08 Lis Cabinda
Jsme zpátky v Angole! Tedy, nevrátili jsme se na jih do Angoly, dostali jsme se do angolské exklávy, malého území mezi DRC a Republikou Kongo. Naštěstí jsme trasu měli promyšlenou dopředu, takže máme v pasech vícevstupové angolské vízum a na hranici nemáme problém. Jen co překročíme pomyslnou hraniční čáru, začíná asfaltka. Není divu, Cabinda je jedno z největších nalezišť ropy na světe. Až tady, v kontrastu se zdejší civilizovaností, si uvědomujeme, jak nerozvinuté a chudé to bylo v DRC. A přestože nás v tam nepotkalo nic špatného nebo zlého, ruku na srdce, je docela úleva být dál a mít ho za sebou.
Do města Cabinda je to už jen 25 kilometrů. Zajdeme na večeři do otřískané funkcionalistické restaurace starého Portugalce, a se vzpomínkou na poslední arašídovou večeři v Angole a dvoudenní živoření na houskách si necháme nanosit plný stůl výborného jídla. Na internetu čteme, co vedlo k vzniku takového zvláštního odtrženého území. Přespat nás nechá padre u fary katolické mise blízko pláže plné odpadků. Noc na půdě páně, to bude klid, odpočineme si po té cestě a velkém jídle, říkám si za zvuků večerní mše v sousedním kostele. Po mši se však všichni přesouvají na zahradu, přijíždí i hříšníci, co na obřad nedorazili, a křepčí až do samého rána. Celou noc posloucháme bzučivý koncert komárů s doprovodem párty katolíků. Obzor nad mořem ve tmě žhne rudou barvou plamenů z těžebních věží stejně jako naše oči, když vstáváme. Komářímu roji jsme zachutnali, tak s námi zůstává i celé ráno.
Musíme vybrat peníze, natankovat a vyrazit do Konga. Naším konžským vízům odtikávají poslední dva dny. Angolská nafta, té musíme vzít plnou nádrž a ještě do všech kanystrů, tak levně už nikde po cestě nenatankujeme! Těšíme se, jak vyzrajeme na předraženou středoafrickou naftu. Ale bankomaty v celé Angole včetně Cabindy od pátku stále zejí prázdnotou, takže o nějakém výběru peněz nebo tankování si můžeme nechat leda tak zdát. Museli bychom počkat do zítra (pondělí) na závoz peněz (což bude bůh-ví-kdy), vybrat, natankovat a až potom překročit hranici. A denní ztráta nám v tuto chvíli nestojí za tu tisícovku, co bychom na tom ušetřili. Čas je cennější i teď, když máme do kapsy hrozně hluboko.
Bez peněz a s prázdnou nádrží se blížíme hranici a snad se nám podaří jen s pár drobnými hranici překročit. Vědět to, asi bychom se včera k večeři tak nerozšoupli… Cabinda má i svoji krásnou tvář, na severu už začíná les, u pobřeží spousty ptáků v tichých lagunách, mangrovy, rybáři na pirogách (kánoe vydlabaná z jednoho kmene, jako mokoro v Malawi), džunglí vede pěkná úzká asfaltka.
Vybavuji si, jak jsem o Africe snila, když mě otravovala jihoafrická nesvoboda a rasismus. Těšila jsem se, až budou všude kolem jen černoši bez apartheidového mindráku. A mám to. Všichni jsou hodní, krásní a usměvaví, ale všude je také špína, místo záchodu švábí díra, místo aut přetížené vraky, zkorumpovaná policie, kozy igelitožrouti… A mám to! Zase jsme v Africe. A sním snad teď o tom lehnout si k bazénu v Joburgu za brány, zdi, ohradníky a ostnatý drát? Ani náhodou!