Etiopie,

Kolébka lidstva III.

Mekele, Mekele, celý jdi do pr….

V Mekele nás čeká oprava busu (už zase), máme skoro utržený rameno zadního pravýho kola, to je dost vážný a musíme to hned řešit, jinak kolo upadne. Asi jsme tomu dali nějak zabrat na offroadech a děrovaných silnicích. Ale kluci říkají, že vážný to sice je, ale že je to hračka, jen se to svaří. Tak opravujeme, mechanici tu moc zruční nejsou, ale kluci naštěstí jo, takže to nějak dopadne. Borec svářeč po mě chce za svou práci pět tisíc, tak se mu vysměju, chci normální habešskou cenu, ale nechce smluvit na míň než na tři litry. Pak zjistím, že si spletl tisícovky a stovky, dávám mu tři kila a jedem pryč. Kluci ještě tuní něco v autě před hotelem a já jdu vyprat a zašít Martinovy jediný kalhoty, v kterých si při opravě lehl do nafty a roztrhl nad kolenem ve švu.

David je ale v mžiku v koupelně, ať spěchám dolů, Martinovi zas ukradli telefon. Přímo z kufru auta, když byli kluci sklonění nad motorem. To je jak blbej vtip. David trekuje telefon, nasedá s Martinem do tuktuku a já si sedám do kufru a hlídám rozdělaný auto s otevřeným motorem a vším nářadím kolem po silnici u hotelu. Vědí, kde telefon je, lapnou zloděje i s telefonem, vezmou ho na policii a za chvíli jsou zpět, říkám si. Po půl hodině v kufru už jen civím do blba, a ačkoliv tu hlídám úplně dutě a nehnutě, civí na mě deset lidí, tak civím proti nim. V ulici jsou samý divný existence, všichni jsou sjetí čadem nebo opilí nebo žebraj, i ti, co jen tak přijdou pozdravit hauarjú, mě štvou, protože proč tady sakra takhle kradou? Po hodině už uklízím všechno nářadí, zavírám kufr, svoji ostře sledovanou pozorovatelnu, a jdu hledat něco ke čtení dopředu do auta. Vyzvedne mě Martin a jedeme na policejní stanici, cestou nabíráme Davida, zloděj udělal nějakej divnej manévr, kluci se museli rozdělit a na dvou různých místech, kde se telefon přihlásil, nic nenašli. Policajt chvíli nechápe, pak něco vypisuje, jedem na korbě policejního esúvéčka na jedno z těch míst, ale nikdo nechce pomoct. Policajti jen vylezou z auta a málem se nikoho na nic nezeptaj, „vyšetřování“ úplně na nic. Tak jsme v autě něco opravili, ale Martinův mobil je v tahu, to byl teda zase den!

Vítejte v Africe

V Etiopii už jsme něco přes dva týdny. Už známe ty jejich tríčky, jujuju, pen, many many, čumět z metru a když mi dobytek, kterej pasu na asfaltu uprostřed silnice, málem přejede auto, švihnu ho do kapoty bičem. Už víme, že tenhle národ nebyl nikdy podrobenej, ale je tak nějak nespokojenej, oproti ostatní Africe tu ale není, na koho to hodit. Zažili jsme lijáky, chladný horský výšky, vodopády bláta, řeky petflašek, horký terénní prolákliny a rozžhavený jícny sopek, krajinu pod vrstvou ledových krup, krásný památky, dlouhý kilometry silnic, těžkej offroad, žebrající venkov, povznesený město, rozbitý auto, rozbitou motorku, nepovedený i úspěšný opravy, skvělý jídlo, hořkou kávu, lidi hnědý i černý, naštvaný i nadšený, loupež telefonu a jeho neuvěřitelný nalezení a zvovuukradení toho samýho o pár set kilometrů jinde. To přece člověka naučí. Jsme tu dlouho, nic nás nerozhází, máme posilu Martina (Život…), jsme prostě mistři Afriky, ne-li mistři světa!

