Etiopie,

Kolébka lidstva IV.

Jak to tu zase začínáme milovat

Cesta Etiopií se hodně zkomplikovala, naše plány se zkřížily s možnostmi úřadů a místo výletu na skalní kostely a návštěvy Simienských hor na severu musíme po pěti dnech zpátky do hlavního města. Vyjíždíme z Mekele a znovu vidíme nedozírnou zeleň pastvin, pláně zalitý po prudkých deštích širokými jezery, jež odtékají divokou hnědou peřejí zařezanou ve skále, vesnice slaměných kuželů střech, stáda dobytka a plahočící se etiopský postavičky tou potopou, horskou kulisu a její dokonalej odraz v zrcadle vodní hladiny, mraky převalující se v sedlech horských hřebenů, ukecanýho Etiopana, co zrovna vylezl ze sprchy, ani se neutřel a vřele vítá a zatímco se mu zpod pyžama a z plešaté hlavy odpařuje horká pára, doporučuje nám roztomilou lámanou angličtinou navštívit jezera na jihu a ochutnat místní sladkovodní rybu.

V Addis od federální policie čekáme rozvinutí pátrání a nalezení foťáku, ale dočkáme se jen nalezení další chyby v protokolu, kvůli které nemůžou Davidovi vydat náhradní vízum. Dalších pár dní řešení téhle chyby a dalších pár dní čekání na razítko exit víza. Pokud se objeví další zádrhel, budu si už muset kvůli expiraci svýho víza koupit nový i já. Vodí nás z kanceláře do kanceláře a snaží se nám dokázat, že jsme se ocitli v zemi šampionů v byrokracii a přesouvání odpovědnosti. Během čekání na podpisy, pečetě a razítka nás pod svá ochranná křídla bere Ambasáda ČR v Addis Ababa. Nejen, že nám dají rozuzlení k mnohým navigačním záhadám ve městě, taky utáhnou otěže addiského úředního šimla, čeká nás volejbalový triumf nad týmem Italů, nakládačka od Indů, zapůjčený řidič-tlumočník, dvě pračky a pár českých delikates. Ani nevíme, jak poděkovat, snad jedině doufat, že se znovu potkáme a budeme mít možnost českou pohostinnost opětovat, doufejme, že někde jinde než v Etiopii.

Máme čerstvý zprávy z hranic, že zavedli novinku a na hraničních přechodech chtějí od turistů-motoristů složit kauci ve výši sto až tři sta procent hodnoty vozidla v dolarech, kterou pak při odjezdu ze země vrátí. Pokud je to pravda a novinku nezruší, asi se už do Etiopie cestou po zemi moc lidí nepodívá. Pro nás by složení takové kauce bylo nemožný, a protože Etiopie jaksi nejde objet, protože je sevřena mezi Jižní Súdán, Eritreu a Somálsko, znamenalo by to velký komplikace a výdaje na přepravu auta po moři, který se hemží pirátama, přímo do Keni, nebo konec cesty. Jsme rádi, že jsme to „stihli“ a vjeli s obyčejným karnetem a zbývá jen kroutit hlavou, jak to tady sobě i turistům dovedou zkomplikovat.

Jedeme konečně na jih do Keni, a výhledy do krajiny mně znovu totálně učarují. Občas z auta zahlídnu scenérii, která se mi vryje do paměti jako fotka, ale v tom okamžiku mě ta situace tak uhrane, že mě ani nenapadne vytáhnout kameru. Jsou to jen vteřiny, záblesky skutečnosti. Tváře osvětlený večerním ohýnkem z pálených odpadků pod podsvícenýma korunama aleje na hlavní, dvě krávy, co jdou podél cesty a sklání hlavy s metrovýma rohama pod těžkou větví stromu, Etiopanka sedící na prahu oválné chýše s miminkem v náručí pozoruje provoz na silnici a vypadá absolutně šťastně, zemědělec, kterej orá primitivním dřevěným pluhem zapřaženým za dva býčky na uzoučkých terasovitých polích v horách, průhled z mostu do soutěsky, kde burácející blátivý peřeje a olizují hladký balvany, totálně zerodovaný pole, ve kterým zejí hluboký červenohnědý koryta, jako miniatura grand kaňonu.

A tak během měsíce, kterej v Habeši neplánovaně strávíme, se naše rány a rozhořčení pomalu hojí a my snad odpustíme a odjedeme smíření a třeba nás někdy napadne, jak Etiopanům pomoct pochopit, jak to tady mají krásný, jak být lepší a postarat se o to, aby život v téhle zemi pro domorodce i návštěvníka byl stejným potěšením, jako je zdejší krajina pro oko cestovatele.

