Tanzánie,

Cesta k moři

Odpočinek potřebuje hlavně náš bus

Jedeme relaxovat, jedeme k moři! Vyrážíme z Moshi. Musíme to vzít kus zpět přes Arushu, kde chceme během dvou dní poladit trable se spojkou, protože je tu jedna z mála auto dílen, co si údajně poradí s Volkswageny. Oprava proběhne rychle, dokonce to stihnou za jediný den, ale taky, jak zjišťujeme vzápětí, to úplně neopravili. Jde řadit lépe, ale už po pár stech kilometrů to zase začíná nějak drhnout. To však momentálně není jediný neduh našeho milého busa.

Budíky v busu jsou dead, aneb É nikdy není em cé na druhou

Na palubní desce máme dva budíky a pár ukazatelů a kontrolek. Když bus kupujeme, funguje jen ukazatel teploty chladící kapaliny a kontrolka oleje. Ostatní budíky a ukazatele jsou mrtvé, jen tachometr jede hned dvojnásob, tedy ukazuje rychlost dvakrát větší, než skutečně jedeme. Taková hyperaktivita trochu vyváží to, že skoro nic jiného nefunguje.

Jak se jezdí bez palivometru? Blbě. Nádrž nikdy nenaplníme do plna, protože asi po šedesátém litru začne nafta vytékat „přepadem“, nějakou dírkou nahoře v nádrži, spotřeba během jízdy není přesně deset na sto, a když v noci zatopíme, můžeme se vsadit, že se vzbudíme s prázdnou. Takže blok s nesmyslnými výpočty, kdy budeme tankovat a kolik nafty ještě máme, házíme po cestě do Turecka do koše. Raději investujeme do nového měřáku v nádrži. Paráda, v Africe už nemusíme nic počítat!

Podle busu se svět zastavil 14:55. Nám to nevadí, za pět tři je hezkej čas. Jsme zvyklí fungovat bez hodinek, čas máme na mobilu a v Africe je to stejně jedno. Tady se jede systém tma-světlo. Důležitější je, že známe teplotu a stav oleje.

Někde v Keni se nám ulomil jakýsi zobáček u ruční brzdy, a tak pořád „brzdíme“. Na to se blbě zvyká. Poté, co tisíckrát vyzkoušíte, že ručka je opravdu dole, už jste si ale jistí, že nebrzdíte, a ostré rudé světýlko nakonec akceptujete.

No a dnes jsme se rozjeli a druhý budík, ten, co chvátal dvakrát rychleji než my, zůstal odpočívat na nule. Ode dneška tedy jedeme podle citu! Víc jak 90 km/h stejně jedeme jen na hladkých a rovných úsecích z kopečka a takový v Africe nejsou. Tak, naše milé budíky, odpočívejte v pokoji.

Bus možná pochopil, že čas a rychlost jsou v Africe nejen relativní, ale také úplně irelevantní. Naše naděje ale nikdy neumírá, třeba, až zase projedeme nějakou pořádnou díru na slony, něco začne fungovat.

Na skok do hor Usambara

Cestou k moři na chvíli vyjedeme z docela nudné roviny a polí sisalu (vypadají jako pole agáve) do městečka Lushoto v horách Usambara. Za jasného počasí lze z hřebene dohlédnout až na hory Meru a Kilimanjaro, my je v oparu v dálce jen tušíme. Večeříme v kempu po evropsku, výborně, bohatě a draze, snídani si dáváme u místňáků s výhledem z útesu snad na celou Tanzánii. Za vaječnou omeletu, čerstvé housky, avokádo, koblihy, africký čaj a mléko si sice paní naúčtuje i muzungu horskou přirážku, ale pořád platíme třikrát míň než v načančaném kempu.

Sjíždíme z hor a cesta do Daru utíká rychle, dokonce tak rychle, že zaplatíme hned dvě pokuty. Jednu za jízdu šedesátkou na padesátce (zatím v odhadování rychlosti nejsme moc dobří) a druhou za zapomenutý bezpečnostní pás. Dva zářezy pro Davida. V Tanzánii za každý dopravní přestupek zaplatíte paušálně třicet tisíc tanzanských šilinků (cca 300 Kč). Je jedno, jestli rychlost překročíte o deset nebo sto kilometrů v hodině. Docela sympatické, ale za tu šedesátku to fakt naštve.
Na velikých listnatých stromech kolem vesnic rostou podivné ovocné bochníky a obrovské pichlavé plody jack-fruit. V nose už nás štípe sůl a ve vzduchu jsou prázdniny. Vždyť se blížíme k moři!

Nákladem z Dar es Salaam

Do přístavu chvátáme, víme, že jakási poslední loď na Zanzibar odjíždí ve čtyři, chceme zjistit cenu za převoz auta a rozhodnout se, jestli auto necháme na pevnině nebo pojedeme komplet. Nevíme, jestli to stihneme ještě dnes nebo se na ostrov přesuneme až zítra. Já bych si hrozně přála mít bus s sebou a nemuset „balit“ a přeskládávat věci a řešit drahé půjčování motorek nebo auta na ostrově, ale ono to nějak dopadne, třeba to zase bude něco nového. Na internetu jsme našli možný převoz tam a zpět za necelých tisíc dolarů, což je šílenost.

V přístavu si zjistíme cenu poloviční, což je tak na hranici snesitelnosti, možná malinko za ní. Váháme, ale jsme zase úplně zválcování z cesty, a nakonec (trošku rezignovaně na další zjišťování) cenu přijímáme. Po zaplacení chvíli litujeme a počítáme, jak moc velký nesmysl to byl. Z hlediska ekonomiky cesty asi byl. Ale hned potom přichází úleva, že si tím ušetříme starosti o auto, které bychom nechali na pevnině a kdo ví… Zkrátka pro klid duše je vždycky lepší ho mít nablízku. Vždyť je to teď náš domov.

Nákladní loď má jet před osmou, ale než se plně naloží, nalodí a poskládá, je půlnoc. Cesta netrvá dvě hodiny, jako osobní fast ferry, ale pět hodin, takže plujeme celou noc. Leháme si na nepohodlné plastové sedačky na horní palubě pod širým nebem, ale je to tak hrbolaté a nepohodlné, že končíme stejně na zemi mezi šváby a hlodavci jen pod dekou. Jsme na lodi jediní dva běloši. Ostatní muzungové asi jedou fast ferry nebo letadlem. Do přístavu na ostrově Unguja (hlavní ostrov souostroví Zanzibar) dorazíme ještě za tmy a loď vystupujeme po rozednění.

Komentáře

autor

The author didnt add any Information to his profile yet

Instagram

No images found!
Try some other hashtag or username