15 Lis Gabon
‚Gabon je město nebo stát? Není gabon nějaký zvíře?‘ ptá se mě sestra na drátě během hovoru, který má, ačkoliv se znatelně blížíme domovu (už jsme skoro na rovníku), asi 10 vteřin zpoždění a neustále si skáčeme do řeči. I z této krátké poznámky v telefonu přímo křičí, že jsme trošku mimo na našem cestovatelském obláčku kdesi v Africe, zatímco doma je úplně irelevantní, jestli je nějakej Gabon stát nebo opice. Gabon není gibon, je to velký stát střední Afriky s troškou obyvatel. Žije tu vlastně tak málo lidí, že je v celé zemi jen jedno opravdové city, hlavní město Libreville.
Jen, co mapa ukáže, že jsme překonali čáru gabonské hranice, objeví se řetěz přes cestu a domek s imigračním. Nikde ani noha, pár zamčených dveří a toulavý pes s nádorem na konci ocasu. Klepeme a voláme na jedinou otevřenou místnost a po pěti minutách se zcela vážně obrátím na onoho zablešeného psa s prosbou, zda nám nedá razítko do pasu. Po dalších pěti minutách pokřikování se z kumbálu za kanclem vyšourá rozespalý imigrační úředník a zatímco se levou škrábe na koulích, pravou rukou nám do pasu umísťuje vstupní razítka do Gabonu. O naše dolary si v polospánku zapomněl říct.
Franceville je ospalé městečko na strmém ostrohu nad řekou mezi zelenými kopci. Pár moderních budov a zpevněných chodníků na hřebeni kopce, polehávající psi, špinavá veřejná toaleta s výhledem do údolí, jinak malé zděné domky a hliněné chatrče, lidé při pohledu na růžový bus s údivem zdvihají dlaně vzhůru, což si vykládám jako ‚kde jste se tu vzali?‘, ale oni spíš myslí ‚co pro nás máte?‘ Ráno vybereme peníze z bankomatu, abychom mohli natankovat a posnídat. Je tu draho, ale nafta je pořád levnější než v Česku a čerstvé pečivo stejně výtečné jako ve Francii.
Pralesní cestou
Hned za dalším poeticky pojmenovaným městečkem Lastoursville začíná offroad. David se této cesty strachoval, protože je to celých tři sta kilometrů nezpevněného terénu, který se teď během dešťů může snadno proměnit v tři sta kilometrů blátivého pekla. Navíc pokud zaprší, cesta zahalená vysokým pralesem jen těžko prosychá, takže cestovatelé musí čekat na několik suchých dní v kuse, aby byla zase sjízdná. My máme štěstí, pršelo tu zatím jen trošku a voda se drží pouze v několika celoročních bahenních dírách někde uprostřed trasy.
A tak si místo proklamované nejhorší cesty v západní Africe užíváme jízdu nádhernou džunglí. Pohled do zeleně džungle je tak neskutečně osvěžující, listy velké jako slunečníky, potůčky zařezané hluboko pod korunami stromů, světlé kmeny čnící do výše z hlubin kapraďového podrostu a jako doprovod pískání ptáků, kuňkání papoušků, praskání větví pod skoky opic a bzučení hmyzu. U řeky vyplašíme šimpanze, který pak peláší po cestě před námi, než skočí do lesa a z cesty už nemáme šanci ho spatřit. Takové asi bývalo cestování Afrikou dřív, ještě než ji Číňané celou vyasfaltovali.
Provoz je slabý, občas kamion nebo tojota, ale většina nákladu z Libreville do Franceville jede spíš po souběžné železniční trati. Na část cesty bereme stopařku, zkouším si s ní povídat, ale ona ani nemukne, sedí vedle mě, jako kdyby spolkla pravítko, a já ani nevím, jestli se bojí mě, Davida, jízdy busem nebo prostě tak strnule sedí normálně. Ale vzali jsme stopařku, třeba zafunguje karma a ještě pár dní nezaprší.
