Etiopie,

Kolébka lidstva I.

FOTOGRAFIE   Nekonečné pastviny mezi horami. Typická zeleň, dobytek, slaměné chýše, v období dešťů podmáčené a zatopené pánve, jaro jako vyšité z habešského žurnálu.

Na první pohled mám pocit, že od dob, kdy se v Etiopii člověk vztyčil na dvě nohy, vyrobil si jednoduchej nástroj a ochočil zvíře, se toho moc nezměnilo. Lidi nosí na hřbetě obří balíky sena a čerstvé trávy, když dobře, tak naloží osla a jdou bosky jen s holí nebo prutem, kterým musí občas zmlátit neposlušnej dobytek. Ale pod šátkama a sukněma má každej chytrej telefon, takže moderní doba prosákla i do téhle venkovské čistě zemědělské společnosti.

Kozy, ovce, krávy a osli se pasou podél silnice a občas si to namíří přímo na silnici, takže projíždět kolem stád musíme s nejvyšší opatrností. Občas je u silnice vidět zdechliny zvířat, který asi náhle vkročily do cesty a střetly se s autem. Na druhou stranu po takové srážce občas zůstane i převrácenej kamion nebo náklaďák v příkopu kanalizace. To, že si lidi dobytek nepohlídají a nechají ho běhat po silnicích nikoho nevzrušuje, ostatně pasáčci jsou často děti i předškolního věku.

Vyjíždíme serpentinama do hor, vzduch řídne a autu se nechce. Teploty konečně klesají a užíváme se osvěžující větřík, zataženou oblohu, mraky, mlhu a všechnu tu vlhkost, která nás najednou obklopuje. Když se krajina na náhorní plošině otevře, rozprostírá se dodaleka zelená pastvina a připadá nám to jako ráj na zemi. Tráva, kam se podíváme, stáda dobytka se pasou po celé širé pláni, na horách prší a proudy vody stékají bystřinou a peřejema do roviny, kde se rozlívají do pavučiny závlahy a meandrů nezkrocených potůčků. Rovina je hojně obdělávaná, spousta lidí se stará o půdu a úrodu, páry volů táhnou primitivní dřevěný pluhy.

Podél cesty se střídají osady a vesničky, dřevěný domky, kruhový chýše s hliněnou podezdívkou, dřevěnou konstrukcí a kuželovitou střechou ze sena a slámy. Ostatní domy a stodoly mají jednoduchou konstrukci z tenkých kmínků, zevnitř vybedněnou prkny, stodoly jsou mezi prknama „průhledný“, obytný domky do ulice oplácaný hroudama hlíny a bláta. Každý stavení – tj. většinou kruhovej domek, obdélnej domek a stodola – je obehnaný plotem z planěk, trav nebo vlnitýho plechu. Chodníky nejsou, všichni špacírují po silnici. Ze silnice musí člověk přeskočit otevřenej kanál přímo do bláta, kde se mu pod nohama pletou kozy a ovce. Ve větších vesnicích a městech jsou řadovky vyskládaný pěkně vedle sebe, v každým je okýnko s obchůdkem. Buď je to drogerie (spousta krabiček a mastiček), smíšený zboží a potraviny (s váhou na pultu), nebo smartfouny (kde prodávají telefony, SIM karty a nabíjejí mobily pro většinu vesnice). Kruhový chýše, obytný domy a stodoly jsou schovaný dál za touhle komerční uliční řadou. Stánky, hospody, kavárny i restaurace mají do ulice verandu pod markýzou z igelitů, čím víc igelitu, tím nóblovější podnik. Sedí se na různých malých lavicích a stoličkách, dřevěných, proutěných, plastových, hlavně co nejmenších.

