19 Lis Kamerun I.
Blížíme se k hranici Gabonu a Kamerunu, takže vojenské a policejní kontroly opět houstnou. Hraniční odbavení, celní a imigrační, je opět daleko od sebe v úplně jiných vesnicích, ale úředníci nám do papírů tisknou razítka bez delšího prodlení. Přechod hranice je tedy snadný, projedeme bez úplatků nebo aniž bychom o ně byli žádáni, což je výjimečné a máme z toho radost. Přespíme na parkovišti turistického centra u města Ebolowa s výhledem na kopce v mracích a rybí sádky v údolí. Ještě před večerní bouřkou stačíme povečeřet rybu v typické kamerunské omáčce z místního bílého superostrého pepře. Hned, co z tváří setřu pálivé slzy, setmí se, kraj přikryje černý mrak a spustí se lijavec.
Víkendová válečka
Hned další den vyrážíme přes město Yaoundé k pobřeží. V pondělí letím na dva týdny do Česka, svědčit na ségry svatbu a zařídit víza do Nigérie. David se rozhodl nejet, a to hned z několika důvodů. Za prvé létání nesnáší, takže bude ušetřen několika dlouhých utrpení v letadlech a na přestupech. Za další nemáme moc peněz a takto ušetříme za letenku i za kamerunská vícevstupová víza. Ale hlavně si od sebe na dva týdny odpočineme! Před odletem je před námi ještě víkend a budeme u moře, tak s vidinou prováleného víkendu na pláži uháníme děravou silnicí.
Kamerunci, jako většina Afričanů a to zvlášť ve městech, řídí jako úplní magoři. Přes silnici jde chameleon! kličkuji po cestě, abych nepřejela váhavého chodce. Hrozně se těším na oceán. Z cesty už mě třeští hlava, asi málo pijeme. Vystřídáme se? nabízím Davidovi volant, vystupuji z auta a jakmile došlápnu, cítím hroznou bolest v noze. Mám zvětšenou uzlinu v třísle, což značí nemoc. Bolest hlavy sílí, a tak u břehu zastavujeme na večeři pořádně se občerstvit na překrásné terase nad pláží. V kuchyni se batolí chundelaté štěňátko jménem Ču a kouř z grilovaných ryb občas zahalí celý panoramatický výhled na vlny. Ačkoliv už jsme v cíli a hlučný motor utichl, je mi čím dál hůř. Natékají mi komáří štípance, už cítím, že mám teplotu a v kempu si naměřím skoro čtyřicet. Ani nevím, kam jsme dojeli, někam za Kribi, teď hlavně rychle do nemocnice.
Mám tak vysokou horečku, že do nemocnice vstupuji v lehkých mrákotách. Otevřenou kanalizaci podél stěn, slepici s hejnem kuřat a kočku v chodbě vnímám jen periferně. Usměvavé sestřičky mě usadí v ordinaci pohotovosti v kontejneru a vyšetřují. Rychlý malarický test negativní, ukazuji jim oteklou poštípanou nohu, píchnou mi injekci na sražení teploty. Bylo to sterilní? ptá se mě David a já vůbec netuším, protože jsem fakt mimo. Je to kamerunsko-španělská nemocnice, tak musím věřit, že dbají hygieny po evropsku a použili nové jehly.
Ráno se vracím do nemocnice na podrobnější laboratorní testy. Znovu vyloučí malárii a z rozboru krve zjistí, že mám protilátky na tyfus. Zírám na doktora a ukazuji mu nohu, to přece není salmonela, to vypadá spíš jako zánět, divím se. Předepisuje mi antibiotika, paralen a nějakou další injekci, kvůli které se musím najíst. Skoro násilím do sebe na ulici nasoukám špagety v bagetě, a pak zažiji interkontinentální ozdravnou kůru, protože si ve španělské nemocnici v Kamerunu nechám píchnout jakési čínské generikum.
Naše konzulka v Kamerunu je lékařka, tak s ní po telefonu konzultujeme náš případ a na její radu raději použijeme vlastní léky, co si vezeme z Česka. Tak místo víkendového válení na nádherné pláži, vedle níž parkujeme, strávím dva dny v busu s ustupující horečkou polykajíce antibiotika. Mám strach, že jestli teplota nespadne, nepustí mě do letadla a místo výletu do Česka mě šoupnou do letištní karantény. V neděli mě David veze z Kribi do Doualy ve vodorovné poloze, už mám teplotu jen 37. Když policisté zří můj matný pohled a moje ležení jako v sanitce, nic nekontrolují a nechají nás jet. Tak jsme možná vynalezli způsob, jak setřást otravné četníky, jeden z nás může vždy ležet vzadu.
Evropská pirueta
Teplotu nemám, už mi z nemoci zůstala jen antibiotika, oteklá noha a průjem. Rychle projdu kontrolami a běžím na letadlo, nikde žádné šipky ani cedule, zamířím prostě do jediné fronty lidí, kterou vidím. V letadle z Doualy do Etiopie pro 348 lidí jsem jediná běloška. Přestupuji v našem oblíbeném Addis Abeba a vybavuji si loňské varování od kamarádů, že to je nejošklivější letiště na světě. Po pobytu ve Střední Africe a doualském letišti je přestup v Addis velmi luxusní zastávkou, připíšu si do deníku a zašlápnu švába.
Čas v Evropě cválá stále stejnou nezkrotnou rychlostí, které jsem odvykla. Nestihnu si vlastně po nemoci a cestě odpočinout, ani ukázat doma pár fotek, stihnu pouze dobrat léky, obejmout rodinu a odškrtat v diáři nezbytné. Točím se v tornádu povinností a schůzek, které musím stihnout během dvou týdnů. V Evropě totiž dva týdny trvají čtrnáct dní, ale v Africe by se klidně protáhly na měsíc. Kromě vyřízení nigerijských víz mám v Česku za úkol svědčit na svatbě svého dvojčete. A tak hned po zažádání o víza uháním zpět do Brna, chystáme svatbu, objímám celou rodinu, vítají mě kamarádi, vdávám sestru, přivítám na světě čerstvě narozeného synovce, přesvědčím nového váhavého nigerijského konzula, aby nám přece víza dal, sbalím krosnu, pár náhradních dílů na bus, vyřízená víza, zásobu májek, slivovici a spěchám do Vídně. Letím zpět hned teď, David dostal malárii.