18 Čvc Jihoafrická pauza
Pařba v Pretorii
Z Maputa je to na hranici s Jihoafrickou republikou co by dup. Silnice je hezká, ještě trvají novoroční letní prázdniny, takže provoz skoro žádný. Na hranici vystojíme frontu na víza a ověření biometrických údajů v pasech a violà, jsme v JAR. Z hranice do hlavního města je to přes 400 km, což je pro bus flákota, ale po dokonalé dálnici, na níž s blížící se Preorií přibývá víc a víc pruhů, to krásně stihneme do večera. David má narozeniny a na ambasádě si necháme doporučit hospodu Harvesters na rohu, kterou shodou okolností vede Češka Miki. Hospoda je podezřele prázdná, ale u jednoho stolu sedí ještě pár chlápků a na terase venku jedna paní. David k ní rovnou jde a hlásí dobrý večer. Paní dál kouká do mobilu, takže to asi nebude naše krajanka. Tak si sedáme u stolu vedle a žádáme pivo. Točené bohužel nemají, remcáme, a to už paní vzhlédne od obrazovky, nevěřícně zamrká a takovou tou roztomilou češtinou člověka, který česky umí, ale už dlouho tak nemluvil, se s námi dá do řeči. Davidův první pozdrav prý zaslechla, ale už se chystali zavřít a říkala si, že nevěřila vlastním uším, to přece není možný, že by zrovna přišli Češi.
Ze setkání se vyklube docela slušná soukromá párty. Hospodu sice zavřou, ale my otvíráme jedno pivo za druhým, Mike (majitel hospody) dokonce vytáhne lahev jégra, ťukneme si na Davida a kecáme až do dvou. Už je pozdě hledat přespání, tak jen ulehneme do busu a přespíme na parkovišti nákupního centra. Padneme jako špalci, na možná rizika spaní v autě na ulici nemyslíme, ale jsme přímo před střeženou americkou ambasádou, tak snad to takový hazard není. Ráno David nabízí Miki s Mikem, že jim jako revanš za včerejší večírek uděláme českou specialitu, nakládané hermelíny a utopence. Miki, která se v Česku narodila (dokonce taky v Brně), ale už od mala žije v JAR, to vůbec nezná. Alespoň ochutná, co si dáváme k pivu doma. Mám kocovinu, takže ani neřeším, jak asi v Jižní Africe vyrobíme utopence a hermelíny, když už jsme sedm měsíců neviděli ani normální párky, natožpak špekáčky nebo sýr. Jedeme do supermarketu a tyhle obavy se ukážou jako úplně liché, protože najdeme úplně všechno, uzeniny, sýr, sklenice, koření. Nákupy a výroba „pickels“ naším poloopilým tempem trvá celý den.
Witwatersrand
Ubytujeme se v malinkatém pokojíčku v pěkné čtvrti na východě Johannesburgu mezi centrem a letištěm. Čtvrť Bedfordview je obklopená silnicemi, dálnicemi a jejich křižovatkami, takže tu slyšíme auta od rána do noci. To tu ale není nic výjimečného, autem jezdí všichni, město je obrovské, pěšky všude daleko a hromadná doprava je nebezpečná. Autem se jezdí do práce, do školy, na nákupy, do divadla, do restaurace, všude. Město je přesto krásné. V Bedfordview má také dům Radovan Krejčíř, kterého tu bohužel zná úplně každý.
V Jihoafrické republice je hromada místa, takže ulice jsou plné zeleně, dávají si tu záležet na předzahrádkách, v ulicích je spousta stromů, alejí, někdy i několikařadých. Jen těch lidí v ulicích moc není a vlastně často ani vedle silnice nevede žádný chodník, kde by mohli chodit. Každý dům a každý obchod se schovává za zdí, plotem, elektrickým ohradníkem a bránou, takže v ulicích ani není kromě té zeleně a pěkných aut (spousta sporťáků a drahých limuzín), na co koukat. Žádné obchody, výlohy ani kavárny. Ty jsou všechny v obřích nákupních centrech v polích parkovišť za dalšími zdmi a ostnatým drátem. Taková je ta hezká tvář Johannesburgu. Ale cestou po dálnicích a propletencích asfaltových hadů vidíme i tisíce střech chudých township, plechové střechy ve slumech, lidi, co bydlí přímo na skládce a děti žebrající na silnici, když na robotovi (afikánsky semafor) svítí červená.
Tento kontrast, rozpor mezi životy v jednom městě, je dědictvím kolonialismu, přílivu dělníků na práci ve zlatých a diamantových dolech, apartheidu, jeho ukončení a současného vedení země. Otázka rasy, majetku, propastný rozdíl mezi střední třídou a chudinou, množství ghett, slumů a nebezpečí únosu, přepadení, vraždy a hrozba nakázou HIV. Pohádkové zásoby zlata na jedné straně, na straně druhé nejhorší kriminalita na světě. Nuzný život černých bez možných východisek a prohlubující se bída bílé chudiny kvůli pozitivní diskriminaci. Člověk si tu musí dávat pozor, zamykat se v autě, hlídat cennosti, koukat, zda není sledován. To se ale týká zejména nebezpečných čtvrtí a centra. I když však bydlíte v bezpečné čtvrti, po setmění je prý občas slyšet střílení a do místních nemocnic jezdí lékaři z celého světa, protože nikde jinde se nenaučí o bodných ranách, střelných zraněních a traumatických událostech tolik, jako v Jihoafrické republice.
