29 Lis Benin
Přejeli jsme obrovskou, přelidněnou a lehce šílenou Nigérii a před námi se otevírá úplně jiný svět. Konečně Západní Afrika, jsme v Beninu. Ani nepamatuji, kdy jsme naposledy cestovali přes tak maličký stát. Hektický chaos nigerijských silnic a všudypřítomného života zůstává v prachu za námi, nyní je čas si odpočinout v této komorní a klidné zemi hladkých silnic a prázdných pláží.
Půl hodinka jízdy od hranic a už jsme ve městě Porto Novo. Není nám jasné, co z tohoto města činí to hlavní. Pomalé nedělní odpoledne podtrhuje lenivost městečka, které se zapomnělo vytáhnout do výšky i rozrůst až k pobřeží, kde by dosáhlo na oceán i na statut přístavu. Všechny znaky metropole tak zůstaly městu Cotonou, krásnému a prosperujícímu. Ještě před Cotonou nás zastaví mýtná brána. Jsme překvapení, úplně jsme zapomněli na všudypřítomné placení peáže v bývalých francouzských koloniích. To přece půjde nějak objet, koukám do mapy a naviguji Davida na trasu souběžnou s dálnicí mezi městy. Odbočujeme, vjíždíme do vesnice, asfaltka se vytrácí a my jedeme po čáře cesty na obrazovce, která v reálu vypadá jako pěšinka k slípkám u babičky na vsi. Přizvedávám klackem nízké elektrické vedení natažené mezi chatrčemi rybářské vesničky, aby bus mohl projet. Dostáváme se do hlubokého písku, až kuří cesta zmizí v laguně, kde místní pěstují rýži. S motorkou by to tu projet šlo, kdyby se naložila v rákosí na člun, ale s busíkem je to bez šance. A tak řadíme zpátečku, všechny ty dráty znovu přizvednu a pro velký úspěch jedeme zpět do Porto Novo vybrat z bankomatu. Jedno funkční ejtýem se v hlavním městě naštěstí najde. A to všechno proto, abychom pak na bráně dali za peáž celých 300 franků (12 Kč)!
Osmadvacátého října, zapisujeme datum příjezdu do formuláře na recepci a točím starým globusem na pultu. Až po pár otočkách zeměkoule kolem osy mi dojde, že koukám na názvy zemí v češtině! Stoleté výročí Republiky se nám v Beninu připomene starým globusem dovezeným z Československa. V Cotonou nakoupíme SIMkartu, zásoby jídla, naftu a posteskne se nám po řádově nižších cenách v Nigérii. Konzulka z Ghany nám zde jako nerezidentům po dlouhém čekání odmítne vydat víza, tak se pojedeme podívat na proslulou tržnici a pojedeme dál.
Bus raněn
Ulice kolem tržnice Marché Dantokpa jsou beznadějně ucpané. Je horko, pot z nás teče, všude okolo zmatek a zaparkovat nemáme šanci. Nechceme nechat vůz jen tak na ulici a vrátit se z procházky k vykradenému busu s rozbitými zámky. Vydáme se k hlídanému parkovišti u hotelu, když nám na semaforu žebrák začne otírat zaprášené čelní okno. Davidovi vytečou nervy a zabuší na něj. Ozve se duté zapraskání, kolem Davidové vzteklé pěsti se ve skle rozběhnou bílé žíly a všichni vyděšeně koukáme na velkého pavouka. Žebrák přestává šudlat prasklé okno. Zmiz! Posílá ho David pryč a on najednou moc dobře rozumí. Nevěřím, zakryji si oči dlaněmi, ale když se znovu podívám, obří skleněný pavouk se tam pořád šklebí. David leží na volantu a naříká. Když vidím, jak na tom je, rozhodnu se, že to zvládneme. Však je to jen blbý sklo. Kašleme na trh, David je zlomený a musí se sebrat. Vzdalujeme se od Marché Dantokpa, hledáme, kde zaparkovat, když znenadání zapadne sklo ve dveřích řidiče (stará známá porucha už z východního pobřeží). Projedeme dlouhý bulvár, bus přestává táhnout, a když odbočíme do boční ulice, zastaví úplně. Co se děje, že by špatná nafta z Nigérie? Nebo bus ví, že jsme odpovědní za zranění na čelním okně? Vúdú? Vytahujeme trojúhelníky a ještě v šoku z rozpukaného skla jdeme řešit nefungující motor.
