Egypt,

Egyptská paranoia I.

Přes Suez

Z jihu Sinaje spěcháme k Suezskýmu průplavu a snažíme se jet rychle, ať už Sinaj máme za sebou. Doufáme, že na africkým kontinentě to bude víc normální, hrozba už nebude tak velká, takže poleví kontroly a budeme trošku svobodnější při výběru trasy. Naši maximální rychlost ale snižuje náš náklad, hrozný horko a silnej protivítr na poušti a ve výsledku strašně spěcháme rychlostí 60 km/h. V půli cesty do Suezu už je poledne, vzdáváme boj s vedrem a odbočíme k moři se zchladit. Celý pobřeží je nepřístupný dokonce i offroadem, přístupy jsou zahrnutý dunama, hromadama kamení a suti. Takže musíme do soukromýho rezortu. Až ve třetím nás milostivě pustí se vykoupat. Úplně zpocení oblíkáme plavky a běžíme do bledě-zelenomodrých vln Rudýho moře, který má tělesnou teplotu, takže kýžené ochlazení nenastává. Ale furt lepší 36°, než 40. Užíváme si chvíli v moři s výhledem na kite-surfery, kterým občas vítr chytí draka tak silně, že vyskočí třeba 15 m nad hladinu.

Suezský průplav je přísně střežen, první kontrola, průjezd stádem oveček, zaplacení poplatku 4 Kč za tunel (čekali jsme tak 100krát tolik), další kontrola a zákaz focení, tunel a jsme v Africe. Jsme v Africe! A je to tady uplně nechutný! Auta v horku víří prach, všechno je polozbořený, okousaný, nezakrytý, ušpiněný, samí chlapi, těch pár ženských úplně zahalených, kulhající sražení psi, a to všechno courá po zemi pokryté odpadkama, zahnívajícíma horama odpadků. Gárbič je kolem baráků, kolem silnic, občas se přelije přes okraj cesty a zabere celej pruh silnice. Válí se po povrchu celé scenérie, vlastně je to jako krajina odpadu. Zavírám okýnko před tím smradem, vařím se v autě a nevěřícně zírám na tu skládku jménem Afrika. Připadám si jako bych se stala pozorovatelem nějaké apokalyptické scény z filmu a mám na krajíčku.

Lidi (chlapi) u cesty stojí a čumí, asi čekají na autobus, dlouhý hábity sahají až na zem, teda na odpadky, který zem pokrývají. David chce ještě mrknout na Suezskej průplav, kterej jsme sice podjeli, ale vůbec nespatřili, protože je za spoustou plotů a zdí. Tak jedeme tou hrůzou pár kilometrů do Suezu a já koukám, jak tady ty lidi žijí, asi jim to nevadí a já si budu muset na ten pohled zvyknout. Jsou tu teď týden po ramadánu prázdniny, rodiny večer vyrazily na piknik – i všechny zahalený ženy. V parku u průplavu je mezi odpadkama vidět i trávník a roste tu pár stromů a tuna lidí vegetí v tom bordelu na dekách, pojídají a baví se. Myslím na krásný český a evropský parky a přeju si, aby Suezani tyhle parky viděli, chtěli je a uklidili si tady. Průplav je vidět za plotem, klimbá tam jeden voják, uděláme pár fotek, který záhy po policejním zásahu musíme smazat.

Slunce už je nad obzorem, chceme dnes dojet až do Káhiry, tak vyrážíme na dálnici a slunko nad pouští kolem dálnice nám ukáže první africký kouzlo, kvůli kterýmu asi lidi dokážou zapomenout aji na ty odpadky. Jízda nocí je zážitek, dálnice má sice tři pruhy, ale nejsou nakreslený, odrazky žádný, auta nesvítí, už mi nepomáhají ani dioptrický brýle, tak před Káhirou dávám volant Davidovi, kterej má asi zvířecí zrak a vidí i ve tmě.

Káhira

Do Káhiry vjíždíme uprostřed noci a doprava tu je jako v klasické velkoměstské špičce. Nadjezdy, podjezdy, mosty, silnice v mnoha úrovních, občas projíždíme těsně i kolem bytů v pátým nebo šestým patře. Křižovatky ucpaný, kolony na všech hlavních, kdo netroubí nejede. Připomíná mi to Istanbul, tam ale v noci, myslím, takovej provoz nebyl. Červená a zelená svítí na křižovatkách jen tak orientačně. Vidíme městský bulváry, moderní a hezký, vedle toho čtvrtě hřbitovů, rozestavěný nebo vybydlený bloky a sídliště, kde se nesvítí v jediným okně, odpadky na ulici sahají do výše prvního patra.

