Etiopie,

Kolébka lidstva II.

Addis Ababa

Do města dojedeme právě včas, abychom zastihli na ambasádě konzulku Martinu a velvyslance Karla. Moc mile nás přijmou, jsou zvědaví na naši cestu a my se zase ptáme, jak se žije v Etiopii, před čím nás můžou varovat a co doporučit. Kromě našeho dronu zázračně doručenýho z Izraele do Etiopie, pro nás mají hromadu informací a rad, takže se na ambasádě zdržíme až do večera. Zastupitelství je v centru rušnýho města, tři vilky obklopený trávníkem ve stínu palmové zahrady vypadají jako z pražské Baby, jen kolem není funkcionalistický sídliště, ale vysoký budovy centra a hned naproti přes ulici roste nová banka, prý nejvyšší budova v subsaharské Africe. Na couchsurfingu se nám najednou nikdo neozývá, tak najdeme levnej gest haus a bydlíme v podivné chudinské čtvrti plné žebráků u strouhy plné odpadků. Ale dá se tu parkovat za branou, tak je to fajn a stejně později zjišťujeme, že takhle to vypadá v celým městě.

Přes víkend se zas připojíme na internet, vyřídíme všechno možný, dobíjíme, zálohujeme, píšeme a stříháme, v sobotu večer jdeme s Martinou a Honzou zapařit do klubu Juventus. Povídají nám o životě v Addis, o diplomatických výhodách a nevýhodách, dáváme si pizzu a džambo (točený pivo), bavíme se česky a David jenom chrochtá blahem. Potkáváme tam pány (asi taky diplomaty) z Itálie a Keni, tak zjišťujeme, jak je to s bezpečností a možnostma na cestě do jižní Etiopie a přechodem do Keni.

V pondělí máme domluvenej servis, kde nám mechanik přivaří součástku pod pérem kola, takže už je hotovo a z druhýho zadního kola po rozebrání vypadne podivná kovová zdeformovaná a neidentifikovatelná věcička, která tam dělala divný zvuky, inu nevíme, co to je, a raději ji schováváme pro případ, že zjistíme, k čemu to je. Mezitím, co David vyřizuje servis, já zařizuju prozaický věci, jako je praní prádla a pojištění auta. Na ambasádě neví o žádných prádelnách, takže mi perou v rezidenci diplomatů, kde mají i sušičku. Pak lítám po pojišťovnách, v první si myslí, že chci pojistit letadlo, tak musím do jiné, ale přes všechna nedorozumění nakonec dorazím na správný místo (cestou samozřejmě míjím několik prádelen). Tam už přesně ví, co chci, posílají mě od první přepážky dál a dál, až na konec budovy, až zjistí, že to vyřídím stejně jen na té první přepážce.

Nevím, kdy bude David zpět ze servisu, tak jdu do Národního muzea mrknout na pramáti Lucy. Město je ošklivý, smradlavý, muzeum nevábný, ale expozice o vývoji života na zemi v pravěku je fakt pěkná a za těch 10 Kč za vstupný to stojí. Po rychlým exkurzu v ostatních patrech zaprášené budovy bez jakýhokoliv informačního systému už chci z muzea zmizet, ale přichází průtrž, jak má být, a zkejsnu v muzeu další hodinu. Procházím znovu patra, který jsem odflákla, a nakonec objevím i pár pěkných kousků. Spláchnutým městem spěchám zpátky na ambasádu, všechno je pořád ošklivý, navíc teď přikrytý igelitem, po silnicích teče voda řekou do kanalizace, která nestíhá (protože je plná odpadků) nebo úplně chybí, promočenýma botama čvachtám k cíli, kde už David čeká i s opraveným busem a o nějakej ten dolar lehčí. Večer nás ubytuje milá atašé Lenka, protože má prázdnej byt a přeci nebudem spát v autě. Do Addis Abeby dorazí Martin na čezetě z Jižní Afriky a Lenka, hned jak zjistí, že je z Náchoda jako ona, ubytuje ho taky. Domlouváme se na společnou cestu na sever Etiopie, další den se loučíme s pohostinnou ambasádou a vyrážíme.

