Egypt,

Egyptská paranoia II.

Neplánovaně v Abydos

Smráká se, tak sjíždíme z Východní pouště k Nilu a chceme dojet ještě 200 km do Luxoru nebo kam to půjde a přespat. V nížině Nilu ale dálnice končí a my jsme překvapení, jakáto silnice je „ta hlavní“ podél Nilu. Asi jako česká obslužka. Kodrcáme se, rychle se stmívá a přibývá policejních kontrol, až si nás na jedné kontrole nechají, že dál jet nemůžeme, ale v autě u stanice taky ne a jeden volá bráchovi, kterej je na jakési misi v Abydosu a zadarmo nás ubytuje. Jsme unavení a handrkování nás už hrozně štve, tak nevzdorujeme a jako ovečky jedeme asi 20 km do nějaké řitě přespat. V té řiti o nás ale nikdo nic neví, tak tam koukáme na recepčního, kdo spadl z višně víc, jestli my nebo on, až si pro nás přiběhne takovej energickej chlapík, kterej mluví krásně anglicky (dneska asi první, všichni ostatní bravurně zvládají jen „heló“ a „velkam tu idžipt“).

Vede nás do třetího patra, já už zvládám jen osprchovat se a padnout do postele. David mě ještě přijde nadšeně vzbudit, že kluci jsou archeologové a je tu nějakej chrám, kterej nám zítra ukážou, a že Abydos to je přece ta planeta Abydos ze stárvors, stártrek, stárgejt nebo já nevim z jakýho stár. To se mi snad zdá, co to plácá, kývám, je fajn, že je David rád, a spím.

Ráno snídáme se sedmi archeologama, tři kluci z Egypta, čtyři holky z Ameriky, jeden je profesor, ostatní dělají píejčdý a zkoumají tu archiv v chrámu. Ptají se na náš projekt, radí nám, ať nikomu tady neříkáme, že jedeme z Izraele a Sinaje (proto nás asi nechtěli pustit včera dál). Pak nás zavedou do jednoho z nejstarších chrámů (kvůli objevu chrámu musela do hierarchie panovníků přibýt 0. dynastie) s nejjemnějšíma reliéfama a výzdobou, čtou nám ze sloupů hieroglyfy, ukážou nám systém chrámu, jatka a archiv, kam návštěvníci normálně nemůžou a kde v temnotě s houfem netopýrů nad hlavou zkoumají papír po papíru starý dokumenty z chrámovýho archivu.

V chrámu je příjemnej chládek, obrovitý vápencový sloupy pokrytý zdobením, oči jen přechází, vysoko nad náma široký hlavice podpírají kamennej strop, malýma otvůrkama sem prostupuje sluneční svit a jako reflektory osvětlují tu kus pískovce na podlaze, tu hieroglyf na zdi. Nádherná egyptská perspektiva, dlouhý šíje a nárty, vytesaný celý hostiny a průvody. Za chrámem je z obrovitých žulových kvádrů postavena hrobka panovníka, která je hluboko v zemi a drží se v ní brčálově zelená voda. Něco tak nádhernýho, a kdyby nebylo té náhody, nikdy bychom se sem nepodívali.

Obchodníci

Luxor je luxusní egyptská destinace. Jezdí sem Evropani, jak jsme pochopili, tak hlavně Holanďani, takže v jinak prudérním Egyptě nám tady hned první pouliční naháněč nabízí „Maj frénd! Víd? Haš? Mejbí lejtr?“. Ulice jsou uklizený a osvětlený, ale turistů jen hrstka a byznys nějak vázne. Za úplně směšný peníze kupujeme noc v „narozeninovým“ apartmá s bazénem na Nilu. Cestou zastavujeme, dneska už poněkolikáté kvůli mýmu střevu, a dva malí kluci hned, jestli chceme bryčku, ať dáme bakšiš nebo si kup aspoň kapesníčky! (zrovna držím v ruce kapesníčky) Otvíraj dveře auta, a kdybych nemusela okamžitě na záchod, asi jim vlepím. Když se vracím, David už vře, a to je obvykle s těmahle dětma mnohem trpělivější než já. Kluk na koni mu říká, jak sem už šest let nejezdí turisti, tak ať mu koupí kolu nebo dá mobil nebo můj plotýnkovej balónek (co s ním bude dělat?) nebo dolary. Normálně jsem špatná já, že je furt odmítám a David se s nima aspoň umí něco zahrát, ale tentokrát ho to taky vzalo. V noci jsou taxíky a bryčky pořád prázdný, ale naháněči už jsou míň intenzivní, a volají „Wona get háj? Ajem háj!“

