BUSNY | Jedeme do Afriky
1431
post-template-default,single,single-post,postid-1431,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

Jedeme do Afriky

Jedeme do Afriky

Ještě než vstoupíme do Botswany, přece jen navštívíme jeden národní park v JAR. Píše nám fanoušek Jaromír, že by se rád potkal a zrovna je s rodinou na dovolené v Jižní Africe v místě, které máme po cestě. Tak jo, odpovídáme a večer se setkáváme v kempu u maličkého národního parku Pilanesberg. Večer zase jednou pijeme s Mírou a další den vyrážíme na safari.

Území parku je v mapě jedno hornaté zelené kolečko na jinak placatém béžovém území. Je tu několik jezer a vodních nádrží a za každým kopcem nás čeká trošku jiná krajina. Jako by na každém dalším horizontu park přepnul z keřové buše na travnatou savanu nebo z bažin okolo jezer na kamenitou suchou poušť. Máme radost, že zase vidíme zvířata – žirafy, zebry, antilopy a opice, v dálce slona samotáře a pátrající hlavu geparda. Z buše na nás jen z pár metrů vykoukne nos se dvěma rohy, výskáme s Davidem, konečně se nám ukázal, po takové době konečně nosorožec! Po chvíli zběsile fotíme dalšího a celý páreček, co se před námi producíruje na cestě, a když v poledne vidíme už patnáctého nosorožce, už ani nezastavujeme, David jen zvedne prst a říká „už zase nosorožec“.

Tankujeme na benzínce, hrne se k nám chlap jako hora a volá: „Vy jste přijeli z Evropy?“ Jasně, z Česka. Ósam!“ On prý v Evropě byl, sedm let strávil ve Francii a živil se jako ragbista. To vidím, je ještě vyšší než David a jeho ramena mají asi kilometr. Kroutí hlavou nad naší evropskou espézetkou a prohlíží si bus. „Pojďte přespat na mé farmě, ukážu vám své antilopy a leoparda.“ Zklamaně odmítáme, možná si právě odpíráme naši jedinou šanci vidět někdy tuhle divokou kočku, ale dnes musíme vypadnout z Jižní Afriky.

Gaborone

Do Botswany vstupujeme v podvečer a míříme k hlavnímu městu. Krajina se změnila. Kopcovitý sever JAR se postupně rovná do nedozírné ploché roviny. Gaborone je kousek od hranice, ale už je tma, tak kempujeme ještě před městem. Ráno vstávám a David nikde. Před autem zobou slepice a kachny rozsypané zrní a zbytky po nich dojíždí obrovské sele, s břichem tak velkým, že ho vláčí po zemi. Tak, Davidova transformace ve vepře je dokonána, směju se, zatímco David na mě mává od stolu s hotovou snídaní.

V Gaborone pořizujeme SIMku a balíček dat. Nákupní centra jsou tu stejně megalomanská jako v JAR, ale už tu nepotkáváme žádné bělochy. Projíždíme rozestavěným blokem vysokých vládních budov, soudů a kanceláří a parkujeme u parlamentu. Chceme si projít centrum, ale je tu vlastně jen ten parlament, pak budova mobilního operátora, společnost na zpracování diamantů a promenáda s tržnicí a pár restauracemi. Město je malé a v rozkvětu, čteme si o Botswaně a šokuje nás, že v této velké zemi žijí jen 2,2 miliony obyvatel. Je horko a jsme docela unavení, ubytujeme se a musíme pracovat. David má depku a svěřuje se mi, že ho to cestování už ani nebaví. Už možná jedeme jen tak ze setrvačnosti, posouváme se z místa na místo a točíme zajímavosti, které nás už vůbec nezajímají. Snažím se ho povzbudit, že doděláme díl a zase to pojede líp a Botswana bude určitě zase něco jiného. Ale nevím, jestli tomu věřím, a asi přesvědčuji i sama sebe.

