15 Pro Burkina Faso
Do Senegalu jedeme neplánovanou objížďkou přes státy Burkina Faso a Mali. Když nám silnice ujíždí pod koly a vzdalujeme se od pobřeží, místo vzrušeného očekávání z nové země se mi honí hlavou jen neurčité bezbarvé nic. Když se řekne Burkina Faso nedovedu si prostě nic představit. Nula, šedivé prázdno. Možná poušť a nějaký útok teroristů, co se objevil v médiích. Ale Burkina Faso prý v překladu znamená Země čestných lidí. Ať tak či tak, nemáme žádná očekávání a cokoliv nás zde potká, bude překvapením.
Do Burkina Faso a až přímo do hlavního města nezapamatovatelného jména Ouagadougou (místní říkají jen Uaga) vede cesta po solidním asfaltu a opravdu nám to zabere další dva dny. Od oceánu, pláží a palmových hájů se dostáváme zase do suché a horké savany tuhých porostů a vyschlých říčních koryt. Potíme se. Fén, co za jízdy do busu fouká zvenčí dokořán otevřenými okénky, nás místo kýženého ochlazení jen dál zahřívá. A to jsme teprve pod Saharou, bude hůř!
Projíždíme prašný venkov kolem spousty vesniček, drncáme přes zpomalovací pásy a kocháme se malými hliněnými statky, hotovými pevnostmi s jednotlivými kulatými domky a místnostmi, organickými tvary hliněných cimbuří a věží mešit, prosté domy z nepálených cihel v kaštanové barvě, sýpky jako velké proutím a suchými listy zastřešené džbány na nožkách, fasádami z doběla vysušených tlustých větví, vzorů a vazeb různě skládaných kopaných cihel přeměněných tlakem a horkem skoro na kámen. Kolem cest se pasou bílá stáda krav, vyzáblé ovce a kozy a zapřažení osli trpělivě táhnou drkotající vozíky naložené úrodou banánů, dýněmi, cukrovou třtinou nebo dřevem, palmovým listím, rákosím a jiným stavebním materiálem. Lidé neumí zpravidla ani slovo anglicky, a tak se naše konverzace bohužel omezí jen na bonžúr, salí, savá a úsměvy, ale jsou to úsměvy milé a přející.
Ouagadougou
V centru celo-hliněné nízkopodlažní srostlice vesnic rostou do výšky až několika pater (deset pater je zde hotový mrakodrap) hotely, instituty, ambasády a vládní budovy ve stylu brutalismu. Architektura strohá, funkční, světlá, odráží nežádoucí sluneční paprsky. Dekor je masivní a vzniká různorodou skladbou bohatého výběru prefabrikovaných prvků a fasádních dílů. Stinné kouty, větrací otvory, ventilátory a klimatizační jednotky visí všude, kam se podívám.
Jak už je v každé zemi pravidlem, pořizujeme SIM kartu, abychom byli onlajn, a hledáme, kde vytisknout pohledy. Mapa nás zavede do klimatizované haly plné plotrů, kopírek, stěny polepené plakáty a kalendáři pivovaru Brakina. To bude drahý, říkám si, když mi na rukách stoupá husí kůže ze skoro zmraženého vzduchu. Prosím toto pédéefko jedenáctkrát tvrdý papír á katr noár blank, zkouším přednést svoji zakázku francouzsko-anglicky. Jedenáct? Zdvihá obočí agent v obleku a kouká na mě jako na ufona, protože jeho běžné obraty tiskovin se zřejmě pohybují spíš ve stovkách a tisících. Ui, ónz. Odejde někam do útrob podniku a vrací se s úžasným jemným laserovým tiskem na lesklém papíře. Krásné, pochválím a mám chuť ho obejmout, že pro jednou snad pohlednice nebudou malé, zelené, příliš měkké nebo ušmudlané. Ještě desetkrát. Vrací se se štosem listů, vloží je do recyklované obálky, a když vytahuji bankovky, jen mávne rukou, ať to nechám být. Ukáže přitom na pivní lahev vytištěnou přes celou stěnu haly. Tak nám v korporátu vytiskli čtyřicet čtyři pohledů na účet místního pivovaru. Budeme jim to muset vynahradit konzumací.
Z Uaga přes Bobo do Mali
V tom horku nemáme moc hlad, na snídaní nějaké ovoce, přes den trs banánů a půl flašky arašídů a po západu slunce si uvaříme něco pořádného nebo se jdeme najíst na ulici. Cestou do městečka Bobo-Dioulasso je ale takové horko, že výjimečně dáváme polední pauzu a stavíme se na oběd. V malé plechové boudě u silnice nic studeného nemají, ale nanosí nám rýži se zeleninovou omáčkou a rybím ocasem, vodu a koblížek jako dezert. Za plné břicho platíme dohromady 24 korun.