Mezi městy Luxor a Aswan už nejedeme pouští, ale podél Nilu. Silnice vede po březích čistých zelených vod řeky, náhonů a zavlažovacích kanálů. Palmový hájky stíní malý políčka, podél cesty zrají manga, z vysoké trávy koukaj velbloudi. Jen co člověk zrychlí na 80, už musí brzdit kvůli retardéru na křižovatce u mostu do další vesnice. Na každým takovým retardéru musíme zpomalit skoro do zastavení, abychom nevymlátili tlumiče, čepy a bůhvíco ještě12, a to můžem být rádi, že jsme hodně zvedlí, protože osobáky musí přes tyhle vysoký prahy projíždět do diagonály. U asi pětistýho retardéru dáváme pauzu ve stínu kře mezi odpadkama a samozřejmě už se k nám blíží obchodník v dlouhým bílým hábitu. Jsme rádi, že stojíme a chvíli nedrncáme po těch pásech, rozděláme meloun, podáme si ruku s Amirem, nabídneme mu meloun a kreslíme mu do prachu usazeným na mapě na zadním skle, kudy chceme projet. „Jú ár krejzy, maj frend“ směje se. Amir je učitel angličtiny, ale moc si tak nevydělá, tak se živí obchodem. Už chápu, proč odmítl náš meloun, má u cesty hotový ovocný království. Udělá si s náma fotku na rozloučenou a přinese trs čtyřiceti minibanánů, za který nic nechce. Ještě pár dalších kilometrů, když loupeme první sladký banánky, jsme v lehkým šoku, že nás o nic nežádal a ještě nás podaroval, a uvědomujeme si, jak důležitý je jít do každýho takovýho setkání bez předsudků.

Nubie

Horní Nil je zelená žíla plná života, bujný palmy, tráva, květy, zelený proudy vody, vesničky navlečený jedna za druhou na zavlažovacích kanálech a řece. Tahle oáza pár set metrů od břehu najednou končí a otvírá se pustina, zvedají skály nilskýho údolí a za nima už jen poušť. Okolí Násirova jezera (Asuánské přehrady) obývají Nubijci, míšenci Arabů ze severu a černochů z jihu, kteří se tu starají o svý políčka, dobytek a bankovní účty celýho Egypta. Krajina se mi tady zdá čistší než na severu, kolem řeky a silnice bývá čisto, ale odpadky tu stejně vidět jsou. Skládky tu hrnou do pouště, snaží se to tu asi víc schovat, i různě pod keře, občas se to vysype na břeh Nilu a do vody, ale už z toho nemám takovej šok jako v Asuánu. Asi jsem si zvykla.

Policejní kontroly už jsou tu jen občas a většinou se na nás jdou jen podívat, mrknou do pasu, opakují „velkam tu idžipt“ (mám tušení, že nás budou vítat i při odjezdu) a s úsměvem nás pouští dál. Kontrola před přejezdem Asuánské přehrady je důkladnější, musíme otevřít bedny na zahrádce, asi jestli jim to tady nechcem vyhodit do vzduchu. Potkáme se s fixerem Kamalem, kterej nám pomůže se všema formalita okolo přejezdu přehrady trajektem a výjezdu z Egypta. Asi bychom to zvládli i sami, říkám si a je mi trochu líto, že platíme za něco, co asi není nutný, ale on je levnej a půjde to s ním snad hladce (a nás by Egypťani zas mohli napálit na nějaké blbosti jako je hledání kopírky). Kamal neví, jak to bude s cenama, když teď tolik zdražili naftu (dnes přišlo skokové zdražení z 3,5 na 5 Kč/l!).