Život v busu, život na motorce

Putování s Martinem (zivotnamotorkach.cz) je fajn, máme podobný tempo, my jsme rychlejší do kopce, on zas líp vybírá serpentýny a předjíždí nás z kopce. Má šílenejch zkušeností z celé Afriky, teď je před ním už jen cesta domů, v podstatě to, co jsme projeli my a bude mít Afriku projetou kolem dokola. Tak hltáme jeho zkušenosti, rady a varování, koukáme, jak hezky komunikuje s místníma, když nemá kolem sebe kastli auta a jak umí pěkně vyjednávat. Rozhodně se od něj máme co učit.

Na motorce taky upoutá většinu pozornosti (my jsme přeci jen bus, a takových podobných tu jezdí asi miliarda jako lokální autobusy), když jedeme, každej se za ním otočí a my už jen projedeme a je fajn si zas na chvíli odpočinout od všech těch očí, volání, žebrání… Stoupáme vysoko do hor a zažíváme nejvyšší dosaženej bod na afrických cestách, nějak přes 3 200 m n. m., taky Martinových afrických 40 067 km, což je prý obvod zeměkoule. Tak poznáváme motoristický milníky a počítání kilometrů, výhody krytýho sezení v autě za deště bez zdlouhavýho navlíkání nepromoků a výhody operativní motorky, která se všude protáhne a nehrozí, že se na několik kilometrů zasekne za pomalým náklaďákem. Martin jede na benzín, kterej tu není zrovna snadno k dostání, my zas občas zdržujeme kvůli točení a focení.

Martin je vůbec zvláštní živočišnej druh. Už dlouho jsem nepotkala někoho tak odhodlanýho a houževnatýho. Taky už projel Afriku, to asi člověka naučí jít si za svým. Tohohle týpka nic moc nerozhodí, s klidem řeší i závažný věci s místníma, hezky odmítá, rád si užívá. Má na motorce čtyři begy, do kterých každý ráno pečlivě skládá svůj majetek. Oproti naší vestavěné skříni je to o dost míň úložnýho prostoru, ale stejně když potřebuje on, my nebo někdo místní něco specificky nesehnatelnýho, vytáhne to z begu a bez mrknutí oka rozdává s tím, že aspoň pojede s menší váhou. O své číze (čezetě) po tátovi dovede mluvit dlouhý minuty a hodiny, ukáže nám všechny součástky hadičky, trubičky, šroubky, matky, jak co do čeho zapadá, co kam vstřikuje, mluví o tom se zápalem a neskrývaným nadšením. Každou součástku pravidelně čistí, aby mu sloužila dál, skládá je vycíděný na sedlo do řady vedle sebe, a pak sestavuje stroj zase dohromady. Po exkurzu v útrobách převodovky nebo karburátoru konečně vzhlídne od motorky, oči mu září. Vidíš, jak je to jednoduchý? To už jednodužší bejt nemůže (no, já už jsem asi viděla i jednodužší věci), usmívá se a úplně vidím, jak tu čízu miluje.

Spousta očí a jedny dlouhý prsty

Už se stmívá a horská silnice lemovaná prostýma domečkama snad nemá jedinou odbočku. Nakonec najdeme uzounkou polňačku a bahnem slajdujeme až na její konec na úpatí hor mezi políčkama s obilím, kukuřicí, kávou a cukrovou třtinou. Kocháme se místem, koukáme na předpověď počasí a trasu na zítra, Martin staví stan, kolem samozřejmě skupinka domorodých dětí, který neochvějně zíraj, ingliš umí jen many, pen a wotsjornejm, jinak nikdo ani slovo. Už je tma a Martin zjišťuje, že mu chybí ajfoun. V aplikaci, co dovede najít tyhle telefony zjišťujeme, že ho někdo fakt ukradl a je teď někde o kilometr dál mezi domkama a políčkama v horách. Kluci s čelovkama vyráží po jeho stopě a já chystám jídlo.

