Izrael,

Izrael křížem krážem

Ashdod, Jeruzalém, Tel Aviv, Yehud, venkov, Judská poušť, Mrtvé moře, kibuc Get, Eilat… Naše cesta začíná takovým uzlem cest tam a zase zpět. Objíždíme známá místa, přespáváme na pláži, hledáme šikovné mechaniky, přijímáme pozvání do různých koutů země, nemáme plán, a tak to tu křižujeme z kraje do kraje. K našemu štěstí je Izrael malinkatej, k naší smůle je hrozně drahej, takže každej další den, co prodléváme zde před přejezdem do Egypta, utrácíme nesmyslný částky za naftu a jídlo.

V Izraeli je dost aktivní komunita VW Klub. Vyznávají hlavně vzduchem chlazený stroje a brouky, nás přijali proto, že nejsme jen tak ledajakej bus, ale čtyřkolka. Mají srazy každej pátek ve třech izraelských městech a členy všude, kam se podíváte. Jeden z nich pracuje v přístavu, takže o nás věděli, jen co jsme vjeli na břeh, fungují skoro jako nějaká tajná služba. Nestihli nás kontaktovat hned, ale během jednoho-dvou dní už jsme měli na jejich skupině několik fotek, kudy projíždíme (od různých členů, kteří nás náhodou potkali), a pozvání na páteční sraz (ten jsme nestihli, neb už jsme odjeli na jih).

Kupujeme pro bus do těch veder nemrznoucí chladící kapalinu (mě to přijde jako oxymorón, ale David říká, že je to důležitý). Máme tři kanistry, teď už stačí najít nějakou garáž, kde půjde auto přizvednout a kapalinu vyměnit. Z Jeruzaléma teda jedeme do dílny předsedy místního VW klubu v Yehudu, kousek od Tel Avivu. Chceme zase přespat na pláži jako v Ashdodu a jedeme na pobřeží. Tady ale není pěkná pláž za městem, jako jsme si představovali, je to pobřeží tepající obchodem, nočním životem, a parkoviště, kam jezdí chlapi se štětkama. Tak to nevyšlo.

Ben

Bus už cucá novou šťávu do motoru. Chvíli doufáme, že nám to mechanik Ben udělá za nějakou kamarádskou cenu, protože je to VW nadšenec a je vidět, že ho to dost baví, ale nakonec mu platíme plnou pálku, čímž vyčerpáme náš rozpočet na Izrael a Egypt. Využíváme alespoň nabídku na zaparkování v jeho zahradě. Večer jdeme s Benem a jeho bró vyvenčit čtyři psy do polí za Tel Avivem a povídají nám o Izraeli, náboženství, Palestině, o ekonomii země, nepracujících beduínech a ortodoxních Židech (říkají jim „penguins“, asi podle oblečení a chůze, je to docela výstižný). Ben je vystudovanej praktickej inženýr, zakladatel izraelskýho VW Klubu, majitel autodílny Dr.Bug, otec dvou kluků, kterým vlastnoručně vyrobil malý elektro VW T2 plně pojízdný i s návěsem.

Yalon

Ještě ten den se nám porouchá měnič napětí, takže naše pojízdná střižna je v háji a musíme každej den někde hledat zástrčky pokud možno evropskýho typu, abychom nabili foťáky a notebooky a mohli pracovat. Ben nám doporučuje kamaráda elektroinženýra, tak k němu míříme hned další den. Jmenuje se Yalon a přijde na to, že problém není v měniči, ale v naší kempingové baterce, která je asi vybitá. Nabít autobaterku trvá celý odpoledne, takže nám mezitím stihne nabídnout sprchu, oběd u rodičů (Židi z Argentiny) a pohodlí svýho bytu v jedenáctým patře s výhledem na centrální Izrael. Yalon je super-inteligentní otec samoživitel, co byl na vojnu moc hubenej, ale tvrdil, že váží víc, tak strávil tříletou službu u námořnictva a jezdí mintově zeleným VW broukem po dědečkovi.

Úplně nabití vyrážíme k Mrtvýmu moři a od dalšího VW nadšence si necháme doporučit výlet ke klášteru v Judské poušti, co je po cestě. Když vyjedeme z Jeruzaléma do Palestiny, krajina se rázem změní. Zavlažovaný izraelský záhony a hustě obydlená zem končí před plotem a za ním začíná jen prach, písek, duny a hory. Občas kolem silnice postává Palestinec nebo beduín, cestou na Judskou poušť nepotkáme snad jediný sídlo, jen pár plechových boud jako ve slumu (asi pastoušky). Všichni nás varují před velkým horkem a ať dostatečně pijeme, nabízí nám vodu na každé zastávce, osly na svezení a pokud nechceme osla dolů, tak alespoň nahoru? Na osly nám nezbylo, vody máme dostatek, ale horko je tu teda opravdu neuvěřitelný. Když vidím u silnice osly, říkám si, jestli to zvládneme, pořádně nevíme, kde klášter je, ani jak je daleko. Vidíme jen cestu, která za kamennou branou prudce klesá dolů někam do rokle. K vratům kláštera vsazenýho do skalního útesu je to stěží 1 kilometr, dorážíme v plné polední palbě slunce, ale už je zavřeno, asi se šli raději schovat do stínu (měli mít do jedné, ale ani nás to nemrzí, stálo to za to i z exteriéru). Musím říct, že ačkoliv jen těch 1000 m, cestou nahoru jsem splavená potem pomyslela na oslíka uvázanýho nahoře u svodidel, kterej by to možná vyklopýtal mnohem svižněji.

