02 Lis DRC nás lechtá na pupku
Jedeme do Demokratické republiky Kongo. Je to země obávaná, píše se o ní spousta hrozného, o zlých lidech, únosech, násilí a ebole. Ale my projedeme jen malou část DRC, ten nejhubenější výběžek státu u pobřeží Atlantiku, kde žádné nebezpečí nemá hrozit. Vjíždíme však do rozvojové a chudé země, což znamená konec všem západním radostem, jako jsou nákupní centra, WC s prkýnkem, měkký toaletní papír a teplá voda ve sprše. Spíš budeme rádi, když něco z toho v nějaké formě vůbec bude. Jsme nervózní a zvědaví, co nás tam čeká. Děsím se francouzštiny, ačkoliv mě Švýcaři ve Windhoeku něco naučili, stejně se bojím, jak se domluvíme. Jak moc budou zkorumpovaní policisté a jak špatné budou cesty?
Na angolské hranici je to zase celkem na dlouho, všechno několikrát kopírovat, vypisovat, podepisovat, Angolané se sáhodlouze probírají našimi dokumenty a neuvěřitelně pomalým tempem z nich opisují písmena a číslice do svých ohmataných bichlí. Hranici tvoří řeka, přes kterou vede mostek tak akorát na šířku auta a jednoho člověka, takže při jeho přejezdu rozpouštíme menší mezihraniční demonstraci čekajících na vstup do Angoly a zíráme na řeku, ve které spousta lidí plave, jen nevím, jestli se tam koupou, perou si nebo to berou přes hranici alternativní cestou.
Ani za mostkem dav nepolevuje, jedeme krokem, kolem nás proudí pěší, cyklisté, motorky, kárky, trakaře a kolečka, pojízdný šrot, vozíčkáři, prodejci s lavóry na hlavách mlaskají a vykřikují nesrozumitelné nabídky. Mezi všemi těmi lidmi, v prachu a hlasitém řevu je takový zmatek, že si připadám jako na nějaké středověké tržnici. Musíme se rychle vzpamatovat, zorientovat a najít, kde je imigrační a celní, což se po několikerém přeparkování podaří. Nakonec, ačkoliv je to chaos, vstup do Konga trvá chvilku a i s angolským zdržením asi po třech hodinách vjíždíme do Konžské demokratické republiky. Dobře, že jsme se o to nepokusili už včera, protože tímto tempem bychom uprostřed toho středověku museli i přespat.
Kongo za všechny prachy
Žádná aslfaltka na tu angolskou nenavazuje, takže jedeme po prachové a štěrkové roletě. Hned na prvních kilometrech zastavujeme závory z větve a míří k nám výběrčí silniční daně. Na zadních dveřích chýše, které říkají banka, visí oškubaný speciální ceník pro auta s cizí poznávací značkou, podle kterého máme platit 50 000 konžských franků, což je asi osmkrát víc než platí místní. Smějeme se, proč bychom měli platit tolik za cestu, která neexistuje, výběrčím, kteří nevypadají jako žádní oficíři a v bance, která vypadá jako každá jiná chýše ve vesnici. Cesta prý jednou bude, zatím vybírají na její vybudování. Asi čtvrt hodiny vyjednáváme, než se nám podaří zaplatit jen polovinu z jejich přemrštěné ceny, ručně vypsanou účtenku si máme schovat, bude se nám ještě hodit.
Už za dvacet kilometrů najedeme na docela obstojnou státní silnici s asfaltem, po které pojedeme až k pobřeží. Na silnici z nás vytáhnou další peáž, tedy mýtné, tentokrát 8 000 franků na opravdové mýtné bráně opět s potvrzením z bločku. Když je hezká silnice a hezká cena, je to hned veselejší. Projíždíme nádherným pralesem, bujnou džunglí a stejně jako v Angole se na náš všichni usmívají. Silnice ve městech a vesničkách je vždycky horší, plná děr nebo úplně bez asfaltu a naše jízda vypadá jako slalom. Ale i když do díry musíme vjet, protože objet ji lze jen ještě horší dírou, máme z Pretorie nové pružiny a přizvednutý bus, takže našemu podvozku snad nic nehrozí. Spíš se divím, že to zvládají auta místních, což jsou normální sedany s nízkou světlou výškou a většinou vezou minimálně dvanáct lidí a na střeše náklad velikosti busu (nepřeháním!). Faktem je, že po cestě potkáváme spoustu porouchaných aut, ale nejsou to jen tak ledajaké defekty. Přetíženým konžským vozům z podvozku odpadávají rovnou celé poloosy, ramena a nápravy.