Když se už dvě hodiny nevrací, už mám snězený málem i jejich porce a začínám mít obavy. Co když se něco stalo? Co když se nevrátí? Co když někdo přijde sem? Je tu tma jako v pytli, mezi horama všude okolo svítí jen hvězdy. Mobily si odnesli a naslepo je nemůžu jít hledat, všude je bahno a svah, sama jít prostě nemůžu, nemůžu tu nechat auto a motorku bez dozoru, tak sedím zamčená v autě a zabíjím čas a komáry. Asi za další půl hodiny konečně slyším jejich hlasy, vrací se celí od bahna z úplně opačné strany a samozřejmě bez telefonu. Došli k nějakým chatrčím, kde už ztratili signál, nikdo jim nerozuměl, na ztracenej telefon nikdo nereagoval a asi měli pocit, že se jen ztratili, tak je místní aspoň doprovodili hlubokým korytem řeky do vesnice, na asfaltku, odkud už trefili zpět. Cítím úlevu, že jsou aspoň v pořádku, čert vem ajfoun.

Martin to ale jen tak nevzdá a ráno jedeme na policii. Policie má být sto metrů dál u cesty, tyhle etiopský vzdálenosti už známe, ve skutečnosti je to tak dva kilometry. V hliněné chýši u hlavní bydlí jedinej místní policajt, je ale celej den pryč a najdeme tu jen jeho manželku s miminem v šátku a spoustou kokrhajících kohoutů. Martin se snaží domluvit tlumočníka, co půjde na místo v horách s náma. Ve vesnici je asi jedinej člověk, co umí anglicky. Bude tu za deset minut, říká někdo z chumlu čumilů, takže asi za hodinu je skutečně tu. Má kalhoty, košili, čistý polobotky, hodinky, vypadá, jakoby si vyšel na oběd na wól strýt. A fakt mluví anglicky. Vysvětlujeme, co se děje, že chceme zpátky ukradenej telefon a potřebujeme někoho na tlumočení, protože nám v horách nikdo nerozumí. Souhlasí, že půjde, ptáme se, co jeho boty a košile, jestli se nechce převlíct, protože my do toho bahna a do řeky jdeme v pohorkách, ale on že je místní, zná to tu a je v pohodě.

Samozřejmě jsme v Etiopii, takže se na nás nabalí ještě pár lidí a jdeme. Souřadnice džípíes nás zavede vysoko mezi farmářský samoty, ke kávovníku na kamenné terase mezi políčky. Na tomto místě někdo telefon měl a vypnut. Z domků na dohled vylízá kluk a holčička, ten kluk má nápadně povědomý dvoubarevný gumový boty s nezapnutou přezkou, přesně jak si to pamatujeme u těch domorodých dětí včera, když jsme zakempili. Ptám se, kde jsou další děti a teenageři, jestli mají sourozence, odmítavě kroutí hlavama. Všichni se tváří, že žádnej telefon nikdy neviděli, kluk byl včera celej den doma a naše auto a motorku nikdy neviděl, ale snad jeho bratři byli ve vesnici a vrátili se až večer. Hle, najednou bratry má. Teď jsou na poli. S kým tu můžeme ještě mluvit? Vedou nás na pole o pár teras výš a místní jdou něco domlouvat. Vrátí se za chvíli s dalším farmářem a radostně volají, že se telefon našel. Tenhle farmář je strýc těch dvou dětí a vede nás zpět k našim známým souřadnicím a tomu nejbližšímu domku.

Zase jdou něco domlouvat, my vůbec nechápem, která bije, ale najednou podávají Martinovi do ruky jeho ajfoun. Neuvěřitelný, koukáme na to jako na zázrak. Kdo telefon ukradl, to nepoví, říkáme jim, že kdyby se to stalo u nás, pořádně toho zloděje vyliskáme, ale jasně že potrestání necháme na ně. Farmář informátor samozřejmě žádá úplatu, takže bůhví, možná ho nakonec nepotrestají, ale ještě ho poplácají po ramenou, že vydělal peníze od ferenčů. Pravdu o tom, co nahoře domluvili, kdo mobil ukradl a co se dělo dál, se už ale nikdy nedozvíme. Scházíme dolů z hor mezi poli a podél řeky a já přemýšlím o tom, jaký je to štěstí, že se telefon nakonec našel. Jsme zpět u auta, děkujeme tomu týpkovi z wólstrýtu, co nám tlumočil a vůbec nechápeme jakto, že my máme pohory obalený po kotníky blátem a on má svoje semišový polobotky čisťounký, jakoby vylezl z kina.