Anděl z Cotonou
Boční okénko jsme spravili přednostně, aby nás nikdo neoloupil jako v Etiopii. Jsem na rozpálené střeše busu, sundávám kanystr a tahám z beden hadice na naftu, se kterými David testuje, kde je problém. Co se stalo, potřebujete něco? Volá na mě vesele bílý stařec zpod slamáku. Zatím nevíme, možná si poradíme, děkuji mu a mám radost, že nabídl pomocnou ruku. Za chvíli přijde děda s vizitkou, je Švýcar a žije přímo v domě, před kterým bus zastavil. Když si dnes neporadíte, zavolejte, znám dobrého mechanika a spát můžete tam, na dvoře mého hostelu, ukáže na asi sto metrů vzdálenou zahradu.
Když otestujeme všechny triky, co známe, a závadu neodhalíme, volám Jean-Clauda. On se objeví hned, jak kouzelný dědeček, odtlačíme bus do stínu před jeho brankou, donese lahev studené vody a hned je lépe. Mechanik kouká do motoru, poslouchá ho, osahá si nezdravě bílý kouř. Nejlevnější a nejsnazší možnost opravy je vyměnit olej. Ani po výměně oleje ale nedojde ke zlepšení. Večer už je jasno, bus je zaparkovaný u hostelu a v motoru zeje díra po vymontované naftové pumpě, která je na údržbě u odborníka. Něco takového se naposledy stalo v Ugandě. S něčím tak závažným si sami stále poradit neumíme.
Jean-Claude zjistí, co děláme, a dostává nápad. Sám zrovna tento týden rozjel malý projekt v sousedství. Zrekonstruoval a otevřel malou školu pro pracující děti bez vzdělání. A protože vše táhne z výdělku v hostelu a z vlastní kapsy, shání finanční pomoc. A tak poprvé točíme, stříháme, překládáme a titulkujeme video v jazyce, který neznáme, a jsme rádi, že konáme dobro a na oplátku pomůžeme člověku, co nás vytáhl z bryndy.
Děti školou nepovinné
Jean-Claude nám vysvětluje, v jak složité situaci se ocitají beninské děti. Veřejné školství v Beninu není moc kvalitní, a tak privilegované ratolesti bohatých rodin rodiče posílají rovnou na dobré soukromé školy. Obyčejná chudá rodina ale nemá prostředky na drahé školné, a tak se musí spokojit se státním vzděláváním. Když se v prvních letech školy ukáže, že je dítě pozadu, není talentované a nejde mu to, školu ukončí a jede do Cotonou učit se řemeslo. Vyučit se v Beninu ale prakticky znamená začít už v útlém věku pracovat. Jean-Claude se snaží pomoct těm, kteří nedostali šanci naučit se ani to základní a už pracují. Jsou to teenageři, často neumí psát, počítat, číst, neumí ani francouzsky, mluví dobře jen místním jazykem Fon nebo Yoruba. A opravdu je pro ně zatím složité i propojit postupně čarou písmena abecedy, aby dostaly výsledný obrázek slona, přestože má předtištěný chobot a abeceda celou dobu křičí velkými písmeny z tabule. Děti do školy chodí třikrát týdně na jednu hodinu ráno. Před hodinovou výukou dostanou snídani, protože staré africké přísloví praví ‚Kdo je hladový, nemá žádné uši‘. A pak se rozutečou do práce. A tak jsme se setkali se dvanácti negramotnými dětmi, které tento týden začaly znovu chodit do školy a vypadaly náramně spokojeně.
Pokud vás Jean-Claudův projekt zaujal, zhlédněte video nebo web!
