BUSNY | Istanbul
570
post-template-default,single,single-post,postid-570,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

Istanbul

Istanbul

POLÉVKA K SNÍDANI

Probouzíme se v busu na parkovišti u benzínky po naší první noci v Turecku. Jsme po cestě pěkně žvejklí, takže míříme přímo do restaurace dát si pořádnou snídani. Je to takový ospalý místo, záchody už jsou turecký, jen pár evropských. Courá se tu pár lidí, těžko říct, jestli jsou to zákazníci nebo personál, paní u pultu nám nabízí čtyři druhy polívky, nerozumíme ani slovo a ona nám taky ne, tak si vybíráme podle barvy. David má něco jako tekutou svíčkovou, docela fajn, to moje je jehněčí vývar plnej ovčího tuku a křupek, nesnědl to ani David a já se to snažím vytěsnit z paměti…

AUTEM MOŽNÉ I NEMOŽNÉ

Jedeme, za chvíli jsme v Istanbulu, moc se těšíme, jen musíme dolít olej do motoru. Opouštíme dálnici a v bráně bez závor a se zákazem zastavení na nás bliká nějaká pokuta za nezaplacený poplatek, od které nedostáváme žádný doklad, ani informaci, takže to asi necháme vyhnít. Už čtyřicet kilometrů od Istanbulu projíždíme docela hustě obydleným městem. Naše GPS má s místníma silnicema problém, takže občas najde odbočku, která neexistuje, a proplétáme se složitěji, než musíme. Projíždíme istanbulským předměstím, houstnoucí dopravou, troubením ze všech stran. Silnice plný aut, kamionů, náklaďáků, dodávek nárazník na nárazník, motorek, skůtrů, pěších, prodavačů, dětí, psů a koček, kopců, který stěží vyjedeme na jedničku, čtyřproudých kruháčů. A značení pruhů? Ani náhodou. Přes celou šířku silnice se najednou u země vztyčí kovové hroty, nestačím brzdit a vjedu na ně. Naštěstí je to jen zábrana proti vjezdu do protisměru, takže pod našimi koly se hroty zasunou do silnice, ale kdo to má sakra tušit? O přednosti zprava tu nikdo nikdy neslyšel, světla na semaforech nehrají žádnou roli, jezdí se na zelenou, oranžovou, i červenou, červená občas bliká, vůbec nechápu. A pokud na křižovatkách neplatí žádná pravidla, tak na kruháčích je to už úplná anarchie. Samozřejmě každý úkon, ať už odbočení, předjíždění, brždění, zrychlování, podzdrav či nadávku je nutné vyjádřit několikerým zatroubením! Úplně zpocená vzdávám řízení a předávám volant Davidovi. Ten se v místním provozu úplně našel a jediné, co ho odlišuje od místních je ten nefunkční klakson. Já si asi pořídím na cesty autem ve velkých městech nějaký sedativa… No, po pár hodinách na silnici (i jako spolujezdec jsem plná adrenalinu) si pomalu zvykám. Když chceš jet, musíš vpřed, nedávat přednost, hledět do všech stran, mít přehled, ale hlavně pořád jet.

BEZPEČNÝ PROVOZ

Doprava se kostrbatě plazí kupředu jako tlustej smradlavej had do centra Istanbulu. Přes všechen ten zmatek za celé hodiny, co se pomalu suneme k centru (chtěli jsme dojet do centra kolem poledne, ale jsme na místě o pět hodin později), nepotkáme jedinou nehodu. Ve čtvrti Fatih (v samém srdci Istanbulu uvnitř starých hradeb) se setkáváme s Emine, u které tu budeme tři dny bydlet. Máme štěstí a v přeplněných uličkách centra nacházíme místo k zaparkování přímo před domem. Všude se potulují kočky, v každé ulici se najde někdo, kdo je krmí, a ony věrně zůstávají. Emine je učitelka angličtiny, takže se s ní krásně domluvíme, má dvouletého syna Aliho a domů se vrací táta Ali. Jsou milí a pohostinní, spíme na gauči v obýváku, po dlouhé cestě si konečně dáme sprchu, Ali vaří super večeři.