Na růžovou dodávku a naše bílý ksichty děti křičí „ju ju ju!“ (asi oslovení ty ty ty), „many“ (prosím je nikdo nenaučil, ale tohle umí i batolata) a „ferenč“ nebo „ferenži“ (cizinec, běloch, je v tom cítit hanlivej nádech) a natahují ruce pro peníze nebo dárky. Když zastavíme, trvá asi pět vteřin, než se seběhne hlouček dětí a teenagerů. Etiopskej anglickej slovníček tedy čítá pár výrazů: ju, many, dolar a hauarju. Pokud odpovíte a rozvinete konverzaci, zjistíte, že hauarju je už složitější a oni stejně neví, co to znamená. Jedna z ukázek místní úrovně angličtiny za všechny: Starší paní, energicky štráduje ulicí, holí popohání kozu. Když mě míjí, podívá se na mě, z plných plic zařve „wotsjornejm!“, já se nestačím ani nadechnout a je pryč. Děti otravují, opakují jujuju pořád dokola a žádají peníze, teenageři se buď stydí a jen civí nebo umí anglicky a komunikují. Pokud umí anglicky dobře, nahánějí a snaží se předstírat, že nás navigují, obstarávají servis a hlídají, za to pak taky žádají peníze, což slušně odmítáme a když nepomáhá, tak nezbývá než nechápat a jako blbec odjet. V navigování jsou Etiopani bezkonkurenční přeborníci, naviguje jeden nebo klidně pět lidí zároveň, kynou, točí pomyslným volantem, ukazují, ale pak to stejně sedřete bok nebo napálíte do nějakýho šutru či sloupku, kterýho si asi nevšimli a jen krčí ramenama. Je lepší tyhle mistry ignorovat a řídit se vlastní intuicí a zpětnýma zrcátkama (pokud přes navigátory něco vidíte).

Dojedeme do horskýho městečka Aykel, už se stmívá, hledáme policejní stanici. Po dlouhým vysvětlování, že opravdu chceme zůstat spát v autě, a když už to vypadá, že se sebereme a zakempíme někde za městem, nám dovolí parkovat a přespat na malým špinavým dvoře. Jdeme ještě nakoupit jídlo, vodu a internet, při nákupech nás zastihne první etiopskej liják. Spláchne to celou ulici, skrz proud vody není vidět ven a za hodinu je po všem, už jen poprchává a loužema skotačíme do posledního obchůdku, kterej nezavřeli. Čeká nás první chladná noc, konečně nejsme zpocení jak vrata od chlíva. Ráno zjišťujeme, že lidi, co se různě toulají kolem auta, podpírají, potácí, skučí a míhají, jsou vězni, jedeme z toho děsivýho dvorku pryč. Nepřespali jsme na policejní stanici, ale rovnou ve vězení.

Hned za věznicí je pár dílen, kde vidíme při práci svářeče. Zrovna nás napadne, že bychom si mohli nechat svařit a opravit jednu zrezlou součástku u péra zadního kola. Sundáváme kolo, David svářečům ukazuje na obrázku, jak to má vypadat a co tam chybí. Moc si s tím neví rady, tak musí zavolat ještě dalšího zámečníka s dílnou kousek dál.

American dream

Asi hodinu čekám v Aykel u auta, než se David vrátí se zámečníkem a potřebnou součástkou a nemám moc co dělat. Kolem je hlouček čumilů, kterej se kolem auta vytvoří, kdykoliv zastavíme (a to i na těch nejodlehlejších místech v etiopských kopcích). Je to docela trapná chvíle, opírám se o auto, hlídám, aby nám ho nikdo nevykradl, a jich asi třicet stojí kolem mě a prostě zírají. Tak na ně zkouším mluvit. Anglicky nikdo nemluví, tak jim řeknu svoji bohatou zásobu dvou arabských slov, čímž můj monolog zase končí. Arabsky rozumí, ale tady se mluví jazykem Amhari. Je tu pár dospělých, ale většinou děti a teenageři, co teď v období dešťů nemají školu a zrovna nemusí dřít na poli. Všichni ostatní, děti, dospělí a starci jdou na pole se svým dobytkem, holí, bičem, spousta lidí si z nějakýho důvodu nese kohouta nebo třeba čtyři kohouty navázaný na bidle. Na to, že městem vede jediná asfaltka lemovaná otevřenou kanalizací a všude jinde je bahno, bydlí v chatrčích ze dřeva a slámy, v nóbl případech omítnutých do ulice blátem, jsou všichni čistí a hezky oblečení. Svářeči mi donesou k autu malinkatou vyplítanou židli, ať se nemusím opírat o auto.

Kluci přivedli kamaráda, hu spiks ingliš, sláva! Abinezerovi je patnáct. Zrovna má prázdniny, který končí v září etiopským novým rokem. O prázdninách si první koupí nový hadry, a pak si užívá volno, baví se a pije pivo. Ty už můžeš pít pivo? Ještě ne, směje se a ošívá se. Jeho kamarádi poslouchají a usmívají se, myslím, že rozumí, ale mluvit se jim nechce. Tak ho prosím, ať mě naučí něco amharsky, ať se můžu pobavit i s ostatníma. Učí mě základy, jsou to docela dlouhý tvrdý slova se složitou výslovností, musím si to psát. Když mluvím na kluka a holku, slova se liší v koncovkách. Naučí mě pozdravy, děkování, něco z jídla, pití, čísla a pár vět. Pokaždé, když po Abim něco zopakuju, ostatní se smějí, asi je baví, jak to komolím. Nakonec říkám té nejmenší holčičce, že je krásná, a klukovi, co se schovává za ostatní, ať se nebojí, a to už se úplně lámou v pase.