Lopé
Cesta utíká rychleji, než jsme čekali, a tak za jediný den dojedeme se západem slunce až do vesničky a národního parku Lopé. Parkujeme na trávníku u domku rangera, který nás vezme na jeden den do džungle, kde se dají spatřit nížinné gorily a pralesní sloni. Západní Afrika je opravdu neturistický region, protože trekování goril, za které jsme v Ugandě každý dali 600$, tady stojí jen 62 dolarů. Na trek ale musíme den počkat, protože zítra odpoledne se na hřišti koná důležitý fotbalový zápas, u kterého nesmí nikdo chybět.
Trek divou džunglí
Ráno vyčkáme dvouhodinové zpoždění příjezdu tojoty, vyzvedneme další dva turisty v lodgi u řeky a jedeme do národního parku. Na bráně na korbu naskočí ještě šest černochů vybavených mačetami a repelentem, které vezeme na šichtu. V pětimístném autě nás je teď dvanáct. Až když vysadíme skupinu pracantů, zamíříme na trek. První práce, potom zábava. Národní park Lopé je smíšená krajina otevřených savan a hustého lesa. O savany se musí starat parta žhářů, co nálety keřů a stromů pravidelně plošně vypaluje. Prales by prý jinak savany úplně zarostl, tudíž by antilopy, lesní buvoli a sloni přišli o možnost pastvy. Projíždíme kolem malých slatin, lesů, remízků a pasoucích se buvolích stád, až zajedeme do gorilího lesa, kde už pokračujeme pěšky.
Jen, co z cesty odbočíme pěšinkou do hustého lesa, naše zraky letí vzhůru. Opice skáčou ze stromu na strom asi třicet metrů nad námi. Náš ranger Gillain jmenuje čtyři druhy primátů, co se nám prohání nad hlavou a my vyvracíme krky, abychom si je prohlédli. Náš průvodce dokonce mluví opičí řečí, takže do korun různě houká a hvízdá a primáti mu pomlaskávají v odpověď. Z opičího ráje pokračujeme dál, ranger klestí cestu mačetou a čistí tunely z větví zahradními nůžkami. Zatímco my mu funíme v patách, střihoruký Gillain větří gorilí stezku.
O pár pauzách si polohlasně povídáme s dalšími dvěma pralesomilci z Anglie. Patric pracuje už rok v Libreville na projektu Evropské unie a je tu na dovolené se svojí matkou. Ptáme se, jaký je život bělocha v Gabonu a on nám povídá, jak mu tady skoro nic nechybí, snad až na část kultury nebo něčeho, co v Evropě je a zde ne. Není snadné to pojmenovat. A je tu draho. A jak to dělají místní, kteří nemají peníze? Jak si můžou dovolit tady vůbec něco nakupovat? Podpultovky. Nechodí do supermarketů, ani obchodů, sami si pěstují, co jde, a snaží se získat kontakty přímo na producenty, rybáře a lidi pracující v přístavu, kteří obchodují s dovozovým zbožím za lepší ceny.
Konečně narazíme na stopy pralesních slonů. Jsou někde před námi, slyšíme, jak jdou lesem. Gillain jde v čele naší petičlené skupiny, my v závěsu kopírujeme jeho kroky a kdykoliv se zastaví, hrajeme ‚stronzo‘, abychom nenarušili lesní hudbu, do níž se právě ponořil. Naslouchá zvukům a čichá, odkud vanou zvířecí pachy. Zkoušíme taky větřit, ale naše ‚západem‘ zakrnělé čivy nám říkají pouze ‚jsi v lese‘ a ‚voní to tu jako v květinářství‘, tak jen zíráme do záplavy zeleně a vzrušením ani nedýcháme.
Sloni nám nakonec utečou korytem potoka a pokračování jejich stopy už nenajdeme. I gorily se nám mistrně schovávají. V písku pěšinky nám průvodce ukazuje stopu gorilího samce z dnešního rána, otisky velkých prstů typicky skrčených v pěst. Gorily na pěšince kromě spousty stop zanechaly po vzoru svých horských bratrů i pár obřích bobků. Někde tu musí být. Ani nedutáme, našlapujeme tiše a snažíme se kráčet jen po písku a velkých plachtách spadeného listí, abychom nedělali rozruch praskáním větviček. Přes všechnu snahu a zadržovaný dech se nám nakonec nepoštěstí potkat ani slony ani gorily.
