29 Lis Jedééém
Tak vyrážíme podruhé, tentokrát žádná okázalá očekávání, prostě jedeme a doufáme, že dorazíme. Už když projíždíme kolem přeškrtnuté cedule Brno, cítíme obrovskou satisfakci, že jsme dojeli dál než na konec naší ulice. Auto hezky vrčí, dálnice ubíhá pod koly, střídáme se za volantem a vzpamatováváme se z toho, že jsme skutečně na cestě. Cesta je vlastně dost monotónní, provoz skoro žádný, protože turistická sezóna dávno minula, benzínky všude stejné, dálnice všude stejné, jen čím východněji, tím víc děr. Sem tam zastavujeme, protože David má nastražený uši na všechny možný zvuky auta (podle mě nepřeslechnutelný, konstantní a neměnný, večer už mě z toho randálu vždycky zvoní v hlavě) a občas se mu některej nezdá, nebo se venku něco pálí a David se hned otáčí, jestli vzadu nehoří motor, na každé zastávce kontrolujeme, zda z auta něco nekape či neteče (případně ochutnáváme, zda-li je to olej, nafta nebo voda).
Přes Slovensko a Maďarsko je to kousek, dál pokračujeme do Srbska. Nejsou tu dálniční známky, takže občas platíme mýtné. Projíždíme středem nočního Bělehradu, kterej nám úplně vyrazí dech. Tisíce světel skleněnýho city se stovkou mostů se odráží dole ve vodách Dunaje. Někde za Bělehradem na benzínce spíme. Na okýnka jako záclony věšíme moje šátky a když svítíme, auto zvenku vypadá jako lampión. Máme radost z nezávislýho topení, díky kterýmu auto přes noc nezamrzlo.
Ráno vyrážíme Srbskem na Bulharskou hranici, po nekonečné podunajské rovině se blíží hory, takže dálnice mírně a táhle stoupá a busík začíná zpomalovat a zpomalovat, až David zastavuje na krajnici. Oblékáme reflexní vesty, rozděláváme trojúhelník a mě už běží hlavou, kdo nás odsud proboha odtáhne… Pomalé zdechnutí auta nápadně připomíná náš poslední defekt, tak doplňujeme naftu z kanystru, David kontroluje to zlobivý kolínko nad filtrem a zdá se, že je čistý. Bez problémů startujeme, takže tentokrát nám opravdu jen došla nafta. Znamená to, že auto nebo topení (nebo obojí) má větší spotřebu, než jsme čekali.
S naší nádrží se to má tak, že nefunguje plovák, takže ukazatel množství nafty u volantu nic neukazuje. Počítáme tedy ujeté kilometry a tankované litry a podle předpokládané spotřeby vybíráme, kdy tankovat, a to vždy do plna. David poté zjistí, že hadička přívodu nafty z nádrže k topení není dobře utěsněná, takže při plné nádrži nafta utíká ven. Musíme vymyslet, jak to utěsnit líp. Žádnej extra průser se tentokrát nekoná a jedeme dál.
V srbských horách za městem Niš projíždíme nádhernou soutěskou v přírodním parku Sicevachka. Do strmé stěny je vytesaná silnice, která vede spoustou tunýlků úzkým údolím, a hluboko pod ní protéká říčka Nišava. Na protější straně soutěsky vede železnice, jinak jen skály a les. Je to bohužel jediná příroda, kterou cestou vidíme.
Jen co vyjedeme ze soutěsky, ocitáme se na bulharské hranici, kde jde všechno naprosto hladce a rychle, hned za hranicí kupujeme dálniční známku. Ačkoliv znovu v Evropské unii, máme poprvé pocit, že jsme vjeli na Balkán. Všude se válí igelity a odpadky, vše jakoby bylo pod vrstvou prachu, večer vidíme za silnicí obrovskej požár, ale nikoho to nevzrušuje. Kolem Sofie je obří čtyřproudý dálniční okruh samá díra a výmol, značení pruhů si můžeme tak leda představovat, všichni troubí (my ne, nefunguje nám klakson), centrum Sofie přes hradbu sídlišť ani nezahlídneme. Hned za paneláky se pasou krávy a ovce. Za Sofií nás poprvé staví policejní kontrola, asi se diví, že netroubíme, ale jen chtějí vidět doklady a nechají nás jet.
Už se blížíme k Turecku a jsme z toho trošku v napětí. Máme informace o dlouhých kolonách, co nás můžou na hranicích zdržet několik hodin, i celou noc a docela trneme, co se bude dít. Když se blížíme obávané hranici, už zdálky vidíme dlouhou řadu světel, jsou to ale jen samé kamiony, kterých tu čekají snad stovky. Osobáky a autobusy můžou projet až k hranici. Čekáme chvilku a už jsme venku z Bulharska, v Turecku si nás přehazují z okýnka k okýnku, až nás pošlou na rentgen. Přichází docela milí Turci a říkají, ať vyskládáme vše z auta na dva stoly a že točení je zakázáno. Nosíme věci z auta na stoly, úplně všechno a čekáme. Je noc, je tu kromě nás jen pár lidí, většinou cizinců, Turky pouštějí bez kontroly. Hranice je na rovině na pomezí Řecka, Bulharska a Turecka a fouká silný vítr, už se těším zpět do závětří busu. Auto jede pod rentgen. Za chvíli si ho můžeme vyzvednout, mrzí mě, že za tu dalekou cestu nedostaneme alespoň ten rentgenový snímek. Chci od celníka zpět svoje doklady, ale říká mi, že ještě ne. Věci stále leží nepovšimnutě na stolech. Po chvíli dostáváme pokyn, že si můžeme věci naskládat zpátky do auta. Takže žádná kontrola věcí, co vezeme? Balíme všechno rychle do busíku, vyzvedávám si doklady, poslední okýnko na hranici a jsme v Turecku, oujééé! Ujedeme ještě nějaký kus cesty k Istanbulu a přespáváme na benzínce. Dokázali jsme to, přes všechen časový pres, trable s autem, náš skvělej systém tankování… jsme v Turecku!
Čus bus!