BUSNY | Maroko
16519
post-template-default,single,single-post,postid-16519,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

Maroko

Maroko

Jsme v poslední africké zemi naší trasy a občas přemýšlíme, jak moc se za ten rok a půl, co jsme vyrazili na výlet, změnilo. Jsme teď jiní? Máme odlišný pohled na svět? Během cesty se naše životy totálně převrátily, však kam se poděla naše rutina a víkendy? Jsme sice zaneprázdněni od nevidím do nevidím, ale z každého všedního dne tady máme den nevšední. A tak raději nekrátíme čas filosofováním a ještě si pořádně vychutnáme Maroko, vždyť ještě pořád cestujeme!

Krajina se mění, místo písku jsou tu opět červené skály a půda, z níž rostou pichlavé stromy a tu a tam je vidět políčko a pracovitý zemědělec. Přituhuje, rána jsou studená a křehké sluneční světlo věstí, že se blížíme do zimních krajů. Na korbách aut dál vysedávají velbloudi a na občasném políčku je dokonce velbloud zapřažen v pluhu, víc a víc ale lidé pracují s koňmi a osly, osel orající, osel táhnoucí povoz, osel postávající u cesty nebo ten nejtvrdohlavější stojící nehnutě uprostřed silnice. Změnu klimatu značí i hejna ptáků, kachen a čápů táhnoucích v tenounkých šipkách na obloze směrem na jih. Vytahujeme péřovky a mě zase bleskne hlavou, co sakra budeme dělat doma, kde sněží a mrzne.

Co jsme v Maroku, ani nevím, kolikrát už si opakujeme ‘toto snad není Afrika’ a něco na tom vážně je. Není to jen tím, že nám začala být zima. Popíšu jevy, jimž jsme na cestě odvykli a zařadili jsme je do škatulky ‚evropské‘ či ‚západní‘. Silnice jako ze žurnálu, obsluha v restauraci se usmívá a ještě se nám dostává všeho, co si objednáme. Ženy na toaletách se v kabinkách zase zavírají a občas je v poslední kabince i evropský záchod. Lidé pijí dobrou kávu, ač se zde nepěstuje. V Africe to přece bývá naopak. Sámošky nejsou zamřížované a zboží se prodává ve větších baleních, protože je prodavač nemusí prostrkovat úzkou mříží. Potkáváme turisty, parkoviště jsou plná bílých tváří v bílých autech, spolu s kvalitou kempů roste i jejich cena, místní umí plavat a podržte se, hned za hranicí Západní Sahary spatříme psa na vodítku! Tím je to definitivní, Maroko není Afrika.

 

Antiatlas

Míříme do hor. Na vrcholcích Atlasu vidíme sněhové čepice, ale nám se do zimy zatím nechce. A tak raději zacílíme do jižnějšího a nižšího z marockých hřebenů, do nejstaršího pohoří Antiatlas. Odpoutali jsme se na chvíli od blízkosti moře a jedeme zas ve výšce mezi horskými masivy červené horniny, suchomilnými porosty, kvetoucí levandulí, střapatými kaktusy a svahy porostlými argánií. Serpentýny nás vedou mezi vesničkami, které vypadají jako napadené zhoubným parazitem a rozežrané zevnitř. Lidé totiž neopravují staré hliněné budovy. Raději kolem chátrajících lidských termitišť v centru staví nové domy a mešity. Fasádám vládne bez rozdílu růžová, vínově červená, okrová a hnědá. I přes bezútěšnost zdemolovaných jader působí vesničky malebně, jak se choulí v teplých barvách a náruči hor. Svahy okolo jsou naporcované na terásky, na nichž každý pečuje alespoň o malý sad, sklízí argan a mandarinky. Přes kopce ženou pasáčci stáda ovcí a koz a velbloudi zůstali kdesi na pobřeží, v nížinách a poušti.

V jedné ze serpentýn zastavujeme, abychom dali trochu oddechnout šplhajícímu busu a z krajnice nafotili něco z té výšky a hloubky hor. Před námi stojí velký náklaďák MAN předělaný na obytný vůz a vítají nás dva Němci ve věku našich rodičů. Povídáme si, kdo odkud kam jede, a prohlížíme si sbírku nalepovacích vlajek na německých dveřích spolujezdce. Takovou sbírku nemáme, ale vypadala by dost podobně, přemýšlím. Když tu David zvolá: Moment, tenhle béžovej MAN jsem už viděl! Nepotkali jsme se s vámi loni v říjnu na hranicích Ugandy a Rwandy? Jeli jste proti nám a vyměnili jsme si přece SIMku. A tak všichni čtyři kroutíme hlavou, smějeme se a objímáme jako staří přátelé, protože taková náhoda jako potkat se po víc jak roce znovu na africké půdě, dokáže sblížit i prakticky neznámé lidi.