I na mě konečně dýchla Afrika

Jedeme na jih Etiopie, mně už ve vízu zbývá jen pár dní, tak spěcháme k hranicím. Míříme k jezeru Turkana, kde opustíme zemi a v Keni na východním břehu nás čeká pětidenní off-road úplně mimo civilizaci. Ještě než se pustíme na území domorodých kmenů, musíme poslat do Prahy další díl telenovely. Začíná to být hrozně svazující, to jsme si na sebe vymysleli pěknou blbost, vyrábět díl každej týden, ještě k tomu bonus, jezdit po Africe a ke všemu stíhat něco zažívat, aby bylo co točit. To už vůbec nemluvím o rychlosti místního internetu. Ale vymysleli jsme si to sami, taky jsme si nechali utéct krásnej náskok, kterej jsme na začátku měli, mám podezření, že to David dopustil úmyslně, protože umí pracovat jenom pod tlakem. A já z toho tlaku možná chytnu žaludeční vředy.

Jednu noc spíme v Arba Minch, kempujeme na terase v kopcích s výhledem na jezera, kde se to prý hemží krokodýly, hrochy a plameňáky, ale žádnýho nespatříme. Kromě toho, že David zabouchne klíče v autě se nic neděje. Naštěstí a bohužel se přesvědčíme, že se dá do busu dostat pomocí pouhého šroubováku, takže nemusíme volat zámečníka. Tady končí asfalt a dál už jedem po hliněné vyježděné roletě. David málo pije a chytá migrénu, tak tu roletu odřídím sama. Původně jsme chtěli do Jinky u řeky Omo, kde bychom podle mapy měli najít naftu i internet, ale kvůli stavu cesty raději jedeme víc napřímo do Turmi. David mě uklidňuje, že naftu seženeme přece všude a s tím internetem to nějak vymyslíme. Ne, že bych byla na netu nějak závislá, my jen potřebujeme odeslat ten díl, kterej ještě není hotovej, ale když se podívám kolem sebe na to „nic“, co nás obklopuje, začínám pochybovat o tom, že nějakej další díl vůbec bude.

Sjíždíme z etiopské náhorní plošiny a dostáváme se do údolí Omo. Kolem se rozprostírají desítky, ne-li stovky kilometrů suché buše, občas přerušený hřebenem kopců nebo sopek porostlých řídkým lesem. Teplota roste, těch pár lidí kolem cesty nosí míň a míň oblečení, vesničky jsou menší a daleko od sebe, už spíš jen osady. Proti nám už nejede jedinej tuk-tuk nebo minibus, jen pár terénních aut. V korunách stromů a hlavně kolem obřích solitérů, co tu a tam ční z nízké buše, zpívá spousta druhů ptactva, spatříme šedivý chocholatý „dudky“, leskle modrý „kavky“ a malinký svítivě zelený „vrabčáky“. A jak jedem, už hodinu nikoho nepotkáme, jediná známka civilizace je elektrický vedení podél cesty, nikde ani človíček, nikde ani odpadek (!), po dvou měsících cesty, při pohledu na nekonečnou buš, slunce zapadající za sopky na obzoru a barevný divadlo na obloze, na mě konečně dýchne Afrika. Tady poprvé to ucítím, kouzlo tohoto kontinentu. A je to úžasnej pocit.

Vjíždíme do Turmi, v prvním kempu není ani elektřina, natožpak wifi, tak se přes vyschlý písčitý koryto vracíme na druhou stranu vesnice a ubytujeme se v Turmi lodge, kde elektřinu mají, dokonce 24 hodin denně, mají i wifi router, ale internet stejně nefunguje. Z ceny za noc se mi zatmí před očima, ale nezbývá než zaplatit, elektřinu k práci nutně potřebujeme a žádnej generátor na dvě hodiny denně, jako mají jinde, nás teď nespasí. No nic, tady to vymyslíme, postříháme a odeslání snad nějak dopadne. Jsme úplně vyšťavení z cesty, zasedáme k večeři, když tu, nechce se nám věřit vlastním uším, u vedlejšího stolu si povídá pět Čechů. Zdravíme se, jsou tu s cestovkou na etno-zájezdu, podívat se na domorodý kmeny kolem Omo, průvodce je šarmantní opálenej blond dlouhán. Povídají nám, co už tu zažili, jak zapadli s jeepem v bahně a viděli domorodce s talířkama ve rtu a v uších, rituální boje dřevěnýma tyčema, pomalovaný nahatý krasavice, ukazují nám fotky a videa. Domorodci tu vybírají za každou fotku 5 birrů (=5 Kč), takže sami dobrovolně skáčou do záběru, a to jim pak člověk musí zaplatit. Ptáme se Old Shatterhanda, jestli neví, kde tu seženeme naftu a do hodiny máme natankovanou plnou nádrž a plný i všechny kanystry na střeše. Setkání s krajany se musí oslavit, tak si ještě společně sedáme v nálevně na „hlavní“ a dáváme si panáky místního ginu, dvojitej panák za 10 birrů.

