11 Lis Kongo
S ještě nezaschlým razítkem v pasu vjíždíme do Republiky Kongo. Mám radost, že v posledních dnech šlo více méně všechno jako po drátkách. Podařilo se nám překročit tři hranice a na poslední chvíli jsme stihli obě Konga. Nevím, co bychom s propadlými vízy na hranici dělali, snažit se je přepsat je risk, protože některé země mívají platná víza zaregistrovaná v systému, takže v případě, že na hranici funguje elektřina a mají počítač, snadno zjistí skutečnou platnost víza. Pak bychom asi platili tučnou pokutu a stal by se z nás zase konzulární případ.
Vesele ujíždíme ještě podél pobřeží až do krásného města Pointe-Noire. Oprýskaná a zašlá koloniální atmosféra přístavního města provází všechna větší sídla pobřeží, od Lobita, Luandy, přes Muandu až do Pointe-Noire. Předpokládám, že v gabonském Libreville spatříme zase něco podobného. Máme ještě čas, ale ne tolik, abychom se dnes přesunuli až do 600 km vzdáleného hlavního města Brazzaville, tak k přenocování zvolíme Dolisie, snad jediné větší město po cestě.
Brazzaville
Máme za sebou úprk z Windhoeku v Namibii, něco přes týden v Angole podél oceánu, a poslední tři dny překročení dalších tří hranic, do DRC, Cabindy (angolská pobřežní exkláva mezi Kongy) a Republiky Kongo. Konečně jsme dorazili do konžského hlavního města Brazzaville a budeme vyřizovat další víza. Jsme zpět v teple mezi kopečky v pralese na břehu obří řeky Kongo pod tmavým dusným mračnem nadcházejícího období dešťů a všude dotírají houfy komárů a mušek. Snad nám budou dál nakloněni komáří mágové a malárie nás mine.
Celý jeden den trvá, než oběháme ambasády a zjistíme, co potřebujeme na víza. Nigerijské vízum nám neprodlouží, takže propadne, a nové nám nevydají. Vízum do Gabonu je snadné, zažádáme, dokumenty, kopie, rezervace, fotky, otisky prstů a 50 tisíc CFA (středoafrický frank, tj. asi dva tisíce korun). Za dva dny je hotové a jdeme žádat o vízum do Kamerunu. To bude trvat celé čtyři dny a je to nejdražší vízum, které jsme kdy zaplatili. Za Davidovo single a moje multi-vstupové tu necháme dohromady přes devět tisíc korun. Já potřebuji dražší vízum, protože musím na chvíli odletět do Česka na svatbu sestry, které mám jít za svědka. Původně jsme měli letět oba, ale na dvě vícevstupová víza a další letenku k tomu prostě nemáme. Tedy prapůvodně jsme už na svatbu měli být samozřejmě doma i s busem…
Čekáme na víza, kempíme u hotelu v diplomatické čtvrti, kde nás dva bílí majitelé dobrodinci nechávají na jejich parkovišti úplně zadarmo. Pracujeme, relaxujeme, šetříme, vaříme, jedeme se podívat na peřeje na řece Kongo a Kinshasu na druhém břehu. Záhy odhalíme drobné nedostatky našeho bezplatného ubytování, v koupelně je ucpaný odpad, takže po každé sprše, umývání, praní, musíme obří stěrkou vymést záplavu ven před koupelnu, na parkoviště, pod bus, případně až do ulic Brazzaville. Na násadu stěrky obratně vyskakují švábi, kteří se pak po velkém vytírání odeberou v neporušeném stavu do jiného vlhkého kouta. V dusnu a horku se mimořádně daří komárům, krvelačným muchničkám a různobarevným mouchám, takže ačkoliv je přes třicet stupňů, nosíme dlouhý rukáv, dlouhé nohavice, ponožky a vůbec nejraději bychom zalezli do včelařské kombinézy. Naše zpocená těla ale lákají hmyz snad o to víc. I v otevřených kanálech v ulicích se to hemží vodním životem, z vajíček se zrovna vylíhly milióny žabích pulců a malých žab a každou noc usínáme při jejich kvákání. Ohlušující žabí koncert ještě doplňují občasné zvuky činelů, jak těžká zralá manga dopadají z výšky na plechové střechy kůlen a boudiček za hotelem.
Arthur
Každé africké setkání s Čechem vítáme s neskrývaným nadšením. Potkat se s jedním z nicotných deseti miliónů tak daleko od domova je přece malý zázrak! Navíc si můžeme zase užít hovor v krásné a bohaté mateřštině a alespoň na chvíli přestat zápasit s hatmatilkou domorodců. A tak jsme se i v Brazzaville shodou náhod setkali s Arthurem.