Ptám se Abinezera, na jakou chodí školu a co chce dělat. Jako všichni, chci odjet do Ameriky. A co budeš dělat v Americe? Budu kreslit. Nese mi blok svých kreseb. Má obkreslený různý herce z plakátů, animé a pár svých kamarádů. Kašli na plakáty, kresli svoje kamarády a svoji vesnici, kresli víc. Dávám mu měkkou tužku na kreslení a David už je zpět i se zámečníkem a podložkou pod péro. Péro sedí, kde má, kolo přidělaný a jedeme. Hlouček lidí je pořád stejně velkej, ne-li větší, zamáváme a jsme pryč. Docela by mě zajímalo, co s nima všema bude, až dospějí, kolik z nich zůstane na poli, kdo půjde studovat a kdo poletí do Ameriky.

Čokoládovej den v království čumilů

Večer konečně objedeme jezero Tana a k vodopádům na Modrým Nilu už je to jen 17 km. To ale ještě netušíme, že cesta není zpevněná, rekonstruuje se a deště v ní každej den vymílají větší a větší díry. Při odpoledním dešti navíc všechny díry zaprší a nemáme ani páru, jak je která kaluž hluboká. Do cíle dorazíme až pozdě za tmy uprostřed dalšího slejváku. V korunách stromů nad náma vříská hromada ptáků, asi nějací papoušci, říkám si. Kolem auta je okamžitě plno kluků, koukaj do auta, co to vezeme a na nás, jak jsme bílí. Ale jsou to teenageři a umí anglicky, tak je to v pohodě. Dávají si s náma v lokále pivo a říkají, že jsou gajdi a provedou nás zítra k vodopádům. Domlouváme se na brzo ráno a jdem spát, oni se ještě stíhaj pohádat, kdo z nich nás teda provede.

Ráno se probudíme v úplně totálně podělaným autě, ve stromech hnízdí asi deset rodinek černých čápů, kteří v jednom kuse kadí na auto obří ptačí hovna, a občas jim vypadne i kus natrávené krysy. A všechno je jinak, přichází jinej kluk s kartičkou oficiálního gajda, takže milí teenageři sklopí uši, my vůbec nevíme, komu máme věřit a čí kartička je ta pravá. David je z toho na nervy a řve na ně, že se to nedá a má sto chutí jet pryč, ale já chci vidět vodopád, nepřijela jsem sem tím tříhodinovým nočním ofroudem jen nechat si posrat auto a náladu. A v duchu si říkám a doufám, snad to bude stát za to, nějakej pitomej vodopád na samým začátku Nilu (vodopád je jen cca 30 km od jezera Tana, kde Modrej Nil pramení). Nakonec se domluvíme s tím ofiko klukem a jdeme. Teda spíš kloužeme. Máme bahno po kotníky, čvachtáme vesnicí k řece. Kolem cesty a mokřadů zrovna zabíjí několik krav, díky gajdovi už chápeme i všechny ty včerejší kohouty, dnes skončil půst a všichni pořádají zabijačku.

Jen co kapitán vyčistí loďku od nejhoršího bláta (úplně zbytečná práce), veze nás přes náhon plnej krokodýlů (žádnýho ale nevidíme) na Modrým Nilu. Máme štěstí, protože voda v náhonu je zastavená a vodopád bude plnej vody, protože když elektrárna otevře stavidla, vezme všechen proud a vodopády prakticky zmizí. Pak už zas kloužem pěšky polem kukuřice a plantáží chadu (místní žvýkací droga) a dojdeme ke kotlině, do které se valí kakaová voda Nilu a v kotlině se tříští na velikej mrak. Na tuhle vodu čeká Súdán a Egypt, tenhle hnědej proud, kterej přes léto poteče z Etiopie, zúrodní nivu Nilu až po jeho deltu na celej další rok. Přes soutěsku přítoku vede visutej most, co tu postavili Švýcaři, mezerama jde vidět skrz dolů do hlubiny a David z toho má respekt, na rozdíl od stáda ovcí, který ho v klidu přejdou. Celá scenerie je naprosto dechberoucí, ve chvíli, kdy vidím ten čokopád, házím za hlavu všechny čápy, gajdy, bahno a mrtvý krávy a je zase dobře.