Další den David píše, já peru, zálohuju, nabíjím a jdu do vesnice shánět wifi s nějakou solidní rychlostí. Místní mi na všechno kývou, takže to vypadá nadějně, až do chvíle, kdy zjistím, že sice souhlasně kývou, ale nerozumí mi ani slovo. Tak jdu podnik od podniku, lodge od lodge a ptám se, kde je wifi, po cestě se na mě lepí různý děti a výrostci, co žebrají, chtějí, abych jim dala peníze, kupovala knížky a oblečení, umí anglicky, ale kouzelný slovo plís je stejně nikdo nenaučil. Každým imperativním „jů, báj mí e buk“ mě ty děti neskutečně vytáčí a ženu je pryč. Až zpátky za tím vyschlým korytem najdu konečně lodge, kde je wifi, která funguje a dokonce je tam slušná rychlost připojení, takže už vím, kam se zítra přestěhujem. Po cestě zpět se mi jeden otravnej kluk omluví, tak si podáme ruce a on se na mě zase přilepí. Žádám ho, když už jde se mnou, ať mi ukáže nějakou zkratku a obchod a řekne, v kolik začínají pondělní trhy. Všechno mi ukáže, tak ho u auta podaruju sušenkama a pár kusy obnošenýho oblečení, co vezeme pro vesničany z ambasády a on bere dárky a bez jedinýho slova mizí.

Večer volá Martin (Život), že se mu znovu přihlásil jeho ukradenej ajfoun, tak na něj hned voláme a opravdu se komusi dovoláme. David hrozí, že si ho najdeme. A já znovu nemůžu uvěřit, jak jen jsme mohli bejt tak blbí, nechat se okrást těma největšíma idiotama v Etiopii a možná i pod sluncem, kteří z ukradenýho telefonu ani nevytáhnou sim kartu. A ačkoliv teď zase přesně víme, kde telefon je, ve které ulici a v kterým obchůdku, už to nemá smysl řešit, protože vracet se těch tisíc kilometrů tam a zpět určitě nebudeme. Ale kdybyste někdy někdo jel do Mekele, dám vám adresu a můžete je tam jít postrašit.

 

Etiopie v tabulce

  předpoklad realita
Kolik oprav a servisů čeká bus Pár (urvaný péro kola, výměna oleje) Každej den cesty minimálně jedna oprava
Jak dlouho chceme být v Etiopii 1-2 týdny Už ani chvilku
Jak dlouho jsme v Etiopii 2 týdny Měsíc
Jak často na nás místní zírají Občas se podívají Měsíc v kuse
Kolik foťáků si vezeme ze země 2 1
Kolik dolarů „za nic“ od nás místní dostali 0 (nechceme to tady kazit, žebrákům nedáváme, tady stejně nikdo neumí ani kouzelné slůvko) 700 (sami si je vzali z auta)
Naše odpověď na otázku „Jste v Etiopii poprvé?“ Ano, poprvé  Ano, naposledy
Kolik rasistů odjíždí busem z Etiopie 0 2
Kdo nám tady nejvíc pomůže Etiopané (jsou přece všude) Češi (Češi doma, Češi na cestě, Češi na ambasádě v Addis) Děkujeme!
Je něco horšího než Čech za přepážkou na úřadě? ne Etiopan za přepážkou na úřadě
Kolikrát si řekneme, že je to tady fakt ráj Párkrát asi jo, je to tu fakt pěkný Skoro každej den na cestě, v přírodě, v horách, na památkách
Kolikrát si řekneme, že je to tady fakt peklo Možná se to stane Pokaždé, když kradou, když jsme ve městě, když jsme na policii, když jsme na úřadě, když se v restauraci stěny hemží švábama
Stojí ten ráj za to peklo? Nepředpokládali jsme takový peklo Asi ano, stačí si dávat pozor 24 hodin denně
Lze zvládnou dávat si pozor 24 hodin denně? Ano Ne
Jací jsme machři a cestovatelé Fakt borci Fakt lůzři

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

  • Choosing a next destination letsgothere travelafrica pearlofafrica tothemountains ontheroad roadtripafricahellip
  • Crossing the equator in Uganda! equator traveluganda ontheroadagain thelineontheroadisequator wetravelin4hellip
  • David caught an african cold notmalaria hastostayinbed flu thermometerlookslikephone callingwiththermometerhellip
  • Amazing african packaging design someonethoughtitthrough packagingdesign africandesign maybejustcoincidence
  • Elephants on the road today for real! giantelephant wildafrica eatinggrasswhilewalkingslowlyhellip