Lalibela

Po skoro třídenní cestě směrem na sever, vysoko do hor a těžším terénem mimo asfaltky jsme konečně v Lalibele. Platíme nehorázný vstupný a ještě než zavřou před večerní mší stíháme projít první kostel vytesanej do skály. Lalibela je horský městečko na divoce tvarovaným terénu. Kousek od centra (to se pozná hlavně podle bank, bankomatů a množství stolních fotbálků na ulici) leží velký monolity červenošedé vyvřelé horniny, plochý skalní výchozy. Jsou to jednolitý šikmý plošiny obřích rozměrů, protkaný úzkýma zářezama pěšin, který propojují jednotlivý kostely. Chrámy nejsou postavený z kamene, ale jsou přímo vytesaný do skály, jako obrovskej plastickej reliéf, takže střecha chrámu je v úrovni okolního terénu a do prostoru okolo chrámu se schází hlubokýma žílama vytesaných cest.

Kostely jsou hodně tmavý, stěny jsou občas vytesaný šikmo nebo křivě, ale když si představím skálu, ze který tohle kdysi vykouzlili, dávají kostelům právě tyhle nepřesnosti toho pravýho genia loci. Lodě úzký, sloupy mohutný, ve stěnách drobný osvětlovací okýnka, co pouští dovnitř světlo v různých tvarech kříže. Na to, jak je tektonika masivní a kusy kamene obrovský, jsou na sloupech, římsách a klenbách až překvapivě jemný zdobný reliéfy a malba. Z vysokých stropů visí k zemi závěsy, kterýma jdou lodě zatáhnout na útulný komůrky a celou věkem vyšlapanou, vodou vymletou a hrbolatou podlahu pokrývají zatuchlý tkaný koberce. Působí to na mě jako studenej chrám, ze kterýho udělali čajovnu.

Hornina působením deště zvětrává, tak se nad většinou chrámů klene ještě jedna střecha vesmírnýho designu na tlustých ocelových stopkách. Kamenná estetika tím zvenčí dost ztrácí, ale pořád lepší než třetí menší chrám svrchu přikrytej igelitem. Kromě hlavního pětilodního kostela je nejnavštěvovanější kostel sv. Jiří na půdorysu pravidelnýho řeckýho kříže. Ten zatím zůstal nezastřešenej, tak je parádní i při pohledech svrchu. Těmahle hlavníma chrámama ale podívaná nekončí, vytesaný cesty a rokle, kterýma stýkají potůčky červené vody obarvené nerostem vedou k dalším a dalším kostelům, některý na kopci, některý schovaný uprostřed hory s jediným přístupem úzkým tunýlkem skrz skálu. Dva kluci, co se k nám spontánně přidají, si s náma zahrají mankalu s kamínkama v důlcích přímo ve skále na vrchu hory, a pak se z nich vyklubou docela obstojní průvodci. Mezi střechy kostelů a jámy zahloubených chodeb si tu místní postavili svý obydlí, co vypadají jako kamenný rotundy se slaměnou střechou. Dnes už domky obývají jen svátečně, vláda je vystěhovala a z vesnice se chystá udělat skanzen. Jediná stále obydlená část je řada chýší a hliněná „zlatá ulička“, co slouží jako klášter. Nakonec prodlužujeme pobyt o další den, abychom to zvládli obejít a začínáme chápat i výši vstupnýho, za takovou koncentraci památek tu prostě nenecháme jen pár birrů.

Z Lalibely se vracíme offroadem, chceme na sever. Cesta nás vede do hor, tentokrát hodně vysoko, dostáváme se na nový maximum 3 555 m n. m. Offroadovej sjezd do údolí na asfaltku dává busu zabrat, mám pocit, že to nějak plave. Půl dne po kamení a šotolině, půl dne po asfaltce. Už se smráká a chvátáme do Mekele setkat se ještě s Martinovým kamarádem, motorkářem Uwe. Auto začíná do kopce dost divně škytat, první mám pocit, že do nás naráží poryvy větru, ale to cukání je někde v motoru. Může to být špatná nafta, tak dolíváme 20l kanystr na zředění a upouštíme palivovej filtr. Pomůže na chvíli, tak upouštíme filtr ještě několikrát. Takže je jasno, v Mekele budeme zase opravovat.