V Gaborone jsme splnili povinnosti a jedeme dva dny 853 km do Maunu, města u delty Okavanga. Cesta vede přes poušť Kalahari, je rovná, plochá, suchá a horká a projedeme na ní jen sedm zatáček. Setkáme se se čtyřmi VW syncry z Jižní Afriky, míří přes Namibii na Viktoriiny vodopády a část cesty mají stejnou, tak se domlouváme, že se po cestě snad ještě potkáme. Stuart je navíc automechanik, specialista na syncra, takže kdybychom měli nějaký problém, můžeme to s ním zkonzultovat.

Nečekané výzvy v Maunu

Maun je bránou do národních parků v deltě řeky Okavango. Z místního letiště odlétají zájezdy a spoje na ostrovy, místa a do luxusních lodgí uprostřed delty, na které se jinou cestou v období dešťů nelze dostat. Neodoláme a taky nasedneme na jedno letadýlko, alespoň se na deltu podívat z výšky. Letíme malou cessnou, náš pilot nás straší, že rok výroby letadla nám raději řekne, až přistaneme, a nakonec je stejný ročník jako bus. Do letadla pro čtyři pasažéry se s námi nasáčkují ještě dva kluci z Rakouska.

Let je úžasná podívaná, třebaže je zrovna zataženo. Aspoň nám není pro jednou horko. Něco přes hodinu vrčíme asi 150 m nad zemí, mineme domky a políčka kolem Maunu a dál už se střídají jen různě zelené trávy, rákos, koruny stromů a černá torza kmenů mrtvých stromů. Malinkatí hroši se šplouchají ve vodě, žirafí krky jako párátka se natahují po listí, šňůra slonů jde vodní pěšinkou v travnaté bažině, louka posypaná roztroušeným stádem černých pakoňů, osamocený buvol v kulaté tmavé tůni. Spletitá pavučina zvířecích pěšinek vede z ostrova na ostrov přes mokřady i řeky, meandry delty probleskují mezi datlovými hájky, široko daleko ani jedno auto, ani jedna známka lidské přítomnosti.

Změna plánu

Rakušáci, Florian a Manfred, mají odvážné plány, pronajali si čtyřkolku a chtějí jet do NP Moremi, přímo do delty, přestože sezóna dešťů ještě neskončila. Ptáme se jich, jestli jsou si jistí a zda si ověřili, že tam někde neutopí auto. Bez váhání říkají, že úplně v pohodě, mají zarezervované kempy, satelitní telefon, informovali se a ráno vyráží. Jsme z toho překvapení a v pokušení se k nim přidat, protože sami bychom si na to netroufli, ale možná s parťákem bychom do toho šli. Mám z toho stres a nepříjemný pocit, že je to ukvapené a špatné rozhodnutí, navíc kempy jsou hodně drahé a my nemáme moc peněz. Nechceme utopit bus, nechceme zapadnout na několik dní v písku. Tak rozhodnutí odložíme, dokončíme práci a rozhodneme se později. Stejně je dopředu třeba zařídit potřebné rezervace v kempech, zaplatit a nahlásit plán cesty správě parku. Domlouváme, že se snad setkáme za dva dny v kempu v Moremi.

Přes víkend zjistíme, jaká je situace s cestami, nikdo nás od cesty neodrazuje, měli bychom to prý projet v pohodě a každou cestu si můžeme ověřit na bráně před vjezdem na území parků a rezervací. Je to pro nás o mnoho lákavější, než jet další stovky kilometrů po rovných asfaltkách. Naplánujeme třídenní průjezd, platíme si dva kempy po cestě na severovýchod Botswany a druhý den při troše štěstí narazíme na Rakušáky.