Po hodině čekání v dopravní zácpě způsobené konstrukcí nové silnice (samozřejmě čínské) se slunce sklání k obzoru a my stále ještě nejsme ani v půli cesty na hranici. Je jasné, že na hranici to dnes nestihneme a musíme hledat nocleh. V DRC toho však není moc na výběr, najdeme jen jeden hotýlek přímo v Matadi, kde můžeme za třicet dolarů kempovat ve škarpě u brány vjezdu. Škarpa komfortem bohužel příliš neodpovídá ceně, což přisuzujeme přirážce za terasu, z níž se můžeme kochat dechberoucím výhledem. Podívej Davide, tam je nějaká přehrada, ukazuji vodní plochu ve výhledu. To je řeka Kongo! Ukazuje David tlustou modrou žílu v mapě a já se divím, že už jsme u Konga, tak blízko rovníku. Jen co zapadne zapadne, potvrdí moji hypotézu o blízkosti rovníku roje komárů.
Franky jsme utratili za poplatky na silnicích, zbývá nám jen dvacet dolarů v hotovosti. Víme, že teď zaplatíme za přejezd mostu, ale o dalším placení nemáme ponětí, tak snad nám to zítra bude stačit. Musíme se před komáry schovat v busu, a když jdeme brzy spát, ráno si můžeme přivstat a vyrazit ještě než se Matadi zase kyvadlově ucpe.
Konžská demokratická republika překvapuje
Ze sotva probuzeného Matadi se dostaneme raz dva, platíme most, přejíždíme Kongo a pokračujeme dál neobydlenou krajinou, džunglí v kopcích, palmovými lesíky v nížinách, buší, občas vesnice nebo zastavení na policejní kontrole. Všichni jsou na nás milí a my jsme taky.
Když nás zastaví policie, David se zaboří do sedačky, ani nedutá a nechává všechno na mně. Já předvedu svůj smóltólk ve francouzštině, bonžůr, salí savá, jak se jmenujeme, kdo jsme, republik ček, jedeme z Angoly do Cabindy a dál do Kongo-Brazzaville, zakončím ž n parl pa franse (neumím francouzsky). Mluvíte anglicky? Uzavírám poslední větou, co mám v rukávu. Policistovi většinou z úst vypadne píšťalka, zasalutuje, dakór (ok) a můžeme jet. Někteří si řeknou o řidičák nebo jiné doklady, něco povídají, David otáčí hlavou z policisty na mě jako při tenise a já krčím rameny, ž n kompra pa (nerozumím). Trošku naštěstí rozumím, ukážeme jim, co chtějí, a pak nás pustí dál nebo za tuto důkladnou kontrolu požadují úplatu. Nou many nebo nou dolar naštěstí rozumí i ten nejzarytější frankofil. Výjimečně vynalézavá kontrola chce vidět náš výstražný trojúhelník a hasící přístroj ještě předtím, než vyvěští částku, kterou z neznámých důvodů požaduje. Bájnému číslu se upřímně zasmějeme (v tu chvíli je dobré mít už všechny doklady zpět v ruce), kroutíme hlavami, s úsměvem se pomalu rozjíždíme a oni zvedají závoru. I ten nejdrsnější těžkooděnec v baretu, s kvérem za pasem a píšťalkou ve střehu, se na nás nakonec usměje.
Na malém hraničním přechodu Yema z DRC do Cabindy zase všichni pomalu a pečlivě opisují číslice z našich pasů a karnetu, sháníme kopie a kopie kopií, po dvou hodinách to mají přepsané a jsme venku. Jak jsme se toho obávali, průjezd DRC dopadl dobře, nikdo na nás nebyl zlý a všechna nebezpečenství se nám vyhnula. Je to prostě syrová Afrika jako všude okolo, špinavá, bídná, bizarní, ale pokud se člověk pořádně kouká, spatří i všechny krásy, úsměvy, zamávání, a hlavně úžasné kouzlo přírody. Potvrdilo se nám, že když zapomeneme na vlastní diskomfort nebo nejistoty a chováme se, tváříme a jednáme dobře, dobré se nám vrátí. Takové cestování je vyčerpávající, protože i když jste unavení, neznáte jazyk, nemáte náladu na další kontroly nebo vybavování, stejně se musíte „snažit“. Nikdo tu není zvědavý na upocené, ustrašené a nabručené Evropany. Je to náročné, ale stojí to za to. Možná je to tím, že jsme zde byli jen něco přes dvacet čtyři hodin, možná jsme měli štěstí, ale na DRC budeme vzpomínat v dobrém!