Obecně platí, že dostat se na vrchol si můžete jednoduše zaplatit, ale pokud je člověk slabý nebo nesnáší dobře výšky, může se stejně stát, že se to nepovede. Vylézt na Kilimanjaro tedy není žádná samozřejmost. Ze všech pokusů i s výborným vybavením to dnes nahoru zvládnete asi na 75%. Zpovídáme kluky průvodce, kolikrát už byli nahoře, ale oni tam byli tolikrát, že to ani nepočítají. Oproti tomu málokterý nosič se podíval až na vrchol. Tradičně končí v base campu a nahoru jdou jen klienti s průvodci.

Po usmlouvání šílené muzungu ceny za všechna vypitá piva na polovinu nasedáme na bus a jedeme do agentury, platíme klukům povinná „dýžka“ (ve skutečnosti prakticky jejich výplatu), obdržíme oražený muzungu certifikát, že jsme tam vylezli (takže se mi to nezdálo) a před rozloučením si ještě naposledy zazpíváme a zatančíme. Super tým, Chief’s Tours!

 

Na Kili už nikdy nevylezu

Měli jsme ideální podmínky a dobré vybavení, bez toho bychom neměli šanci. Týden na Kili, kdy jsme se ocitali mezi rájem a peklem a sáhli si na své limity, si se vším dobrým, nádherným, zlým i odporným, budeme pamatovat do konce života. Teď se vzpamatováváme a dáváme se do kupy, lížeme rány, abychom mohli v dalších dnech zase vyrazit a pokračovat v cestě.

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

No images found!
Try some other hashtag or username