ISTANBUL, WOW!

Jen, co se trochu osvěžíme, jdeme se ještě s Davidem koupit tureckou SIM kartu, vyměnit Eura za Liry a projít se do starého města. Na vlastní oči vidíme Modrou mešitu, Hagiu Sofii, palác Topkapı, bulváry s vzrostlými platany, moře, Zlatý roh a mosty na asijskou stranu a do čtvrti Beyoğlu kolem Galatské věže. Město je docela prázdné, mimo sezónu je spousta hotelů a restaurací zavřená, navíc je tu teď kvůli politické situaci a teroristickým útokům i ekonomická recese a turistů v listopadu už moc nepřijede. Kupujeme si krabičku tureckýho cukroví, dvě piva a z pilíře Galatského mostu pozorujeme řadu rybářů, co ve dne v noci na mostě chytají rybky, obrovské lodi proplouvající Bosporem, vertikály minaretů a kupole všech mešit, kterými je město poseto. Je to tady nádherný.

MĚSTO KOČEK

Ráno vstáváme zase docela vyždímaní. Chtělo by to volnej den, tak to dnes vezmeme zlehka. Je krásný den, Emine s Alim juniorem nám dělají průvodce, Emine nám povídá o památkách a místech, Ali nám ukazuje holuby, kočky a kočky, co loví holuby. Kočky jsou kromě ulic i v obchodech, povalují se po zboží, na polštářcích v kavárnách, mají občas v ulicích a parcích kočičí budky. Je krásně, máme štěstí, celý den strávíme venku. Projdeme kus Beyoğlu, Taksim, obchodní pasáže, pobřeží Zlatého rohu, nakoukneme do bazaru i do jedné z mešit, dáváme si v uličkách a pasážích všudypřítomný čaj ve skleničce, k obědu kebab. V Istanbulu se hodně staví, ale stejně je vidět spousta rozpadajících se domů i ve středu města. Přes den je město plné lidí, samí místní, ženy jsou zahalené, polozahalené i odhalené, takže se se ani bez čepice necítím nijak „obnaženě“. Na závěr objevovacího dne ještě turecká káva v Cafe na rohu naší ulice. Doma na nás opět čeká večeře od Aliho – smažení okouníci (červená ryba z Černého moře).

PŘÍLIŠ SAMOSTATNÍ HOSTÉ

Emine nám další dny opět chce dělat průvodce, tak jí musíme vysvětlit, že potřebujeme pracovat a mít svůj klid, což je trochu nepříjemný a začínám litovat, že jsme si nevzali nějakej hostel. Holt couchsurfing má svoje výhody, i nevýhody. S Davidem couráme po městě a točíme podle nějakého konceptu, ale je to tady tak velký, je tu tolik míst, která bychom chtěli vidět a tolik se toho děje, že moc nevíme, co dřív. Máme z toho v hlavě pěknej zmatek a uvědomujeme si, že aby to, co točíme, mělo nějakej smysl, musíme si fakt napsat scénář, podle kterýho systematicky pojedeme. Navštívíme s Alim a Emine místní trh v jejich sousedství, je tu v ulicích tolik zboží, že z toho přechází zrak, a ačkoliv si beru peníze a náladu na nákupy, to množství mě tak zmohlo, že vybírám jen zubní pastu, která nám ráno došla. David mezitím píše a já se musím snažit do něj pořád, nerejpat, kdy už půjdeme do města. Je mi už jasný, že Hagyu Sophii a Modrou mešitu v následujících dnech uvidím leda tak v objektivu foťáku.