Holou pustinou bez jedinýho stromu, svým způsobem krásnou měsíční scenérií, přejíždíme z jeruzalémských výšin (760 m n. m.) do nejhlubšího (odhalenýho) místa na zemi, pobřeží Mrtvýho moře (-430 m n. m.). Tady se setkávají hranice Izraele, Palestiny a Jordánska a je to tu samej ostnatej drát. Jakákoliv civilizace nebo přístup k moři je za střeženou ohradou jako izraelská enkláva na palestinským území. Takže když přijedeme k modrozelenýmu veleoku v hornaté poušti, nedostaneme se na břeh, protože vstupy do resortů jsou placený a my šetříme už jen na životu důležité komodity (voda, nafta). Jedeme tedy dál na jih po pobřeží a kocháme se tou novou zářivou barvou nehybné hladiny v moři šedých hřebenů. Dojedeme až do „hotelové osady“ Ein Bokek, kde můžeme zcela zdarma zaparkovat. Teploměr na plavčíkově boudě ukazuje 42°C. Co nejrychleji, přesto dost mátožně, navlíkáme plavky a ostrým tvrdým pískem plným soli vstupujeme do horoucí olejové vody ded sí. Jezero je obrovský, v dáli v plazmatu vzduchu nad vodou je vidět obrys vysokánských hornatých břehů Jordánska, na izraelské straně se tyčí k nebi kubický, pyramidální i kulatý hotely. Kolem mě plovou bez jedinýho pohybu na svejch špecích Američani a Rusové. Když někdo nasbírá energii na pohyb a snaží se otočit na břicho, dostane amplionem výtku od plavčíka, ať se otočí na záda, a hrozí utopením. Obsah soli je 35%, chuť nic moc a pokud máte rádi svoje oči, radím nenamočit si obličej. Celkově je to sice extrémní, ale dost hroznej zážitek. Z ozdravných důvodů (protože to přece hrozně léčí!) vlezu do vody ještě večer a ráno, ale chladivý chorvatský vlny mi zůstanou milejší.

Ještě večer, světe div se, opět vybíjíme kempingovou baterku, tak jsme zase bez šťávy a budeme muset řešit, že to máme špatně vymyšlený, zkrátka málo najezdíme a moc naklikáme. Nevím, jestli je to zřejmý, ale zatím se nám v Izraeli něco podělá každej den… Ráno u kávy koukáme ven, jak prší (spadlo pár kapek, prý se to stává jednou za sto let), a přidá se k nám Eli. Elimu se hrozně líbí bus, je úplně nadšenej, slovo dá slovo a zve nás odpoledne k sobě domů do kibucu. Zajedem si sice další štreku na sever a zpět, ale David chce do kibucu, já nemám nic proti, tak jsme domluvení. Po deštíku vyrážíme a po cestě zastavujeme u rokle, kterou teče potok Ein Gedi. Po výstupu k prameni se koupeme v přírodní tůňce hodně minerální, ale úžasně osvěžující sladké vody. Po ded sí úplně božská lázeň.

Eli

Eli nás vítá v kibucu Get (asi 30 km od Pásma Gazy). Get, kibuc, izolovaná vesnice, komunita Židů, zemědělský družstvo, už dávno upustil od marxistickejch principů, dnes je hnán čirým kapitalistickým obchodem se 100% pomerančovým džusem. Vstoupit do kibucu dnes stojí majlant, v Izraeli tyhle vesničky patří k nejbezpečnějším a nejzelenějším místům ideálním pro rodinnej život. Je to tu jako v oáze, domky v zahradách, vzrostlý stromy, stín, živý ploty, obecní bazén, všichni se znají, pohodička. Eli je Polsko-ruskej Žid, do kibucu přišel před 23 lety s 200$ v kapse, od té doby v Rusku nebyl, manželka Ruska, dcera a syn už maturují a jdou na vojnu. Každej den běhá 10 km, rád pije pivo, nejradši český, do Čech jezdí pravidelně, při večeři pouští český blues. Je přátelskej, energickej, vypadá mladě, perfektní oxford ingliš se omlouvá za svoji angličtinu a když si busem objede kolečko okolo kibucu, málem pláče štěstím.

Už zase máme na účtu peníze a frčíme na jih! Brzy ráno jsme od Eliho vyfasovali bedýnku meruněk a vaječnej sendvič na cestu, rozloučili se a teď počítáme kilometry. Čím jižněji, tím větší horko, poušť bez vegetace, jen občas sad datlových palem, kolem silnice kozy, velbloudi a velblouďata. Do Eilatu přijíždíme v poledne a ještě si obstaráváme do zásoby dolary, protože ty nebudou ani v Egyptě, ani v Súdánu. Bohužel dolary nejdou z českýho účtu vybrat přímo, takže vybíráme šekely, vše proměňujeme na dolary, v Egyptě budeme měnit na libry a mám pocit, že už ztratí hodnotu tak o polovinu… Píšeme domů a našim třem patronům, Benovi, Yelonovi a Elimu, loučíme se s Izraelem a už se těšíme na Egypt.

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

  • Choosing a next destination letsgothere travelafrica pearlofafrica tothemountains ontheroad roadtripafricahellip
  • Crossing the equator in Uganda! equator traveluganda ontheroadagain thelineontheroadisequator wetravelin4hellip
  • David caught an african cold notmalaria hastostayinbed flu thermometerlookslikephone callingwiththermometerhellip
  • Amazing african packaging design someonethoughtitthrough packagingdesign africandesign maybejustcoincidence
  • Elephants on the road today for real! giantelephant wildafrica eatinggrasswhilewalkingslowlyhellip