Cestou do Moremi potkáme spousty zvířat, nechce se nám chytnout čtyřkolka, David zuří, že to budeme muset otočit zpět na asfalt, ale nakonec kontrolka náhonu na všechny čtyři naštěstí zasvítí. Na bráně rezervace se dohodneme se dvěma Brity, co mají stejnou cestu, že pojedeme společně. Jsou to offroad zelenáči, asi jako my, pronajali si auto v Maunu a mají za sebou jen průjezd pouští Kalahari a jedno vyprošťování z písku. Tak nevím, jak moc si budeme navzájem platní, ale lepší než jet sami. V protisměru potkáváme štáb kluků z Nizozemí, kteří točí něco podobného jako my, jen je jich šest ve třech autech. Jsou už na cestě ven z parku zpět do Maunu a bahýnko jim kape i ze střechy. Tak to jsme zvědaví, co na to bus. Pro jistotu se ptáme rangerů, jestli s busem můžeme jet dál, jestli nemáme příliš nízkou světlou výšku a jestli ten bus neutopíme. Ukážou nám v mapě trasu, které se máme držet, čemu se vyhnout v Moremi, kde odbočit v Chobe, abychom se vyhnuli bažinám, a kývou, ať jsme v klidu, nou problem, džast e litl bit of wótr.

Moremi

Cesta do nitra delty je nekonečná. Jedna vodní díra za druhou, voda a bláto stříká okýnky do auta, nikdy nevíme, co nás v díře čeká, a doufáme, že nenarazíme na kámen nebo nějaké zvíře. Jsme rádi za auto společnost, komunikujeme s Nicol a Jamesem vysílačkou a informujeme se navzájem o extra kluzkých partiích, hlubokých dírách, hlubokém písku nebo co raději úplně objet. Až na antilopy a jednoho žirafího samce, jež nám vkročí téměř pod kola, vidíme jen jednoho pasoucího se slona. Jinak se po zvířatech slehla zem. Možná okolo jsou, ale buš je docela neprostupná a jen, co se stáda vzdálí pár metrů od cesty, už nejsou vidět. Navíc cesta vyžaduje stoprocentní soustředění a nestíháme se  rozhlížet. V jedné z vodních děr si v bahýnku hoví buvol. My ho v lázni vyrušíme, neochotně vstává a kráčí do buše. Voda z jeho vany obzvlášť zavání, a když nám opláchne celý bus a stéká z okýnek dovnitř, užíváme si zapáchající koupel také. Když je tak smradlavá, snad bude mít nějaké zázračné účinky.

Až těsně před kempem Xakanaxa buš ustupuje bažinám a mokřadům, otevírají se roviny porostlé vlhkomilnými travinami a zalité vodou z angolských dešťů a rozvodněného Okavanga. Na bráně u zarostlé přistávací dráhy se ptáme, jestli je sjízdná některá z cest safari v bažinách, ale vše je pod vodou a radí nám nejezdit. Tak kempujeme a jedeme na projížďku po deltě lodí. Otvíráme pivo na střeše lodi s výhledem na lesknoucí se zatopenou krajinu, hrochy frkající na mělčinách a štěbetání ptačího ráje. Když se loď otáčí na cestu zpět, míjíme ostrov, kde můžeme vystoupit na louku pasoucích se laní. David v křoví málem počůrá antilopu, která splašeně vyrazí cvalem přes blata a průvodce nadšeně zvolá, že to je nejvzácnější vodní antilopa, kterou můžeme v deltě vidět.

Loď rozráží vodní zrcadlo, zapadající slunce barví mraky růžovou a fialovou, z hladiny se zvedne pelikán, letí se skrýt do trávy a špičkami křídel se skoro dotýká vody. Užíváme si ticho a krásu, úplně cítím, jak mi čistá večerní vlhkost plní plicní sklípky.

Z Xakanaxa míříme ráno zase k air stripu, doufáme, že se dnes setkáme s Florianem a Manfredem, kteří mají jet podobnou trasou. Rangeři nám doporučí jet stejnou cestou zpátky na jihovýchod a do národního parku Chobe odbočit až těsně před vjezdem do Moremi. Tak jedeme stejné tisíce vodních děr zpět a nechápeme, v čem alternativní trasa přímo do Chobe může být ještě horší. Těšíme se, že Chobe má být sušší, terén by měl být náročný spíš hlubokým pískem než blátem a hlubokými brody.