Erta Ale

Teď nám běží na streamu čtvrtej díl a pátej na příští týden je teprve ve výrobě, tzn. máme s prací brutální skluz, David si toho naložil hrozně moc, nedovede se moc soustředit a nezvládá pracovat za jízdy (já jo, já obvykle píšu na sedadle spolujezdce). Zdraví jsme, David je teda pořád unavenej (jako v Brně) nevím, co s ním. Nejvíc mě děsí, že si googlí svoje „příznaky“, a to je blbej nápad. A já už mám sklon ty jeho neustálý problémy hypochondra zlehčovat, tak doufám, že je v pořádku. Já jsem jen poštípaná od komárů a na chvíli v horách jsem vysadila prášky proti alergii, když tam nezabzučel ani jeden, jakmile jsme se ale vrátili do nížiny, tak se na mě snesli a teď mám zas úplně červený nateklý štípance na nohách. Máme teď takovou vizi, že rychle napíšem a postříháme díly z Izraele, Egypta a Súdánu, aby byl víc klid si zas užívat to cestování. Tady je každej den tolik novinek, krás, vjemů, lidí, vůní, výbornýho jídla, že mám pocit, jako bychom už cestovali snad rok.

David zůstává ve městě Mekele dohnat práci, se kterou mu já pomoct neumím. Martin a já jedeme džípama na dvoudenní výlet na sopku v Donakelské proláklině (pod úrovní moře, někde tady našli etiopskou Lucy). Je 46°C a musíme počkat na západ slunce, abychom se vůbec zmohli na nějakej pochod. Čeká nás pětihodinovej výstup na sopku s čelovkama težkým písečným a sopečným terénem. Největší hrdinové noci jsou velbloudi, kteří nám nahoru rozvážně vynesou matrace a taky některý míň zdatný lávový nadšence (převážně z Číny a Japonska). O půlnoci úplně zpocení sestupujeme do kouřícího aktivního kráteru, kde se pod náma propadají ztuhlý lávový bubliny z posledního vývěru lávy (z ledna, půl roku starý), někteří nešťastníci si o porézní ostrej kámen pořežou nohy. A pak, když dorazíme na černočernou hranu, kde ve tmě vítr točí obří sirnej oblak ze žhavé díry, poprvé v životě na vlastní oči spatřím magma v sopouchu. Ten žhnoucí rudej mrak a proudící láva, zvuk větru ve vulkánu, fakt zážitek. Ke spánku se ukládáme v terasovitých pokojíčkách ohraničených nízkýma zídkama z lávových kamenů, kolem dokola hlídkuje policie, protože jsme na samé hranici s Eritreou. Po dvou a půl hodinách spánku jdeme ještě jednou omrknout sopouch do kráteru, jestli neuvidíme víc lávy přes kouř, kterej teď neletí do strany, ale přímo vzhůru. Je to ale podobný jako večer, přesto nádhera. V pět zas vyrážíme dolů do tábora, kde na nás čeká snídaně. Ještě jsme úplně vyřízení, nasedáme do džípů a jedeme zpět. Než se dostaneme na asfaltku, auta poskakují na lávovým kamení a nám div neulítnou klimbající hlavy.

Na sopce je mezi námi i jedna Češka, která žila a pracovala v Ugandě jako psycholožka. Po Africe cestuje překvapivý množství SAMOTNÝCH! žen, většinou (nebo snad vždycky) jsou nějak sociálně a dobrovolnicky zaměřený, přesně pro tyhle typy to tady je nekonečnej zdroj práce a projektů. Tahle čiperná zrzka rozjíždí novej sympatickej projekt – túry na kolech po Malawi – tak moc držím palce.

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

  • Choosing a next destination letsgothere travelafrica pearlofafrica tothemountains ontheroad roadtripafricahellip
  • Crossing the equator in Uganda! equator traveluganda ontheroadagain thelineontheroadisequator wetravelin4hellip
  • David caught an african cold notmalaria hastostayinbed flu thermometerlookslikephone callingwiththermometerhellip
  • Amazing african packaging design someonethoughtitthrough packagingdesign africandesign maybejustcoincidence
  • Elephants on the road today for real! giantelephant wildafrica eatinggrasswhilewalkingslowlyhellip