Začíná víkend, takže musíme čekat do neděle, abychom přejeli do Súdánu, a ubytujeme se v rodinným hotýlku ve vesničce Qism Aswan. Núbijský vesnice jsou srostlice cihlových domků natřených většinou na modro, pár domů je vždy pestře barevných, zelenomodrá, žlutá, okry, občas malovanej dekor na fasádě, cihelný klenby nadpraží a stropů, na střeše terasa s výhledem na stěžně a plachty tradičních feluk na Nilu. Horko venku je k zalknutí, ale pod vysokejma stropama cihelnejch domků s malýma okýnkama je příjemně, zvlášť s všeobecně uctívanou klimatizací.

Když už odpoledne do údolí nesvítí slunko, fotím Nil, barevný domky a zvířata za vesnicí a Nubijec Amir mě vezme na projížďku na velbloudu Kingovi. Jedeme kolem skalních hrobek nahoru na duny, velbloud se důstojně nese, Amir mi ukazuje kruhovej kiosek zasypanej pískem, kam se kdysi jezdili bavit Němci a Řekové. V dálce starej (černej) a novej (hnědej) klášter, hřeben duny, co padá přímo do řeky a je z ní výhled na všechny ostrovy prvního nilskýho kataraktu. Slunko už zapadlo a on chce ještě k těm klášterům, ale já jsem řekla Davidovi, že budu za chvíli zpět a místo toho tu brázdím duny na velbloudu, tak mu říkám, že na mě čeká bojfrend a musím se vrátit do vesnice. Půjčí mi ještě Kingovy otěže, abych si zkusila řízení, a pak i seskočí a já mám najednou strach, že se ten velbloud rozběhne a setřese mě a rozmlátím foťák a sebe. Milej velbloud asi cítí, že se bojím nebo už se mu nechce a najednou si kleká, což je hrozný rodeo a málem mě z toho sedla fakt vymrští. Ali ho musí trochu zpacifikovat a raději zas jedem spolu. Když vkráčíme do vesnice, David už tam pobíhá po silnici, ale když mě vidí na velbloudu, tak se směje a taky si na něj vyleze.

Občas to nemáme pod kontrolkou

Dneska je mimořádný horko a je před námi 300 km cesta pouští kolem Násirova jezera do Abu Simbel. David říká, že to už není normální, vytahuje teploměr a jdeme měřit. Tak pěkně v pravý poledne v poušti za Asuánem naměříme venku 51°C, v busu 54°C a když auto zatopí, aby se „zchladilo“ (vlastně topí pořád), máme u nohou 62°C. Tak to už je taková jemná tepelná úprava. Rafička ukazatele teploty vody v motoru je naštěstí pořád stejně vysoko, pod kontrolkou uprostřed, a to je přece hlavní!

V tomhle horku máme vyrobit video-medailonek, představit se, a má to být zábavný, což je samo o sobě opravdu výborný zadání. Večer napíšeme text a jak jinak, zábavný to není, ale jak si to čteme, David vymyslí, že to zarapujem. Tak to přepisujem na co nejtrapnější rýmy, to je fakt sranda, někdy to zkuste taky. Ráno jdem točit, někam do pouště, hrozně fouká, což je pro zvukovou nahrávku průšvih, tak se aspoň schováme do lomu, ale fouká všude. Ruchy auta svištění větru naštěstí pěkně zakryjou. Přivstali jsme si, ať se neupečem, točíme co nejrychleji, ale stejně je jak v pekle a na displeji nevidíme v tom slunku ani prd.