Okouzleni silou náhodného a nepravděpodobného znovu-setkání si dáváme sraz ve městečku Tafraout uprostřed hřebenů Antiatlasu a prolenošíme víkend mezi palmami koukáním na barevné hory a balvany, couráním po trzích, konzumací mandarinek, jehněčího masa a dobrého vína. Na palubním lístku na loď z Tangieru do Itálie nám už hoří blížící se datum, loučíme se tedy s Günterem a Brigittou, kteří nás přijali skoro jako svoje ratolesti, a pokračujeme zase do nížin.

Podél cesty občas stojí stůl obtěžkaný místní specialitou, lahvemi arganového oleje na vaření, butylkami vzácných pleťových olejíčků a nevyloupanými arganovými jádry. Za každým takovým stolkem sedí stařec, který tyto poklady prodává za venkovsky nízké ceny. Někteří dědoušci dřímají za hromadou zboží, jiní kynou na kolemjedoucí auta, ti nejakčnější vstanou a lahvemi v rukách vyhrožují každému, kdo by se snad opovážil nezastavit a jejich produkt nezakoupit. Všichni beze zbytku nám barvitě arabsky popíšou blahodárné účinky oleje a rozzáří se doširoka úsměvem zkažených zubů z přeslazených čajíčků.

Zbývá nám jen pár dní, sjet z pohoří na poslední delší zastávku na pobřeží, a pak už spěchat na sever do přístavu. Nic ale nemůže být snadné, tak ještě mezi kvetoucí levandulí, sukulenty a argániemi na svazích kopců zastavujeme a řešíme další poruchu. Tentokrát nelze řadit, zkoušíme vyměnit brzdovou kapalinu, jež slouží i jako vodič hydraulické spojky, a dlouhé hodiny vyšlapáváme bubliny a bublinky, aby pedál spojky znovu dělal, co má. Bublinám se z našeho potrubí nechce ven, a tak v opravdu nesnesitelné fázi opravy ukončíme a jedeme dál s tím, že nás tam ta poslední bublina prostě občas bude zlobit.

 

Essaouira

Kempujeme kousek od pláže u města Essaouira. V písku lenoší několik velbloudů. Ti zde už nepřinesou mnoho užitku, sedí tu spíš jen jako turistická atrakce. Projížďka po marocké pláži na koni nebo na velbloudu, kdo by odolal? My ano. K turistickým lákadlům už jsme po té dlouhé cestě absolutně imunní. Přestože na žádné turisťárny nejsme zvědaví, centrum maličkého přístavního města lemovaného starou hradbou, o níž se lámou oceánské vlny, změť úzkých uliček, arabské tržiště plné barev a vůní kůže, koření a různých dobrot nás okouzlí. Úplnou dovolenou ale v Essaouiře nemáme, musíme se věnovat i věcem praktickým. Vyměňujeme šťávičky v busu, olej, kapalinu do chladiče a do ostřikovačů, aby v Evropě nezamrzly.

 

Mrznutí a návratová horečka

Každým dnem se nám to krátí, brzy budeme doma. Myslím, že David už potají určitě stříhá metr. Jedeme, okénka máme dokořán, plnými doušky vdechujeme slaný mořský vzduch, absorbujeme žhnoucí kontinent, odpolední sluneční paprsky a zkoušíme si v těle i mysli zafixovat co nejvíc z energie všude kolem, zásobu tepla a světla na nadcházející zimu v Česku. Krajina kolem nás je šikmým sluncem rozehřátá a uvolňuje silice dřevin a plodin ze sadů a polí. Vůni arganového oleje střídá vůně oliv, co právě zrají. Před domy čekají několikametrové hory zelených oliv na odvoz, naložení a distribuci do světa. Lidé pilně pracují na svých lánech, ráda bych jim zamávala, ale nekoukají na nás. V Maroku jsou turisté všude a pro místní to není nic zajímavého.

Jsme skoro na severu a uháníme po čtyřproudovce. Provoz spěchá mezi hlavním městem Rabat, Casablancou, Marakéšem, Fezem a přístavy. Na dálnici mám dojem, že jsme to nejpomalejší auto na světě. Každý velký autobus a kamion nás při předjíždění odšoupne neviditelnou vzdušnou rukou ke krajnici. Bus se statečně sune kupředu, ale já už jen čekám, kdy přijde chvíle, kdy nás předjede i povoz s oslem.

Na obzoru je první mekáč, David sjíždí z dálnice, ale v naší bídě si kávu za 19 dirhamů (45 Kč) prostě nedám. Po nocích sníme o práci, o lidech doma, David je nervózní z plavby, z návratu domů a každé ráno nemůže dospat. Může cestovatel trpět cestovní horečkou? Správně to bude asi ‚návratová horečka‘.

Léto definitivně skončilo. Slunce hřeje čím dál méně a nám nezbude než smířit se, že zima je tu. Vytahujeme péřovky a čepice a dumáme, jaké další vrstvy oblečeme v Evropě. V Jižní Africe jsme v busu zaškrtili topení, a tak jsme v busu jako v iglú. Na poslední den cesty už David pod busem otvírá trubku topení, abychom za jízdy nezmrzli. Maročtí policisté navlečení do tlustých bílých bund, skafandrů a péřových bot vypadají jako mišelini. Jejich výbava je absurdní, spíš než jako v Maroku to vypadá na policejní expedici na Antarktidu.

