BUSNY | Malá cesta Malou Asií
595
post-template-default,single,single-post,postid-595,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

Malá cesta Malou Asií

Malá cesta Malou Asií

Jakmile vyjedeme z Istanbulu, provoz slábne a za volant si zase troufnu i já. Chceme se vyhnout placené dálnici do Ankary, tak odbočujeme na trasu přes most Osmana Gaziho (prej čtvrtej nejdelší visutej most na světě) v Izmitském zálivu. Po jeho přejetí na nás čeká oblíbená závora, tentokrát ale i s obsluhou. Dostáváme tučný papírek na zaplacení 88 lir, ty bláho, to jsme se teda vyhnuli placenému úseku tím nejdražším možným způsobem. Buď je ten most tak drahej (je otevřenej teprve od června, a taky po něm fakt nikdo kromě nás nejede), anebo se nám tady pěkně na jednom místě sečetly všechny dosavadní turecký poplatky. Zakazujeme navigaci placený úseky a sjíždíme na okresku. Alespoň je řízení zábavnější a objevnější.

Projíždíme Anatolií, s cílem kdesi v jejím středu. Původně jsme chtěli dojet až na východ země, ale to už z časových důvodů a počátečním zpožděním nedáváme. Postupně stoupáme na tureckou Vysočinu, která se rozkládá skoro v celé zemi mezi pohořími Taurus, Antitaurus a Pontskými horami. Krajina je pustá, suchá, takové pouště a polopouště, v létě je možná zelenější, teď nás obklopují odstíny šedí, hnědí a okrů. Občas je vidět obdělávané lány, ale spousta země je prostě jen pastvina nebo holá pláň. Potkáme pár ustupujících solných jezer, sem tam vykoukne sopka nebo vysoké pohoří. Hory hrají všemi barvami, žlutá, béžová, šedozelená, černá.

Několikrát vidíme orla, jeden sedí přímo u silnice, chci ho fotit, ale vyjde z toho jen rozmazanej flek. Nevím, jestli je to náhoda nebo jsou tu takhle naučený, ale krávy vždycky někam jdou krajinou v řadě a tvoří tak linku, kdežto ovce jsou v koncentrovaným hloučku. Kolem dobytka pobíhají pastevečtí psi, kteří se nebojí na silnici a div, že některým nepřejedeme zvědavej čumák. Psi nejsou jen v krajině, každá benzínka je revírem nějakého toulavce a na vesnicích na nás svítí očima za každým rohem. Velblouda jsme tu ale ještě neviděli.

To všechno zní jako nádherná kulturní krajina, ale k tureckému „kulturní“ patří i odpadky, se kterými si tu opravdu nedělají hlavu. Nejednou už s prstem na spoušti foťáku zjišťuju, že ten dravec není pták, ale igelitový pytel, ustupující jezero odhaluje na svých březích staré pneumatiky, igelity, plasty, guma, šrot, kolem silnic a zvlášť ve městech se to odpadem jen hemží.

Co chvíli jedeme kolem polorozbořené útulny (karavanseraj), kde kdysi na hedvábné stezce mohly karavany složit v bezpečí hlavu na jejich dávných poutích. V Turecku se jim říká han, vystavěné na čtvercovém půdorysu s centrálním dvorem po římském vzoru. Han je obehnán zdí bez oken, jako hradba před nebezpečím, s jedinou vstupní branou tak velkou, aby vešel velbloud i s nákladem. Hany jsou různě velké, někde to byla jen stáj a cela na přespání, jinde celý komplex včetně mešity, lázní, místa pro obchodování, dílny a kovárny.

Baví mě při cestě pozorovat okolní krajinu, k doplnění všech vjemů však musím popsat i vjemy zvukové. Třicetiletá kastle busu rachotí, dveře klepou v pantech, skla řinčí, topení píská, stěrače vržou v kloubech a jejich gumičky skřípají po skle. Po večeři v Eskişehir zastavíme a ukládáme se ke spánku, hučí mi v hlavě a jsem ráda, že je chvíli klid. Ráno ale v napětí očekávám, zda dobře nastartujeme, a když vše co má, svítí, neblikají žádné kontrolky, motor se rozvrčí a celé auto zas začíná rezonovat, jsem šťastná. Obědváme místní tureckou omeletu a sendvič v jídelně ve městě Aksaray ve stínu vyhaslého vulkánu Hasan Dağı (čti dáe, 3268 m n. m.), rezervujeme si hostel v Göreme za super last-minute cenu a večer už se kocháme osvícenými skálami podivných tvarů ze střešní terasy opuštěného turistického ráje, zimní Kappadokie.

Čus bus!