David to rychle postříhá, jsme na to zvědaví, jestli to bude dobrý nebo úplná blbost. Koukáme na to, v každým záběru mi jsou vidět pod šatama kalhotky, to jsme si fakt nepohlídali. Ale pro tentokrát jako drsná gangsta holka to házim za hlavu, venku je přes 50° a znovu to prostě nenatočíme. No, nakonec aspoň z našeho pohledu dobrý, snad lepší než nějakej trapnej medailón (i když trapný je to taky dost) a doufám, že se pobavíte aspoň tak jako my.

Abu Simbel

Poslední egyptská zastávka, čekáme, co se nám ještě postaví do cesty, kolik ještě bude kontrol, jestli nepropásneme konvoj kolem Násirova jezera, jestli trajekt přes přehradu pojede, jestli nám fixer opravdu pomůže nebo nás obere… Nubijci ale nejsou jako egyptští arabové, všechno jde jako po másle, kontrol je jen pár, všichni se usmívají, zbraň mají opřenou někde ve stínu, konvoje už nejezdí, můžeme jet sami, trajekt má porouchanej píst nájezdové rampy, ale za 20 minut mají dva plus deset přihlížejících dělníků opraveno, fixer nám opravdu pomohl, i když malinko nás asi obral, dokonce zvládáme prohlídku chrámů v Abu Simbel brzy ráno, kdy slunce svítí až hluboko dovnitř chrámu Ramsise II. Úplně mimo sezónu jsme tu sami dva plus tři hlídači. Mají hlídat, jestli nelámeme nosy sochám, neochmatáváme reliéfy či nefotíme uvnitř chrámu, ale ani nevylezou z golfovýho vozíku, kterým přijeli, takže lámat, ochmatávat i fotit se dá dle libosti. David si kupuje tričko do své sbírky óleraunddwrld a dává tak aspoň trošku vydělat úplně vylidněnýmu suvenýr šopu. A tak hezky turisticky a po másle opouštíme Egypt a vjíždíme do Súdánu.

Egypt v tabulce

předpoklad realita
Kolikrát jsme slyšeli „velkam tu idžipt“ 1 asi tisíckrát (z toho asi 50x od jedinýho policajta v Abydos a 3x při odjezdu na celnici)
Kolikrát jsme slyšeli „inžoj jor brekfest“ 0 (nečekali jsme, jak moc si člověk může „užít“ snídani) 50x (za jedno ráno v Luxoru, jediný vysvětlení je marihuana)
Kolikrát nás kontrolovala policie/vojáci 2 – na Sinaji a v Suezu asi stokrát (aniž bychom přeháněli)
Kolik kontrol bylo fakt nepříjemných 1 – na Sinaji spousta – všechny, kdy na nás mířili hlavní, a zátah v Káhiře
Počet doprovodných policejních vozů 1 – na Sinaji asi dvacet (z toho 1 na Sinaji u ropné rafinerie), pak hlavně na cestě Abydos – Luxor (doteď nechápeme proč)
Počet dronů, který vezeme 1 0 (poslali jsme ho poštou do Etiopie)
Počet dronů, který si policie myslí, že vezeme 0 1 (nevěří našemu alibi s poštou)
Počet koupelí v moři mnoho 1
Litry vypité vody mnoho mnohem víc než mnoho
Litry vyčůrané vody mnoho skoro nic
počet podaných rukou desítky (budem tu pár dní) stovky (ne-li tisíce)
Nejvyšší teploty 40° (s těma 50 ve stínu to všichni přehání) 54° (nepřeháněli)
Počet archeologů, kteří s námi projdou starověký chrám 0 2

 

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

  • Choosing a next destination letsgothere travelafrica pearlofafrica tothemountains ontheroad roadtripafricahellip
  • Crossing the equator in Uganda! equator traveluganda ontheroadagain thelineontheroadisequator wetravelin4hellip
  • David caught an african cold notmalaria hastostayinbed flu thermometerlookslikephone callingwiththermometerhellip
  • Amazing african packaging design someonethoughtitthrough packagingdesign africandesign maybejustcoincidence
  • Elephants on the road today for real! giantelephant wildafrica eatinggrasswhilewalkingslowlyhellip