ASIE, ÜSKÜDAR

Po třech dnech měníme hostitele (ježiš, jsou z nás paraziti) a jedeme do asijské části Istanbulu do čtvrti Üsküdar. Z nějakého nám neznámého důvodu musíme hned na první křižovatce dolít do chladiče vodu, ale pak auto jede hezky, z čehož máme neskonalou radost. Přejíždíme visutý Bosporský most a na jeho konci na nás bliká další pokuta. Chci to řešit a jdu se poptat, kde máme co zaplatit. Pán v okýnku na mě mává papíry a chce po mě úplně nesmyslně nákup lístku na 10 přejetí mostu. Jdu ven vydejchat jeho cenu a na radu kolemjedoucích Turků se rozhodneme poplatek ignorovat, cizinci tohle prý řešit nemusí. Uvidíme. Projíždíme zase strašlivým poloucpaným a houkajícím istanbulským provozem a den je zase pryč. Natočíme si jen krásnej západ slunce za minarety historického centra Sultanahmet, kterej lze spatřit jen ze břehu této čtvrti.

U KROKUSY

Naše nová hostitelka je Kurdka Çigdem (čti šikdem – znamená krokus) pracuje s uprchlíky ze Sýrie a Iráku, kteří opouští Turecko dál do světa, a kromě toho vlastní roztomilou růžovo-modrou kavárnu s pletacími potřebami. Potkáme se u ní v kavárně nebo doma vždy večer a kecáme, je to strašně milej člověk a doufám, že taky přijede někdy k nám do Brna, David ji docela nalákal na ferraty v Rakousku.

TAKSIM

V sobotu je půl dne nefotogenický opar, a tak se připravujeme na odpolední akci. Jedeme do části severně od Zlatého rohu, do Karakoy a na Taxim, kde to žije. Pouliční hudba a tanec, hipster obchůdky, kavárny a čajovny, noční život (kterej začíná hned po setmění a končí asi až nad ránem). Pokud jsem měla nějaké pochybnosti o délce rukávů a nohavic, co si může žena v Istanbulu dovolit, po tomto zážitku se všechny rozplynuly, protože tolik holé kůže (teplota kolem 10°C) jsem snad neviděla. Zkoušíme shishu, dáváme si místní točené pivo, zajdeme do jakéhosi klubu a na živý koncert v baru se sezením v ulici.

JASNĚ, ISTANBUL…

Už jsme se ve městě docela zorientovali, vyzkoušeli jsme všechny druhy městské dopravy – metro (které vede i pod Bosporem z Evropy do Asie), tramvaje, dolmuşe (sdílené taxi, minibus), autobusy a trajekty… Už stačí jen dodělat práci a můžeme vyrazit. Když máme hlad, dáváme si vždycky někde něco místního na ulicích. Burky, kebaby, šašliky, cukrovinky, čaje, kávy, džus z granátových jablek, omeletky, leča, je toho spousta a samý dobroty. Sedí se většinou venku přímo v ulici, ale najdou se i podniky s posezením uvnitř. Na záchod se dá různě po městě, minimálně u každé mešity, kterých jsou tu snad stovky.

ALTERNATIVA ANALGETIK

V neděli je zataženo, na točení nic moc, bolí mě břicho, ale musíme pokračovat v práci. V centru v okolí Zlatého rohu probíhají rozsáhlé rekonstrukce nábřeží, přístaviště, náměstí a mešity, takže musíme šikovně volit záběry, aby to nebylo samé lešení. Sedám si ve slabší chvilce v přístavu na takový obří gumový válce (asi fendery) a do klína mi hopne kočka, která se u mě úplně nekompromisně ustele, ačkoli ji lákají sličné Turkyně, co se s ní chtějí vyfotit. Chvilku se ji snažím odehnat, protože tady se ty kočky toulaj na každým rohu a jsou to takový tlustý špinavý opelichanci, ale je fakt neodbytná, slunce na chvíli vykoukne zpoza mraků a normálně, za chvíli mi je dobře! Takže místo Ibalginu můžu doporučit kočku do klína.

ODJÍŽDÍME S DEŠTĚM

Točíme spoustu dalšího materiálu, loučíme se s milou Çigdem, v pondělí ráno chceme ještě dotáčet, ale lije jak z konve, tak to odkládáme a jedeme dál. Naším cílem je někam dojet bez defektů a snad to bude i Kappadokie…