Bus zase nějak blbne, dojedeme na ulici s autodílnama, auto zastavuje před bankou a dál se mu už nechce. Kufr otevřenej, Martin vzadu kouká do motoru, David se pod autem šťárá v nádrži a já lezu na střechu hledat kompresor. Kompresor nenajdu, je v kufru. Seskočím dolů, mrknu na věci mezi sedadly vpředu, všechno na místě. Ne, všechno není na místě! Davide, ty sis někam dal foťák? David s Martinem u motoru kroutí hlavama. Běžím dopředu, rychle kontroluju, dveře zamčený, ale okýnko stažený a brašna nikde. Už co jsem lezla nahoru na nás zírá asi deset lidí, z autodílny, hlídači banky, z obchůdků a restaurací kolem. Kdo tady byl? Koho jste viděli? Kdo vzal černou tašku z auta a odnesl ji? Mluvte!!! Etiopani ale jen dál tupě zírají a nikdo nikoho neviděl. Buší mi srdce až v hlavě, jdu od jednoho k druhýmu, ptám se a nedostanu z nich ani slovo. David volá policii. Banka nemá zapnutý bezpečnostní kamery, nemá žádnej záznam. Střídáme se s Davidem v tlaku na přihlížející, bezvýsledně, Martin jede hlídat pokoj, od kterýho nám ukradli klíče. Policie přijíždí, až když všichni zírači zjistí, že je zle a zalezou do svých dílen a obchodů. Vyšetřování je na nic, pomalý, neaktivní, musíme policajty úkolovat, co mají dělat, aby jen nestáli a nedumali, někam to spělo a stejně to nikam nespěje. Identifikuju šest mužů, co krádeži bezhlesně přihlíželi a jedeme do stanice/vězení. Výslech, všichni zapírají všechno, my čekáme několik hodin venku na výsledek a zjišťujeme od příbuzných vězňů, kde foťák hledat a na koho se obrátit, když policie nedělá nic.

Od krádeže je to teď přesně 36 hodin. Síť na černým trhu je uzavřená, informace žádná. Policie propustila svědky, kteří nic nedosvědčili. Napotřetí mi předali protokol o krádeži už skoro bez chyb v jazyce Tigray, na místním ústředí po dvou hodinách dohadů mi ho přeložili do amharštiny, aby tomu rozuměli federálové v Addis Ababa a mohli překládat do angličtiny. David opravil auto a snad zase konečně jede. Na hotelu brečím, jak jsme blbí, nepozorní a opakujeme starý chyby. Ještě ve mně vře, jak tam vidím ty týpky, co stojí a ani nemuknou, když přímo před nosem vykrádají auto bílejm. Ferenč, ferenži, bílej, ten, co se topí v prachách, hele, něco mu berou z auta, však on má dost. Přišli jsme o poklad, kameru Panasonic Lumix GH5, kterých ani u nás moc není, měli jsme s ní natočit super videa a nafotit boží fotky, měli jsme ho střežit jako oko v hlavě, místo toho se omlouváme do všech stran a jsme zase úplný nuly. Hvězdy se zapíchly do hlubokýho bahna, a spadla jim korunka. Jo, ukradli nám foťák, prachy, pas, nějaký věci, ale aspoň jsme zdraví, v pořádku a můžu domů napsat obligátní „vše oukej“. A nula je kulatá, tak my se zase rozkutálíme a pojedeme dál.

Tuhost etiopské úřední přepážky

Další týden nám zkrátka proteče mezi prsty sezením na policii, čekáním na úřadech, opravováním protokolů plných chyb (a to opravujeme jen latinku, jazyk tygreňo (nebo jak se to řekne) ani nepřečtu), překládáním konečně opravenýho protokolu z tigrayštiny do amharštiny, z amharštiny do angličtiny a z angličtiny do češtiny, čekáním, kdy se něco nahraje na internet rychlostí 6 kB/s, čekáním na zapnutí generátoru při dalším dnešním blekautu, čekáním, co teda tigrayská policie, která ve skutečnosti nehne ani prstem a foťák nenajde, ani kdyby jim spadl do klína, vypátrá. Černej trh mlčí.


Jak se ze mě v Africe stal rasista

Teď, ačkoliv se snažím trochu krotit, píšu v afektu. Možná je to slepý, nepoučený nebo naivní, ale je to živý a musí to ven.