Bukujeme hostel v centru Káhiry s parkováním a jedeme tam. Je to nějaká party ulice, před mjuzik klubem před nás na šikmo vjede auto, zabrzdí nás a už na nás řvou tajní v civilu. Nechápeme, co se děje, dáváme jim doklady, oni hrozně přísní, mračí se, něco důležitě řeší vysílačkama a po pěti minutách strachu a málem bitce nějakých káhirských čumilů jim asi dojde zpráva, že jsme legální, „velkam tu idžipt“ a jsou pryč. Hledáme hostel, je to až v bůhvíjakým patře. Kde máte parkování? Tady v té ulici. Tak to ani náhodou, jedem pryč, protože tam by bus leda tak rozmlátili.

Gíza

Na Káhiru nemáme čas, zvlášť když vidíme, jak je obrovská, tak jedeme hledat parkování do Gízy. GPS nás vede prapodivnou cestou, v uličkách je živo, najednou už končí asfalt a jedeme po nezpevněné cestě sídlištěm. Arabové vysedávají, hrají, kouří šišu a koukají na noční provoz na své prašné evenjů. Občas se jim nelíbí, že fotíme, nechápu, ale necháme toho. Žádnej další policejní zásah už fakt nechci absolvovat. Trošku si zajedem směrem k Sakkaře, než si uvědomíme, že Džoserova pyramida je jinde než ty ostatní, ale za chvíli jsme na místě. Na malým náměstí fotím koně, jak žerou odpadky a nějakej chlap se zase rozčiluje, proč to fotím, že je to hnusný a ať si vyfotím pyramidy a Sfingu. Chvíli s ním debatuju, co mu vadí a proč, ukáže se, že se stydí za to, že to tady takhle vypadá a mě už to fakt štve, jak tady můžou mít takovej chlív, přitom jim to teda asi vadí a ještě mi bude něco zakazovat. Debatovat s Egypťanem je ale občas na ránu, tak najdeme parkování, hned za zdí kouká obrys Cheopse, a jdeme spát.

Ráno u brány zjišťujeme, že jsme tu jediní turisti, dostali jsme se k nějakýmu zadnímu vstupu pro místní. Pokladní musí hledat lístky pro nás v nejspodnější zásuvce (místní platí 5, turisti 80 liber). Areál pyramid je docela velikej kus pouště na kopci bez odpadků. Dole za bránou je Sfinga, od ní stoupá rampa k prostřední Chefrenově pyramidě s krásně zachovalou špičkou z obložení. Po pravé straně je největší Cheopsova pyramida, vzadu vlevo malá Mykerinova a různě bokem další malý pyramidky, spousty mastab a jiných hrobek. Po ránu není přes smogovej opar úplně jasně vidět. Stoupáme na kopec k úpatí pyramid a obdivujeme krásu obřích kamenných bloků zasazených do pouště. Není tu nijak přeplněno, jen pár školních výletů, my dva, stádo koní a pár velbloudů s pestrým kobereček a střapci přes hrby. Zvířata se dají najmout na vyjížďku, ale zatím si jen dávají zahřívací kolečko areálem a doplňují okolní neuvěřitelnou kulisu. Než obejdeme největší pyramidu, stačí si mladí Egypťani udělat selfíčko se Sfingou, pyramidou a námi dvěma (jsme zhruba stejně atraktivní jako starověcí velikáni). Vyjdeme ještě na vrchol kopce, odkud jde vidět, že stojíme na takové pouštní enklávě v husté zástavbě Káhiry, Gízy a nových čtvrtí po celým obzoru. Cestou zpátky nás místo projížďky na velbloudu za fotku svezou výrostci z Káhiry v kufru svýho Jeepu až dolů k bráně u Sfingy.

Bacha koho předjíždíš

Jedeme na jih, tankujeme plnou nádrž za dvě kila. Na doporučení celníka v Tabě jedeme docela novou cestou pouští po východním břehu Nilu, kde není takovej provoz. David je z řízení v Káhiře vyšťávlej, tak řídím já a on si vzadu dává šlofíka. Takový řízení má svý výhody, na mýtných branách mi odpouští poplatky a skoro celou cestu do Luxoru jedeme zadarmo (ušetříme tím závratných 16 Kč). Míjíme jen pár aut, pouští toho moc nejede. Většinou Nissany a Toyoty, troubí na nás a mávaj, máváme zpět. Občas zastavíme na odpočívadle nebo benzínce, na kávu a na záchod (resp. už jen díru v zemi) a já si postupně i přes stoupající horko oblíkám vrstvy oblečení v domnění, že na mě budou míň čumět. Nepomáhá. Růžovej bus většinou přiláká nějakýho zvědavce, se kterým se musíme vyfotit, občas je to milý, občas divný. Jeden Nissan předjíždím, což je zvláštní, protože bus normálně předjede jen náklaďák, co veze jinej náklaďák, nebo vozík s oslem. Když ho předjíždím potřetí a zase významně troubí, zastavuju na odpočívadle, aby ujel a už jsme ho nepotkali. A vida, on se vrací na odpočívadlo výjezdem v protisměru. Budím Davida, že se ho nemůžu zbavit. Ptá se, co se děje, tak mu říkám o tom předjíždění a že možná první předjetí byla láska na první pohled, druhý předjetí přijetí pozvání na rande a třetím předjetím jsem přijala žádost o sňatek, tak ho jde odehnat a už nemám nikoho předjíždět. Pan Nissan stejně nepochopil, že je mi to nepříjemný a docela dlouho trvá, než to vzdá a odjede.