V Bobo bydlíme na stinné zahradě hotelu, kde je vše, co na co cestovatel může pomyslet, tekoucí voda, elektřina, wifi a hejno komárů. Při úplně obyčejné projížďce ulicemi Bobo Dioulasso zahlédnu v dálce něco úžasného, vysokou hliněnou věž s dřevěnými kolíky ve fasádě, jako ghanské a malijské paláce, na které jsem byla tak zvědavá. Cestou zpět do kempu tedy odbočíme tím směrem a zastavujeme pod věží překrásné mešity s oblými hranami a ježkem dřevěného lešení. Stavba je zrovna v rekonstrukci, ale s anglicky mluvícím chlapíkem domlouváme prohlídku mešity a prohlídku nejstarší části města, tradiční vesnice Bobo. Průvodce nás protáhne temným interiérem s nevysokým stropem, který podepírají majestátní jako kmeny baobabu tlusté sloupy. Vše v jednom hliněném odstínu a materiálu. Vysvětlí nám, čemu slouží jednotlivé části velmi jednoduchého uspořádání, kde se modlí muži a kde ženy, ve kterém výklenku stojí imám v týdnu a kde ve svatý páteční den. Úzké schůdky nás z tmavých chodeb hlavního prostoru osvětléného jen kulatými stropními okénky zavedou na denní světlo a na střechu. Zde můžeme obdivovat tu úžasnou věž minaretu a čerstvé nad silnými sloupy vytvořené průvlaky, ještě měkké po dnešních pracích, jež tak-tak překročíme. V ploše spádované střechy zejí otvory střešních okének, které se za deště jednoduše zakryjí keramickou pokličkou. Dozvíme se také, že ještě před půl rokem měla mešita dva minarety, ten druhý, ženský, menší, ale po mimořádně vydatném období dešťů spadl a zůstalo po něm jen přízemí s druhým schodištěm s ženské části. Slunce zrovna zapadá a polévá cementové stěny teplým světlem. Nemůžu se vynadívat na oblé pilíře a věže s funkční dekorací z dřevěných kolíků. Když pak koukneme do průvodce, je mešita samozřejmě číslo jedna mezi zajímavostmi tohoto města, ale my se do průvodce úplně zapomněli podívat. O to větší mám ale z náhodného nálezu radost. Když jsme tam totiž nejeli cíleně a najisto, s jasným obrázkem, co nás čeká, cítíme se skoro, jako bychom tu úžasnou architekturu vzdáleného města sami objevili.
Další část prohlídky je procházka starobylou vesnicí, jejíž historie prý sahá až do jedenáctého století. Vesnice z tradičních hliněných staveb, jednoduchých domků z kopaných cihel a tvárnic je srostlicí čtyř částí náležících čtyřem různým kmenům. V té první žijí animisté, další je muslimská, třetí patří kmeni Griot, muzikantům, kteří hudbou (hudební nástroje bubny djembe a harfa kora, 21 strunná) doprovází každou významnou událost. Poslední, čtvrtá část, je řemeslnou částí kovářů. Ochutnáme pivo z prosa přímo z dýňových kalabas, David zkusí hrát na koru, spatříme nejstarší budovu celé vesnice, která stále slouží jako rodinné obydlí a je ověšena šňůrami sušícího se šatstva. Bavíme se představou, jak vypadají tisíc let staré budovy u nás, obehnané zábradlím, sotva se jich můžeme dotknout, kdežto tento dům uplácaný z hlíny stále slouží svému původnímu účelu. Jinak je prohlídka spíš takovou tour po obchůdcích se suvenýry. Úzkými uličkami postupně klesáme až ke korytu řeky zasypanému odpadky. Voda se hemží přemnoženými metr dlouhými sumci. Jsou tu posvátní, a tak je místní nemůžou ulovit a sníst. Máme však podezření, že v odpadem zamořeném prostředí plyne zákaz výlovu spíš z nebezpečí otravy z jejich masa.
Ještě před odjezdem do Mali jedeme z Bobo na výlet na skály Domes de Fabedougou, Sindou Peaks a kaskády Karfiguéla, obdivovat kromě architektury i pár přírodních krás. Jedeme tam nadvakrát, protože první pokus skončí těsně před cílem otočkou zpět do nemocnice v Bobo, jelikož David opět onemocní. Tuto pasáž přeskakuji, neb nemocí už bylo dost. Dvě oblasti pískovcových komínů nám připomenou český Adršpach nebo tureckou Kapadokii. Plnými doušky si užíváme pohled na zvířata zemědělské krajiny, průjezdy půvabným burkinským venkovem, poli cukrové třtiny, palmovými háji podél potoků a alejemi tlustých kmenů dávno vysazených stromů podél starých cest. V krajině skal se zase necháme obejmout komorní náručí homolí naskládaných lívanců a roztodivných kamenných tvarů i velkolepým divadlem skalních obrů s vrcholky tam, kam dosáhnou jen kroužící dravci. Červené kamenné komíny jsou jako přírodní verze buddhistických chrámů Angkoru. Výstup na vrcholky skalních homolí a koupel v chladivé kaskádě vodopádů s tančícím doprovodem vážek nám zase na chvíli otevřou rozhledy na nekonečný a milovaný africký horizont.
Jakkoliv jsem se těšila na Ghanu a musela jsem zamáčknout slzu, když z ní nakonec sešlo, do Burkiny Faso se zamilujeme na první pohled. Nečekaně je tato země inspirací, ať už pro ty, kdo holdují přírodě či architektuře, tak každému tvůrci!