Chobe

Bus špatně startuje a odpadne nám náš nový joburgský výfuk, nevydržel ani tři týdny. Přivazujeme torzo výfuku drátkem, ale dělá to jen rámus, tak konec výfuku hážeme do auta, snad to někde půjde svařit. Za branou parku ale vodní díry pokračují jako doposud. Už nejedeme buší, ale širokou plání, tak můžeme pozorovat spoustu pasoucích se zvířat. Kde u louží nepijí buvoli, antilopy a žirafy, tam vodu lemují bílé linie volavek. Z keřů u cesty na nás troubí slon. Temné mraky na obzoru věstí bouřku. A zničehonic uprostřed blátivé díry bus zastavuje. Zkoušíme startovat, ale nechytá se. Tak šup do bláta, stěhujeme krámy doprostřed auta, otvíráme motor a pátráme, co je špatně. Auto, celý motor, i my jsme postříkaní smradlavou buvolí vodou. Mám nutkání vzít ten litl bit of wótr a vylít ho těm nou problem lidem na bráně za krk.

David odpojuje hadičky a zjišťuje, že je hrozný podtlak v nádrži. Nějakou shodou okolností se nám podaří zase nastartovat a jedeme dál. Neurazíme ale ani tři kilometry a situace se opakuje. Každých tři až pět kilometrů nám to chcípne a my oživujeme, aniž bychom tušili, co je špatně. Máme strach, že jsme utopili motor, ale pořád to jakž takž jede. Pomalými přískoky vpřed. Průjezdem vodními děrami se motor schladil jako nikdy, takže přehřátý není, jen si z nějakého důvodu nechce brát naftu. Začíná blikat kontrolka oleje, přitom oleje, zdá se, je ve vaně pořád dost. Už se stmívá a začínáme při pravidelném oživování motoru být nervózní ze zvířat. Projeli jsme do pasáže hlubokých písků v buši, takže nemáme žádný přehled nad tím, co se potuluje kolem nás. Takovým poskakováním se do kempu nikdy nedostaneme. Je tma, bus už asi po patnácté chcípl, narazili jsme v jedné díře tak tvrdě, že prasklo pravé přední péro a vytekl tlumič. James volá satelitním telefonem o pomoc, ale nikdo to nezvedá. Tady se prostě po sedmé večer nepracuje. Takhle to nejde, všechno je špatně.

V protisměru jede ranger ze šichty. Ptáme se, jaký je protokol, co máme dělat, a on má spoustu řečí, v buši přespat nemůžeme,  dendžeres, ale nic nám nakonec neporadí. Balíme pár věcí na přespání v kempu a jedeme s Brity jejich Nissanem. Bus s těžkým srdcem necháváme přes noc zavazet přímo v cestě. Musíme zajistit odtah co nejdřív ráno.

Ani Nissanem není cesta žádný med. Písky přejdou zase v pasáž vodních děr, co deset metrů, to brod nebo bahenní lázeň. Noční můra. Vlny z louží se přelévají přes přední sklo, vše se mlží, nic nevidíme, protože je tma a sklo i světla jsou úplně od bláta. Nicol řídí a má hysterák, že jsme zatměli, nezná cestu a do kempu nedojedeme. V životě jsem neslyšela slovo fuck s takovou frekvencí. Nemluvím, ať o mně nikdo neví, nedýchám, ať se nemlží skla, nechci se ani potit, nechci existovat, mám jen dvě vykulené oči, které nevěřícně zírají, v jakém jsme hnoji. Za slova podpory bych si tu stejně vykoledovala leda další výfak. Zapadneme v blátě a Nicol ječí, že spálila spojku, mlátí do volantu a pěstmi buší do stropu vozu. Kluci lezou z auta, bojíme se, že jim za krk skočí ze tmy lev nebo leopard, stačí ale trošku odhrabat bláto pod koly, zatlačit a z bláta se dostaneme. David přivře Jamesovi prst do dveří, James křičí bolestí, a vůbec, mám pocit, že uděláme nejlíp, když vystoupíme, utopíme se v bahně a necháme se sežrat hrochem.

(pokračování příště)