Občerstvení u silnic má dost proměnlivou kvalitu. Ve městě většinou dostanete několik druhů chipsů, tři druhy croissantů a moc dobrý espresso z malé kovové mašiny Lavazzo, v poušti pak jedny chipsy, jeden croissant a rozpustnej průsvitnej dvoudecák. U odpočívadel ale bývají i kantýny, kde se dá pořádně najíst, napít a pokouřit šišu se spektakulárním výhledem na šedou linku silnice a žlutou linku obzoru. V takové kantýně mají speciální krb na tureckou kávu, co vypadá jako hrací automat z tenkýho zdobenýho plechu. V úrovni linky je dřez plnej popela zahřívanej ohněm zespodu. Do popela se vrazí džezva (nebo klidně dvacet džezv) s uzounkým hrdlem a za pár minut vám do skleničky odlije toho nejjemnějšího pěnovýho turka, co jste kdy měli.

Průjezd pouští je monotónní, ale občas přijde takovej moment, kterej je v kontrastu s rovným horizontem úplný wow. Třeba průjezd skalní soutěskou, pohled do údolí wádí, oáza, napajedlo, pohled na starej mramorovej lom, kde ze stěny koukají čistě bílý přesně řezaný kvádry a krychle, duna sypající se přes silnici, líná skupina velbloudů, nebo samozřejmě západ slunce.

Termoregulace a hygiena

Naše cesta Egyptem má přes 2000 km. Během této trasy směrem k obratníku Raka stoupá teplota a klesá úroveň toaletních zařízení. Na Sinaji je velký horko, ale pořád je tu moře a ať už je, jak chce nedostupný, občas to vyjde a je to to nejlepší osvěžení. V pouštích vnitrozemí je ještě větší horko a nezafouká. Opláchnete se leda tak na benzínce, modrá na baterii znamená horká (nádrž s vodou je většinou na střeše a skoro vaří), červená vroucí (pokud funguje průtokáč), z té by šlo uvařit čaj, kdyby byla pitná, což není. Takže si zvykněte, pot z vás bude lít pořád, vypijete tak 8 litrů vody denně (většinou teplé) a vyčůrat se nepůjdete ani jednou. Podél Nilu je to s teplotou lepší, občas vane větřík, voda a stromy se postarají o mikroklima, ale vlhko znamená, že teploty jsou ještě vlezlejší. Naše klimatizace založená na principu otevřenýho okýnka a pohybujícího se vozu je funkční, ale je to asi jako fén teplým vzduchem do ksichtu a na nohy nám bus funí něco horkýho z topení. Nohu na plynu máme zabalenou do šátku proti popáleninám a u spolujezdce se dá ohřívat jídlo jako v mikrovlnce. Člověk je z toho unavenej, no ale já mám teplo ráda a musíme naakumulovat, na jihu nás čeká zima a období dešťů.

Záchody jsou zprvu evropský s prkýnkem, pak evropský bez prkýnka (lepší), pak turecký plus jeden vzadu evropskej (ale ten nechceš, to je jako když je na fesťáku jediná toitoika), a pak už je lepší jen rozostřovat zrak a moc neřešit, jak je díra hluboká, co to je za vodu a co je to na stěnách. Občas v pouštní díře, kde neumí anglicky a chcíp pes mi vyrazí dech nablyštěný bílý samoumývací prkýnko a geberit. Pak tě to ale chytne v tom největším horku, zastavuješ u fajn hlídané benzínky nebo na policejní stanici a čeká tě ten nejhorší sanitární zážitek a první průjem. Co se týče ostatní méně intimní hygieny (musím se smát), mám ssebou toaletní taštičku s řasenkou, pudrem a rtěnkou (přece točíme), ale je celá horká a nafouklá a říkám si pudr a pot není dobrá kombinace, takže milej iv-roš dřív nebo později poletí stejně do koše.

 

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

  • Choosing a next destination letsgothere travelafrica pearlofafrica tothemountains ontheroad roadtripafricahellip
  • Crossing the equator in Uganda! equator traveluganda ontheroadagain thelineontheroadisequator wetravelin4hellip
  • David caught an african cold notmalaria hastostayinbed flu thermometerlookslikephone callingwiththermometerhellip
  • Amazing african packaging design someonethoughtitthrough packagingdesign africandesign maybejustcoincidence
  • Elephants on the road today for real! giantelephant wildafrica eatinggrasswhilewalkingslowlyhellip