 

Plavba do Evropy

Na poslední chvíli zjišťujeme, že neodplouváme z přístavu v Tangieru, nýbrž ze vzdálenějšího Tangier Med. Musíme tedy hejbnout kostrou, aby nám to neujelo. Zdoláváme poslední kilometry dálnice a je to tady. Otevírá se nám výhled na Pyrenejský poloostrov, na výběžek Gibraltar a přístav s lodí, která nás převeze přes Středozemí. Evropa! Křičí David a určitě už vyhlíží Česko, Brno a svoje vytoužené pivko. Já trošku klesám na mysli. Opouštíme teplé kraje, končí nám doba neomezeného cestování a života nevšedních starostí. Nastává bod zlomu a čas se právě teď láme na předtím a potom.

Druhý den plavby už máme za sebou zastávku v Barceloně. Již směřujeme severněji, do Janova, a když se někdo hrdinně rozhodne vyjít ven na palubu, musí se veškerou vahou opřít do dveří, aby překonal odpor větru, a když se dveře konečně otevřou, mrazivý proud větru pronikne dovnitř, i do záhybů těch nejtlustších čepic a šál. Večer se chceme zahřát v baru, kde zrovna začíná hudební vystoupení. Temperamentní arabské písně bohužel na tvářích hudebníků nevyženou jedinou emoci, ale z košíku by jistě vylákaly nejednu kobru. I přes nezúčastněný výraz umělců po pohupujícím se tanečním parketu nadšeně křepčí naši muslimští spolucestující. Evropané otrávení produkcí uspávače hadů postupně mizí a spíš než tancem se u druhého baru zahřívají alkoholem.

Tato loď pamatuje lepší časy, stěžují si dvě Italky, které se vrací z Barcelony do Říma, že před třiceti lety trajekt jistě vypadal nóbl, ale teď je to ostuda a nevkus. My jsme strávili půl druhého roku v Africe, sděluji jim já svůj úplně opačný dojem a úžas nad tím, že kajutu jsme našli čerstvě uklizenou, máme vlastní koupelnu, z kohoutku teče pitná voda, ve sprše dokonce horká, a tak se pro nás loď stala absolutním luxusem. Hranice pohodlí se nám asi cestou posunula někam daleko za představivost západního člověka, ženy se dál mračí a nad mým nadšeným názorem kroutí hlavou. Vítejte v Evropě, na pyšném kontinentu bez fantazie či radosti.

 

S Afrikou pod kůží

Časně ráno nás z luxusní kajuty vyženou čekat na vylodění na palubu a v oparu Středozemního moře se už na obzoru rýsuje linka evropské pevniny. Jsme doma! Máme za sebou cestu kolem Afriky, ale tušíme, že to dobrodružství není za námi. Celá cesta jakoby zůstala v nás, všechna místa, tempo, setkání, neseme si je s sebou. A možná tak, jak utkvěl kus Afriky v nás, nechali jsme kus sebe na černém kontinentu. Na shledanou, Afriko!

Měli bychom se věnovat věcem, co máme rádi. To by rok a půl cestování mohl být. Ale teď je čas přestat se vyhýbat povinnostem. A my jsme rádi, že jsme doma. Vítáme přítomnost rodiny a kamarádů, můžeme si odpočinout, neřešit věčnou logistiku, přesuny přes hranice, zásoby nafty a vody. Zpátky do života točící se ekonomiky, ponechat sny a přijmout život takový, jaký je. Je však jen otázkou času, kdy nám zvědavost nedá a zase zatoužíme vyrazit, vykročit do neznáma a nechat se obejmout širým světem.

 

Při cestování člověk stráví víc času o samotě, ve vlastní hlavě a najde čas třídit myšlenky. A tak jsme se naučili něco o sobě i o tom druhém. Teď víme, že se společně dovedeme dostat z průšvihu. Zjistili jsme, že jsou věci, které jsou všude na světě stejné, zvuk šouravé chůze v žabkách, mrazivá osmnácti stupňová klimatizace, plastové židle nebo holubi. Jiné věci zas nemohou být odlišnější, nepolapitelné povahy cizinců, jejich divoký temperament, víra v magii a náš pohanský sarkasmus. Náš spěchání přivyklý režim se postupně rozpadl v rozvláčném plynutí času. Afrika z nás dostala to nejlepší i nejhorší. Ukázala nám vlastní nevědomost a banalitu některých věcí, které doma řešíme až příliš. Něco je zkrátka lépe vidět z dálky, než když to člověk má rovnou pod nosem. Třeba že v Česku, ač si to málokdo uvědomuje a nejraději pořád bručíme a hledáme na co si postěžovat, jsme jedni z nejšťastnějších lidí na světě.