Tenhle článek píšu po třech týdnech, co jezdíme po Etiopii. Trochu tenkej led, ale musím to napsat. Je to extrémní názor na zemi s extrémníma podmínkama, odkud si vezeme extrémní zážitky. Tady jsme v kolébce lidstva, tady se začala psát historie vzpřímenýho člověka, v historii se tu vystřídalo několik mocných království. Jsou tu hory, nekonečný pastviny, lesy, pouště, činný sopky, solný pláně, savany plný zvěře, nádherný památky, tohle přece musí být ráj! Není. Je to jedna z nejchudších zemí na světě. Země třetího světa, chceme pomáhat, přispívat, podporovat, chceme splácet škody napáchaný na nerozvinutých zemích západem. Tady jde ale každá pomoc ve smyslu dám peníze, dám jídlo, dám oblečení chudákovi úplně mimo jádro problému. Lidi si tu zvykli na pravidelnej příliv peněz od bělochů. Projíždějící ferenži pro místní znamenají pojízdný peněženky. Nezeptají se vás na jméno, nepoprosí. Ukážou na vás a řeknou „many“. Takhle jsme je to naučili a takhle si na to zvykli. O peníze si dítě umí říct dřív, než poprvé osloví svoji matku. Na vesnicích volají „pen, pen, pen“ a myslí tím „Bílej, dej mi dárek, dej peníze“.

Lidi jsou tady líní, neschopní a hloupí. Neumí přemýšlet, neumí si pomoct, ani jiskra nápaditosti, ani záblesk inovace. Samozřejmě to nemůžu napsat takhle obecně, když překročíte etiopskou hranici, neznamená to, že se ocitáte v zemi opic. Potkali jsme tu i milý, komunikující a chytrý lidi. Ale tyhle setkání byly dost výjimečný. V každý vesnici prodávají všichni to stejný, projíždíme vesnicí limetek (každej prodává to stejný množství limetek v igeliťáku navázaným na stejným dřevěným věšáku), vesnicí pálenky, ve vesnici, kde prodávají manga, neseženete banány, a tam, kde opravují auta, se ani nenajíte. Nádherná etiopská krajina je přikrytá plastovejma lahvema a odpadem. Za to můžou z části i turisti, jen si spočítejte, kolik za pár týdnů vypijete lahví balené vody. Tříděnej odpad ale nehledejte, marná snaha. Hořce lituju, že jsme před odjezdem nekoupili filtr na vodu, čímž bychom náš odpad dost eliminovali, ponaučení pro příště. Však on to odplaví liják v období dešťů neexistující kanalizací.

Lidi si tu vesele pořizují další a další děti, aniž by tušili, že existuje ochrana nebo popřemýšleli, jestli vůbec mají na to větší rodinu uživit. A tak se občas honosná certifikovaná charitativní mise na pomoc Africe zvrtne na pouhý rozdávání kondomů. Protože kde chcete začít pomáhat, když ne tady? Ve školách se děti učí takovým způsobem, že všichni dohromady čtou nahlas z knížky. Žádná interakce, žádný přemýšlení, žádná fantazie. A tak stejně jako se ve škole naučili číst jako ostatní, pořídí si záhy první dítě, jako kamarád, pak si otevřou krámek s tím stejným, co soused, a prožijou život pod střechou z igelitu zatíženou šutrem čekajíc na dolar od ferenže, jak to do něj hučela máma už v plíně. A když ferenž nedá, tak ho okrade. Každej den se opít nebo požvejkat čad, sjet se, ať to tak nebolí.

Já myslim, že začít se musí tady! V afrických školách se musí zlepšit výuka, musí přijít dobří učitelé a naučit učitele učit, zavést nějaký smysluplný osnovy a naučit děti myslet. Naučit je snít, vymýšlet, přát si a makat pro to. A až v afrických školách nebudou děti jak ovce opakovat a číst z knížky, ale přemýšlet, pak si spočítají, kolik můžou mít dětí, přijdou na to, co chtějí dělat, vymyslí, jak recyklovat plasty a třeba na tom i vydělat (materiálu je tu dost), vysokoškoláci nebudou studovat jen turistickej ruch, ale budou z nich materiáloví inženýři, lékaři a podnikatelé, uklidí si svoji zemi a konečně i přijdou na to, jak být šťastní. A když nám tady na severu chtějí pomoct najít ukradenej foťák a říkají „if god says we can find it“, říkám si, panebože, dělejte s tím něco a nečekejte na pomoc boha, vždyť té se nedočká ani ferenži!

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

  • Choosing a next destination letsgothere travelafrica pearlofafrica tothemountains ontheroad roadtripafricahellip
  • Crossing the equator in Uganda! equator traveluganda ontheroadagain thelineontheroadisequator wetravelin4hellip
  • David caught an african cold notmalaria hastostayinbed flu thermometerlookslikephone callingwiththermometerhellip
  • Amazing african packaging design someonethoughtitthrough packagingdesign africandesign maybejustcoincidence
  • Elephants on the road today for real! giantelephant wildafrica eatinggrasswhilewalkingslowlyhellip