Ani tak ale pralesního treku nelitujeme. Je osvěžující strávit den v džungli chůzí, zase provětrat pohorky, nadýchat se čerstvého vlahého vzduchu, nečekaně sladkých květinových vůní, dotknout se pilířů obřích kmenů s opěrným systémem jako katedrála, spočinout ve stínu těchto stromových velikánů na břehu lesní tůně či potoka a pozorovat stopy všech tlapek a kopyt, jež sem své majitele dovedla vykoupat se a napojit. Zde v džungli na rozdíl od východní Afriky nevládnou dolary, ale ještě stále jen mocná matka příroda. Takže když se zvířata rozhodnou, že se během našeho krátkého zastavení nenechají spatřit, jsme bez šance. A nakonec aspoň nemusím mít ty svoje výčitky, že jsme přijeli, zaplatili a prohlídli si gorilí či sloní rodinu zblízka bez mříže, že jsme to tu zkonzumovali se vším všudy, napráskali fotky a můžeme jet dál. Nížinné gorily a pralesní sloni nám tu zůstanou jako neobjevené tajemství, diví obři v neposkvrněném kusu přírody.
Na okraji džungle nás vyzvedne další vůz, tentokrát jedeme s třemi žháři, kteří spolu s Gillianem stačí ještě cestou k bráně zapálit jeden zarůstající kopec a údolí. Na zrcátku vozu se houpe tyrkysově modrý lidoop, jediná gorila, kterou dnes zříme. A tak opouštíme národní park Lopé, příjemně unavení chůzí, osvěžení dobrodružstvím, za námi zůstává prales a savana utopená v praskajících plamenech.
Transakce zamítnuta
Původně jsme do Libreville ani nechtěli zajíždět, ale ukázalo se, že sem musíme, neb nikde jinde v Gabonu nefunguje naše mástkárd. A tak s 4 Kč v kapse jedeme přes půl státu jen proto, abychom vybrali pár tisícovek z bankomatu. Cesta do Libreville není dlouhá, ale je tak špatná, že ji jedeme skoro pět hodin. A tak, místo abychom odpočívali a připravovali se na víkendové pracovní nasazení v krásném a levném kempu na soutoku dvou velkých řek v Lambarene, kodrcáme se dírami tankodromu na horší a horší cestě do předraženého hlavního města. Dojedeme až za tmy, vybereme peníze a domlouváme přespání na děsivém parkovišti někde v centru.
Když už jsme tu, můžeme rovnou vyřídit poštu, protože odesílání z hlavního města vnímáme jako jistější byznys. V sobotu však neseženeme tvrdý papír požadovaného formátu, a tak kupujeme velké čtvrtky uměleckého papíru a krájíme ho na á čtyřky, aby se vlezly do tiskárny. Nakonec se nám podaří pohlednice vytisknout (už v mapě hledám jen ‘print’ a ‘impression’, protože všudypřítomné ‘pressing’ je jen čistírna) a dokonce, světe div se, v nejdražší zemi západní Afriky, nám je pán vytiskne zdarma. Na poštu už ale není čas, musíme dál, takže odešleme až z nějaké díry v džungli. O to zajímavější bude, jestli vůbec nějakou poštu najdeme a tyhle krví vykoupené pohledy dorazí, kam mají.
Mitzic
První pokus o odeslání gabonských pohlednic ve městečku Mitzic je neúspěšný, neb tu není pošta. Prý možná až v dalším městě. Nicméně se tu musíme zdržet a dodělat poslední díl první seriálové řady, vyřídit hromadu e-mailů, zazálohovat data a dobít elektroniku. Tak pronajímáme na dvě noci pokoj v motelu Bel Air, který sice je, jak název napovídá, v krásné oblasti, ale sám bohužel půvaby příliš neoplývá. V plesnivějící koupelně neteče voda, náhradou nám budiž kýbl dešťovky, postel je proleželá do oblouku, po noze pracovního stolu se plazí čísi žvýkačka, po prvním dešti je všude na podlaze bláto a listí, elektřina vypadává přímo s rytmickou pravidelností a v naší toaletní dešťovce leží utopená tarantule. Tak usínáme na té proleželé U-rampě a já se zase těším, až budeme spát na tuhém molitanu v příjemně zaprášeném busu s luxusní sprchou z kanystru.