V kempu nad vodopádem si dáváme snídani, míchaný vajíčka s čili papričkama na placce injera. Injera je kombinace talíře, příboru a přílohy, nezbytná k jakýmukoliv etiopskýmu jídlu. Vypadá jako obrovská palačinka, ale není sladká. Vyrábí ji z mouky z obiloviny teff, těsto nechají pár dní fermentovat, takže má nakyslou chuť. Je to fajn, člověk jí velkou divnou placku, máčí ji v barevných omáčkách a roztodivným koření, bez příboru jenom rukama a hned z toho má pocit, jak si užívá místní kuchyni. Ale po pár dnech, když jí už pátou palačinu a zjistí, že nic jinýho tady nedostane (na injeru se servíruje snídaně, oběd i večeře), tak už to trošku leze krkem a David dnes prohlásil, že už se fakt těší, až si někde dá normální pizzu

Už třetí den jedeme Etiopií a pořád ne a ne dojet do hlavního města, a to ani zdaleka. Na silnici je hromada děr, občas je cesta odplavená pryč, mezi pastvinama i ve vesnicích skáčou pod kola kozy, krávy a oslíci. Všude zírá plno očí, koukaj na nás ve městech, ve vesnicích, na venkově. Oči jsou všude, míří hodně zblízka a zkoumaj. Je to zvláštní a nepříjemný a nehodí se to zvlášť ve chvílích, kdy si chci třeba v širé otevřené pastvině odskočit. To všechno nás po cestě trošku ždíme, musíme se cestou hodně soustředit, takže když se nám za volantem začnou klížit oči, je čas na občerstvení.

Každá restaurace, jídelna, hotel nebo kavárna nabízí hned na verandě v ulici čaj a kávu. Na stolku je připravená spousta miniaturních hrníčků pro kávomily a skleniček pro čajomilce, často už dopředu do poloviny plný cukru. Pod stolem je celá spousta konviček, doteď mi není jasný, co v které konvičce je (možná všude jen voda nebo předpřipravená káva), a malý kamínka plný dřevěných uhlíků. Kolem nádobíčka vždycky kmitá sličná dívka, která kromě kávy a čaje rozdává tajemný úsměvy do všech stran, což v Etiopii není žádná samozřejmost. My objednáváme vždycky čaj pro Davida a kávu pro mě. Po několikerým přelíváním z konvičky do konvičky dívka ohřívá kávu a vaří vodu na čaj na žhavým uhlí, čaj v sítku přelije z velké výšky do minisklenky a černou, etiopsky kyselou, kávu opět z velké výšky do mikrošálku. Servíruje spolu s tím krásným úsměvem, a pak kouká na každej doušek, kterej pijeme.

Já mám zrovna strašnou chuť na něco sladkýho. Ptám se, vy nejíte čokoládu? Čokolat? Čokolaaat! volá kluk, co sedí vedle na ministoličce, na celou vesnici. Je to asi šokující otázka, jejím výsledkem ale není žádná čokoláda, ale jen pár dalších čumilů našeho čajo-kávovýho obřadu. David mi vedle v okýnku kupuje sušenky, to je jediný hotový jídlo, který v těchhle vesničkách jde sehnat. Nabízím sušenku krásné dívce a klukům, co tu sedí s náma, ale nikdo nechce. To vůbec nejíte sladký a čokoládu? Usmívají se, nevím, co to znamená, a z nějakýho záhadnýho důvodu mě to v tu chvíli skoro rozbrečí. Asi, že si nemůžu dát tu čokoládu a že si tady všichni sladí čaj jak prase, ale sušenky nesladí skoro vůbec. Dva kluci (asi desetiletí), kteří nám sušenky prodali, si nakonec daj a obal odhodí do hromady odpadků, která leží pod jejich prodejním okýnkem. To moje oči rychle vysuší, odpálím týpka, co nás brilantně odnavigoval ze silnice na krajnici a celou dobu „hlídal“ auto, od kterýho jsme seděli přesně 4 metry. Tak jedeme pryč, dál na té nekonečné cestě do Addis Ababa.

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

  • Kilimanjaro trek day 1st Machame camp 2830aslm kilimanjaro diary wentthroughrainforesthellip
  • Tasting it before climbing it gettingready kilimanjaromountain kilimanjarobeer beertrip traveltanzaniahellip
  • Challenge accepted! goingthere kilimanjaro traveltanzania topofafrica highestpeak trekofourlives preparationsinprogress anotherafricanexpensiveexperience
  • One of the first baobab trees on our way baobabhellip
  • Another magical sunset Here comes a miracle every day inhellip