Město takové, jak jsme na něj zvyklí z Evropy, s živým parterem, ulicemi s podniky a obchůdky, je v centru metropole, ale tomu je prý lepší se vyhnout. Představte si to, Afrikánci (potomci kolonizátorů, většinou z Holandska, Francie, Německa, Británie) tu žijí v hlídaných a obrněných zahradních čtvrtích, každý ve velkém rodinném domě se zahradou, bazénem, několika drahými auty v garáži a hned za zdí žijí černoši na pár metrech čtverečních v jednoduchém malé městské boudě z cihel, ve stanu z plátů plechu nebo snad v papírové krabici. A kvůli kriminalitě ti bohatí jedou autem snad i vynést odpadky.
Každá mince má dvě strany. Bělochů je v JARu jen 8%, zbytek populace jsou z většiny černoši, a pak různé početné menšiny Židů, Indů, Číňanů, Arabů a barevných (potomci míšenců bílých farmářů a jejich černých zaměstnanců, většinou z Cape Town a okolí). U moci je černošská strana Africký národní kongres ANC, která samozřejmě v mnoha otázkách upřednostňuje vlastní barvu a většinu. K příležitostem se tak často uměle dostávají lidé bez talentu a schopností jen kvůli správné barvě pleti. Je to tu úžasně mnohovrstevnaté, multikulturní, barevné, ale v praktickém životě toto kulturní bohatství přináší mnoho neřešitelných problémů.
Bez peněz k doktorovi nelez
David se nemůže soustředit, protože je ve stresu, bolí ho záda, asi nedoléčil angínu, prostě takhle se pracovat nedá. Tak jedeme do nemocnice. Protože jsme poprvé po více než půl roce zase v civilizaci, hned u recepce kliniky musíme vytáhnout mástrkárd a už to frčí. Měření tlaku, rozhovor se sestrou, konzultace s lékařkou, placení prvních testů, čekání na ozáření, několikanásobný rentgen hrudníku, čekání, co bude dál, na odběry krve přijde pán rovnou i s platebním terminálem, další konzultace s lékařkou a další čekání. Na závěrečné výsledky krve a rentgenové snímky čekáme do večera. Z nemocnice jdeme až za tmy a asi o osm tisíc lehčí. Ale zase poprvé, co jsme v Africe, máme skutečnou diagnózu! David má osteochondrózu, zánět meziobratlových chrupavek. Na hrudní páteři má ploténky zúžené a na obratlech prý už i nevratné přeměny. Přišel k tomu tím, že se pořád hrbí, když sedí, když jde, pracuje řídí… Výrůstků už se nezbaví, ale cvičením může ten degenerativní proces zastavit, tak konečně ho to třeba přiměje narovnat se a cvičit.
Poslední stanoviště, než nemocnici opustíme, je samozřejmě v lékárně. Doktorka Davidovi předepíše pytel léků, což hned v lékárně proškrtáme. Raději Davidovi nasadím něco z naší krabice, masáž s alpou a každodenní cvičení. Hlavní je, že víme příčinu a až se zbaví bolestí, bude snad dál fungovat a pracovat. A mě ten vítr na účtu přiměje konečně dát dohromady dokumentaci do pojišťovny a doufat v navrácení léčebných výloh z Ugandy, Tanzánie a JAR. Teď nás čeká zase chvíle léčení, klidu a setrvání na místě. Zatím stejně není kam spěchat, jsou před námi volby a bus v dílně stále čeká na tlumiče, které nejsou v Jižní Africe k sehnání za nějakou rozumnou cenu. Tak doufám, že se Davidovi udělá lépe, bude mít zase hlavu plnou nápadů, bus se vrátí do garáže za dům a budeme moct všichni celí pokračovat v cestě.
Bus jako nový
Zase máme bus! Dnes konečně zaveleli z dílny, že si pro něj můžeme přijet. Po testovací jízdě si necháme ještě odvzdušnit brzdy, ale jinak je jako ze škatulky. Nové tlumiče, brzdy, zámky dveří řidiče, spolujezdce, i v kufru (bazmek na zámku v kufru se urval už ve Rwandě, od té doby jsme ho nechali čtyřikrát svařit), vyměněné plastikové okénko z Keni, olej, filtry a co je nejlepší, bus už vepředu netopí, tak se nebudeme za jízdy tak vařit. Jsme nadšení a úplně švorc.
Vážím si svobody
Joburg je zelené město. Ačkoliv je protkané frekventovanými silnicemi, když se podíváte na kopce do dálky, je v zahradách a na ulicích tolik stromů, že vypadá jako les. Umělý les, město stromů, město v jednom velkém parku. Přesto si neumím představit, že tady žiju, uvězněná v takové nesvobodě a strachu. Povídám Jill, že doma auto používám většinou jen o víkendu, že jezdím do práce na kole a do centra chodím pěšky, nebo když se mi nechce, můžu klidně jet hromadnou dopravou, vesele přestupovat z trolejbusu na šalinu na jeden levný lístek. Jill kroutí hlavou a diví se, jaká je to fantazie, ale říká, že ona strach odmítá a klidně jezdí v autě i s otevřeným okénkem! Kývám, ale říkám si, otevřené okénko přece nestačí. Život za závorou v domě obehnaném elektrickým ohradníkem, to přece je strach. A i když si ve voze stáhnu okénko, stejně během jízdy zamknu všechny dveře.