BUSNY | Kappadokie
616
post-template-default,single,single-post,postid-616,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

Kappadokie

Kappadokie

ZEVL VE MĚSTĚ NIKOHO

Po přejetí Bosporu stoupáme do Anatolie, hornaté Malé Asie, a ocitáme se uprostřed turecké vrchoviny, kousek od města Niğde, ve vnitrozemské oblasti Kappadokie. Tento region je od roku 1985 v UNESCO, což se dost podepsalo na místní infrastruktuře. Za sezónu se tu otočí i milion návštěvníků a na turisty jsou tu nachystaní opravdu na každým kroku. Protože sem ale spolu s námi zavítala zima, ubytování máme za hubičku v hostelu přímo v městečku Göreme, v ulicích není téměř ani noha a na nebi se stahují těžký mračna. Dva dny v kuse sněží a my vydejcháváme cestu a vůbec tu istanbulskou nálož informací, hektiky a stresu. David prakticky neopouští postel, ale mě to nedá a vydám se na pár vycházek na okolní hřebeny, kde i přes chumelenici vidím do úžasnejch údolí, který nás obklopují. Po cestě městečkem to beru vždy přes márket a v apartmá lačně ochutnáváme všechny dobroty, co jsou tu k dostání.

DOJMY A POZNÁMKY

Údolí a hory kolem Göreme jsou fantastickou přehlídkou barev a tvarů, Údolí lásky, Údolí mečů, Holubí údolí, Bílé, Růžové a Červené údolí. Měsíční pohoří plné jehel, kamenných hub, cukrových homolí, komínů, hradeb, raket… Krajina tufových skal vznikla v pravěku po sopečné erupci, která zaplavila široké údolí lávou. Sopečný prach uložený v údolích působením času, teplot a vysokých tlaků ztuhl na lávové tufy, světlou měkkou horninu. Tufy působením deště a větru erodovaly a vznikly tak jedinečné skály a krajinné útvary. Zrnité stěny údolí, prachové skály pohlcující zvuky, horsky čerstvé klima, obloha zatažená šedivými mraky, dna hlubokých údolí, hrany pískových útesů, vrcholky vyhaslých vulkánů, mrazivé vločky prvního sněhu, temná okýnka skalních útvarů… Porézní prachové skály absorbují zvuky a ticho, které tu vládne, jen podtrhuje jedinečnou atmosféru Kappadokie.

Úrodná půda a přírodní jeskynní úkryty v údolích byly pravděpodobně obydleny už stovky let před naším letopočtem Chetity, poté se území stalo součástí obrovské Perské říše. Peršané dali oblasti název Kappadokie, odvozený z perského slova Katpatuka, „země krásných koní“. Římané zde založili hlavní město Caesareu, dnešní Kayseri. Ve 4. století začali jeskyně v měkké hornině využívat první křesťané. Postupně jeskyně upravovali a rozšiřovali, až vznikly komplexy skalních a podzemních domů, chrámy a města. Zdejší byzantská komunita rostla a bohatla, lidé v podzemních městech vybudovali celé kláštery a přečkali zde mnoho dějinných zvratů. Poté začalo křesťanů ubývat, přecházeli na islám, stěhovali se jinam a poslední křesťanští Řekové museli místo opustit roku 1923 na základě (Lausannské) smlouvy o výměně obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem.

Starobylé jeskynní kláštery a města jsou zpřístupněny v muzeích pod širým nebem. Města připomínají lidská termitiště, skály provrtané holubníky, chodbami a komorami s okny, okénky, větracími komíny a průduchy. Jeskynní kláštery, kostely, kaple s nádhernou vnitřní výzdobou. Primitivní malby a propracované byzantské fresky se za stovky a tisíce let v temnotě jeskyní nádherně zachovaly.

V Kappadokii je prý dohromady na 200 podzemních měst. Měla chránit obyvatele proti nájezdům Římanů, perských a arabských armád, útokům divoké zvěře či nebezpečím přírodních katastrof. Podzemní tufová města dodnes nejsou úplně prozkoumána, dokonce se stále objevují nová (naposledy v roce 2014). Přesná doba a způsob využití měst je stále obestřen tajemstvím. Podle některých pramenů jsou města mnohem starší než byzantská, a měla sloužit jako úkryt před létajícími stroji mimozemšťanů. Architektura v Göreme mohla být i chetitským obřím protijaderným krytem.

Největší podzemní město bylo objeveno před třemi roky, dodnes zde probíhá výzkum a zůstává veřejnosti zavřeno. Zpřístupněno je celkem 37 podzemních sídel. Známé jsou podzemní komplexy v Kaymaklı, Güzelyurtu a Özkonaku.

V městečku Derinkuyu, je nejhlubší podzemní město na světě – má 18 pater, sahá do hloubky 60 m pod zem, ale i v jeho nejhlubším místě je přívod čerstvého vzduchu a vody. V podzemních prostorách najdeme dlouhé tunely, schodiště, obytné místnosti, černé kuchyně, sklady, sýpky, chlévy, dokonce i školu a v nejhlubším patře podzemní kostel. V takovém městě našlo úkryt až 20 tisíc lidí. Podzemní chodby jsou někdy úzké tak, že se tam člověk stěží protáhne, rozhodně nic pro klaustrofobiky. Vzhledem k tomu, že sídla sloužila jen jako dočasný úkryt a lidé si odnášeli vše zpět na povrch, jsou města bez výzdoby a zařízení. Na holých stěnách jsou jen občas výklenky pro svíce, kamenná umyvadla, vyhloubené úložné prostory, mohutné kamenné dveře k zavalení přístupových chodeb, studny a větrací šachty.

Snad na všech kappadockých pohledech ční nad horizontem krajiny silueta skalního hradu Uçhisar. Připomíná francouzský Mont Saint Michelle, teď v zimě teda spíš středozemskou Horu osudu. Vrchol vyhaslé sopky je skvělé pozorovací místo okolí a západu slunce. Otevírá se zde výhled na všechna údolí kolem Göreme. Necháváme auto v „podhradí“ před obchůdkem s keramikou, kam nás hned pán láká na hot apple tea a „authentic ceramic pot making“, což s díky odmítáme, protože slunce už je těsně nad horizontem. Platíme vstupné a skalními chodbičkami spěcháme na vrcholek. Jen co vylezeme ze skály ven, dostáváme mrazivou facku, fučí orkán a je tu tak minus 50 °C! Západ slunce a výhled je nádherný, ale stěží vyfotíme pár fotek a valíme zase dolů, abychom rozmrazili znecitlivělý končetiny.

V den odjezdu se mraky konečně trhají a na zmrzlý svět se derou sluneční paprsky. V šikmém světle se vyostřují kontury skal, po krajině letí stíny mraků a skal, najednou vše získává další veselejší rozměr. Světlá a tichá, pocukrovaná, zimou zasmušilá a sluncem rozzářená loučí se s námi nádherná Kappadokie.