BUSNY | Do Swazijska pro razítko
1425
post-template-default,single,single-post,postid-1425,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

Do Swazijska pro razítko

Do Swazijska pro razítko

Naše měsíční vízum v Jihoafrické republice končí, chtěli jsme už mířit do Zimbabwe a Botswany, ale jsme tak nemožní a zabrždění, že na cestu zatím nejsme zdaleka ready. Můj počítač je stále v opravě a David má nedokončený díl seriálu, tak si musíme odskočit někam za hranici vízum obnovit. Nejkratší cesta z Joburgu vede do Swazijska. Když se Jill zmíníme, že musíme na víkend do její oblíbené země, v očích jí zasvítí a rozhodne se, že jede s námi. Jsme nadšení, Jill do Swazijska za apartheidu jezdívala několikrát do roka, takže jsme si nemohli přát lepší průvodkyni.

Do Swazijska je to jen tři hodiny, září Jill, bereme kávu na cestu, usazujeme ji na výsostné sedadlo spolujezdce s bezpečnostním pásem a vyrážíme. Jill sebou nervózně šije, že je na místě, kde ve vlastním autě s pravostranným řízením běžně sedí za volantem, ale já odmítám starou paní vézt na zadním sedadle, z něhož se pasažér při každém větším hupu sesune na zem. Za jízdy nám Jill ukazuje slumy, chudinské townships, a popisuje, který kopec je důl zlata, diamantů nebo uhlí. V busu nám to nakonec do Swazijska trvá šest hodin, smějeme se, ale vyjeli jsme do hor a jsme v cíli, v Ezulwini Valley nebo-li Nebeském údolí.

Jill se ubytuje ve svém oblíbeném hotelu a vyrážíme ještě na odpolední procházku v přírodní rezevaci Mantenga. Vidíme vodopády, člověk by po pár kamenech doskákal až k tůním pod padající řekou a strčil do vody alespoň nohy, ale kvůli krokodýlům zůstáváme poslušně na souši za zábradlím. V podvečer v korytě řeky zasvítí jemný proužek na bocích antilop nyala a ukáže se i savanové prase s mladým. Jill je dojatá, je ve Swazijsku poprvé po sedmi letech a upozorňuje nás na nové stavby, obří americkou ambasádu a hotely, které tu dřív nebyly. Vypadá to, že se Swazijsku dobře daří.

Na večeři se připojíme k Jill v hotelové restauraci a já se cítím, jakobych půl roku neviděla jídlo. Švédské stoly se prohýbají, okolo talíře ze všech stran spousta příborů, kdo ví k čemu, číšníci obíhají okolo stolků a odklízí použité nádobí nenasytných Jihoafričanů. Ochutnala bych ráda vše, ale po prvním chodu už mám plno. David hrdinně spořádá několik plných talířů, takové hory dobrot jsme už dlouho neviděli. Po večeři králů ještě gin tonik a jedeme do kempu přespat v busu.

Ráno vyzvedneme Jill a hodláme splnit hlavní misi výletu (kromě prodloužení našeho víza), najít Jillinu dávnou kamarádku, s níž před lety ztratila kontakt. Jedeme do míst, kde dříve podnikala. Po zahradní školce paní Doris se však slehla zem. Jill je smutná a svěřuje se nám s černou myšlenkou, že už také dávno nemusí být mezi živými. Naproti je řemeslná dílna House on Fire s restaurací, ubytováním a loukou pro pořádání slavností a hudebních festivalů. Organická architektura pokrytá mozaikami, jakobychom se najednou ocitli v barcelonských domech od Gaudího. Ptáme se v okolí, jestli někdo nezná Dorisino jméno nebo neví, kde může původní majitelka být. A náhodou člověk vedle za plotem je její zahradník. Předává Jill Dorisino číslo a adresu kanceláře, tak spěcháme do hlavního města Mbabane. Setkání Jill a její elegantní swazijské kamarádky je tak dojemné, že i mně ukápne slza. Jill ani Doris nevěří vlastním očím, po dlouhém objetí nemůžou jedna z druhé spustit oči a povídaly by si bez přestávky určitě několik dní v kuse. Hned domlouvají společný víkend za pár měsíců. Máme hroznou radost, že se to povedlo, naše cesta z Joburgu sem tak hned dává mnohem větší smysl.

Musíme myslet na návrat, teď už víme, že za tři hodiny to rozhodně nestihneme. Těsně před hranicí odbočíme ještě na silničku, co vede nahoru do kopců k fleku v mapě. Myslím si, že je to jezero, ale nakonec se ukáže, že je to starý lom železné rudy. Prý nejstarší lom na světě. Prohlédneme si malé muzeum a objedeme kráter odtěžené hory i do zadní části, kde se v hloubce mezi porostlými rudými svahy opravdu modrá jezero. Voda je prý posvátná a místní k ní chodí pro její léčivé účinky. Kocháme se hřebeny Swazijska, ze kterých pozvolna svahy padají do sousední Jižní Afriky. Procházíme se po loukách na hřebeni nad lomem, všude to kvete a voní, spatříme i velkou proteu, národní květinu JAR.

Na hraničním přechodu nám na imigračním nečekaně prodlouží vízum jen o sedm dní. No jo, to by nebyla hranice, aby se nevyskytl zádrhel. Musíme volat manažerku, která nás vyslechne a uzná, že máme ještě nárok na delší pobyt. Původní razítko škrtá a dá nám kýžený měsíc. S úderem deváté, přesně jak jsme slíbili Robovi, otvíráme bránu a jsme doma v Johannesburgu. Máme vážně pocit jako při návratu domů.