17 Led Mauritánie
Jsme na Sahaře
Mauritánie nás vítá poklidným offroadem v Národním parku Niokolo-Koba v území pobřežních lagun, desítek ptačích druhů a rodinek savanových prasat, která ryjí dobroty na okraji bažin a jezírek. Za touto vodou zalitou krajinou už začíná Sahara, duny a děravá nasírací asfaltka, jejíž kvalita se s postupem na sever pomalu zlepšuje. Projíždíme mezi vlnami cihlově červených, žlutých a béžových písků, do boku se nám opírá neutuchající horký vítr z pouště a rozmazává obzor mrakem zvířeného prachu.
Nomádské duše v sladké poušti
Čas od času je podél cesty rozeseto pár stanů nebo stavení, která tak jako tak stan připomínají. U vesnice nesmí chybět studna a skupinka velbloudů. Proč si staví domy ve tvaru stanů? Možná jiný tvar prostě neznají. Anebo se prostě nechtějí vzdát představy, že si ‘stan’ mohou kdykoliv sbalit na pár velbloudích hřbetů a posunout se dál. Omítky domů jsou pastelově barevné, bledě fialové a růžové, tyrkysově, azurově a blankytně modré se zdobeným štítem na špičce zděného šapitó. Obce jsou překrásné a osvěžující, jako barevné kostky cukru ve vesmírné pouštní krajině mezi dunami s obzorem rozpitým pískem přímo do modře oblohy.
Užíváme si prázdnotu pouště, do dalšího města pár set kilometrů. Po turismem a odpadky zamořeném Senegalu je to nádherný pohled, vylidněný kraj nám naskýtá skoro zázračný úkaz, na dohled není jediná plastová láhev nebo pytlík!
Nouakchott
Cestování přes prázdnou pustu je rychlé. Už první den v Mauritánii dorazíme do hlavního města Nouakchott. Hned jak se slunce rozpustí v oceánu a vyšumí v barevných čmáranicích na obloze před setměním, vzduch se ochladí a na kůži zvyklé na celodenní nápor paprsků naskakuje husí kůže. V noci bude o dvacet až třicet stupňů méně než přes den, jen z betonových zídek kolem kempu sálá akumulované teplo až do noci.
Kde je ve městě pošta? Ptáme se na recepci na možnost odeslání pohlednic. Můžete to zkusit na hlavní poště támhle, ale nikdo neví, jestli všechno neskončí v popelnici. To je holt riziko, se kterým musíme počítat v každé zemi.
I ve městě vítr fučí písek z dun a vzdouvá tradiční roucha gandory a okraje zavinutých turbanů, v nichž místní vypadají jako šlechtici a králové. U přepážky pošty se nestojí ve frontě za čárou diskrétní zóny, ale v klasickém africkém chumlu přímo u okénka. Ve zdánlivě nepřehledné změti lidí, kde k úspěchu vedou snad jen ostré lokty, ve skutečnosti vládne dobrá a nápomocná nálada a každý tuší, kdy jde na řadu. Nosíte krásné oblečení, chválím módu komusi. Je to hlavně praktické, dlouhé roucho mě chrání proti slunci, teplu i větru a pod háv snadno schovám pohodlné oblečení, ukazuje mi za rozparkem kraťasy, tričko a adidasky, co schovává pod tím modrým skvostem aristokrata.
Fasuji arch bídně lepících cenin a už si chystám sliny, olíznout čtyřicet známek není žádná legrace. Oražené pohlednice pak vhodím do pochybného otvoru ve fasádě, který už místo ‘Étranger’ (francouzsky cizina) nese pouze okousaný nápis ‘TRA’, tak uvidíme. Přes původní nejistotu, jestli zde pošta vůbec bude fungovat, mám teď docela pozitivní pocit, že by to z Mauritánie mohlo vyjít. Ostatně ze všech předchozích zemí zatím pohledy došly.
Z Nouakchottu na sever už je cesta docela slušná. Děr je tak málo, že se jim většinou lze vyhnout, aniž bychom sjížděli ze silnice. Mnohokrát zastavujeme vojákům a policistům, abychom odevzdali ‚fiš‘ (fiche, záznam), papír se všemi iniciálami a čísly busu i nás dvou. Těchto fiš rozdáme za cestu přes Mauritánii asi třicet.
Těsně před hranicí přespíme na dalším krásném místě s výhledem na oceán. Cestou do kempu jedeme proti nejdelší vlakové soupravě na světě, která každý podvečer vyráží hluboko do Sahary, do města Zouérat pro další várku železné rudy. Vlak projíždí nesmyslně dlouho, jeden vagón za druhým, poslední pro pasažéry, z něhož nám dokonce zamává pár bílých rukou. Jízda vlakem do dříve nebezpečných míst v poušti se v posledních letech stává turistickou atrakcí. Večer potkáváme další ouvrlenďáky a podaří se nám střelit naše staré popraskané vyprošťovací pásy. V Maroku prý nejdou sehnat a na pobřeží Mauritánie je určitě využijí. My už se do žádných bláznivých pouštních offroadů stejně nebudeme pouštět.