Většina Čechů (jakožto i většina zápaďáků) žijících v Africe přežívá život v jiné kultuře hlavně díky tomu, že si vytvoří svoji českou (či zápaďáckou) bublinu. Čech v Africe si zajistí komfortní bydlení s tekoucí vodou, elektřinou, internetem, pravidelně si z občasných návštěv Česka dováží vše, čeho se mu zde nedostává, naplní si špajz lázeňskými oplatkami a studentskou pečetí, ve dveřích ledničky becherovku a slivovičku, děti pošle do drahých mezinárodních škol mezi ostatní privilegované žáky, obstará si výpomoc v domácnosti na neustálé a nekonečné vymetání a vytírání prachu. U nich doma v podstatě nepoznáte, že se nacházíte někde uprostřed Afriky a můžete se zde opravdu cítit jako doma.
Arthur je jiný. Je to dobrodruh, milovník africké divočiny a zvířat, podnikavý člověk, jež Afriku přijal takovou, jaká je, bez potřeby ji vylepšovat českým dovozem a vychytávkami. Arthur vylepšuje Afriku jiným způsobem. Ve střední Africe založil organizaci Save Elephants na ochranu pralesních tvorů, boj proti pytlákům a pašerákům, výcvik psů na hledání slonoviny a munice. Ale nepředstavujte si kancelářskou krysu, jezdí do pralesů, chycené pytláky vozí rovnou do vězení, podniká výlety džunglí z Konga do Kamerunu žijeme.
a Čadu jen na kole s batohem na zádech či na kánoi mezi dešti zatopenými pralesy, sám si z kůže vytahuje pijavice a písečné blechy a kolikrát měl malárii už ani nepočítá. Oproti jeho zdejšímu mnohaletému působení je náš výlet Afrikou jen takový přizdisráčský turistický výlet. Arthur je úžasný blázen!
S Arthurem párkrát zajdeme na večeři a uspořádáme cvičné hledání slonoviny jeho psy u nás v busu. Chtěli bychom ho svézt a projít kus džungle s profíkem, ale on má svoje plány, my také, takže se po pár dnech naše cesty zase rozdělí. Škoda, že jsme se s ním nemohli podívat mimo město do divočiny. Asi by to byl zase jiný zážitek, o čemž se můžete přesvědčit na jútúb v jeho napínavém patnáctidílném seriálu Kde jsou sloni.
Po týdenním čekání na víza a odpočinku v komfortu velkoměsta je čas znovu se obrnit a připravit na další výjezd do neznáma. Ve svitu Arthurových dobrodružství se pokouším přehodnotit naše útrapy. Vždyť je to pořád dokola jen nepohodlí, nejistota nebo útok něčeho nečekaného. A nemáme se zle. Zatím nemusíme žrát hlínu, ani pít vodu rovnou z Konga. Pokud překousneme úplně banální problémy, které se stejně později pokusíme přetavit do vtipných historek, a konečně si zvykneme na to, že veškerá rutina a s ní i nuda zůstaly v Brně, nakonec nás nejvíc trápí jen dva existenční problémy, čas a prachy. A tento pár globálních nedostatků by nás pravděpodobně trápil tak či onak i doma. Tak buďme rádi, že jsme tady. Teď můžeme k dvojboji o čas a peníze připočíst i cestování a všechny náhody, díky kterým ten život opravdu
Jedeme dál, opouštíme Kongo. Ještě než odbočíme na západ k hranici s Gabonem, chceme přespat ve městečku Oyo. Není tu kemp a hostely jsou obsazené, tak se ptáme místních po levném ubytování. Pán z obchodu elektro strčí do dveří svého krámu plastovou židli, nastoupí do busu a klidně s námi odjede, aby nám ukázal nedrahý hotýlek. Asi tak k bezpečnosti v Kongu. Nakonec zůstaneme v na naše poměry luxusním hotelovém pokoji mezi na červeno vymalovanými stěnami a obskurními zlatými ozdobami. Asi bych stejně raději někde kempovala, než spát v opravdové posteli v pokoji, který vypadá jako bordel.
Na hranici s Gabonem vede střídající se džunglí a zelenou savanou pěkná nová asfaltka. Z jejích okrajů les začíná pomaličku ukrajovat, bujné bambusové větve už halí krajnici a za pár let už po této cestě možná půjde jezdit zase jen s mačetou. Domky a lidé jsou tu jen poskrovnu, na rezavých barelech místní nabízí ovoce, sušenou kasavu, bushmeat (duikery, zajíce a velké hlodavce) a želvy. Nashle, Kongo!