Marché Dantokpa
Potřebujeme koupit novou moskytiéru do busu. Ta naše z Tanzánie už vykazuje pokročilé známky opotřebení, když každé ráno zjistíme, že s námi sdílí lože asi dvacítka komárů s plným pupkem. Nutně taky potřebujeme vidět vúdú část trhu a pořídit ochranný talisman pro bus. A tak se prodíráme hlukem, loužemi a blátem v rozpálených úzkých uličkách tržnice, vyhýbáme se vozíčkům plným zboží, hromadám odpadků, vráží do nás vysoké stojany s oblečením a korálky. Uprostřed každého věšáku s konfekcí totiž stojí člověk. Polévá nás záplava barev, křiku, horkých vůní i hnilobného zápachu. Barevné vzory voskovaných látek, šátky, ovoce a zelenina, chilli, koření, lívance sýrů obalené ochrannou vrstvičkou červené hlíny, ryby čerstvé, uzené, smažené, vylovené přímo z průlivu mezi Guinejským zálivem a jezerem Nokoué, jež půlí město.
Moskytiéru najdeme hned, zato část vúdú je schovaná někde hluboko v útrobách tohoto živého organismu. Ptáme se lidí kudy kam, ukazují všemi směry, ale časem se dobereme k vodnímu kanálu, a když se protáhneme uzoučkým temným krčkem kolem hasičské stanice, praští nás to do nosu. Trh se sušenými bylinami a hned za nimi trh vúdú, vůně bylin, usušených květů, listí, trav a kůry se postupně mění v puch mršiny. Lapáme po dechu a valíme oči na hromádky sušených chameleonů, ocásky luskounů, hady a ježky, úšklebky vystrčených špičáků opičích hlav, skvrnité kůže lesních koček, drobné spící ptáčky, různé kosti, lebky, mušle, kopyta, gorilí pracky a jiné tlapy. Nad smrdutou hromadou zboží visí vyřezávané píšťaly a jednoduché dřevěné sošky.
Prodavač nám vysvětluje, že vúdú pochází odsud, ale jeho název přivezli až osvobození otroci z Brazílie na konci 19. století. Vúdú je tu promísené s křesťanstvím, takže věřící si správně má jít do kostela pro předpis, a až poté dojít na trh nakoupit potřebné suroviny na směs, která mu má přinést pomoc nebo úlevu. My předpis nemáme, tak představíme, kdo jsme a co přesně potřebujeme. Přejeme si pro bus takový talisman, který mu zaručí cestu v pořádku a bez nehod. Bez porouchaných čerpadel a rozbitého skla. Také prosíme, aby byl talisman rostlinného původu, jelikož sušenou mumii bych asi nevydejchala. Máme trochu zábrany zvěčnit všechny ty mrtvé ohrožené druhy, ale když prodavač vidí, že máme zájem nakupovat, pár fotek udělat můžeme. Pán si nechá vše vysvětlit, a po pár pokusech prodat drť z chameleona zabalenou do panteřího kožichu, nám konečně nabízí malý váček ze zavinutého listu se směsí bylin ozdobený lasturou a dvěma keramickými střepy. Je krásný, škoda, že ho máme uložit někam, aby nebyl na očích. Poté, co zaplatíme těžce usmlouvanou cenu, na níž si stejně vydělal, přidává k talismanu sušený fík, který musíme k listu přivázat, abychom dosáhli kýženého účinku. Mám z koupě zvláštní pozitivní pocit, snad to v Africe bude fungovat líp než pojištění a povinné ručení.
Ouidah a Abomey
Abychom ještě víc nahlédli pod pokličku tajů beninských božstev, jedeme do Ouidah, hlavního města vúdú. V malém posvátném lese Kpassé nám průvodce udělá kolečko kolem dřevěných hliněných a kovových soch a vysvětluje význam vtělení do různých zvířat, panterů, stromů a bylin. Místní prý v lese pořádají soukromé rituály, jí a kouří tropické byliny a zapíjí je ohnivou vodou. Škoda, že jsme tu sami, zní to jako dobrá párty. Churavá větévka uprostřed malého pralesa představuje vtělení krále Kpassé. Můžeme zde krále o něco požádat a on nám za malou finanční obětinu přání zaručeně splní.
V Ouidah se jedeme podívat také na cestu Route de l’Esclave, cestu otroků, kudy kdysi místní králové nechali odvést zajaté rodiny v řetězech na lodě a přepravit do Cotonou, aby je pak přes oceán dopravili zákazníkům v Americe. Jako symbol a připomínka bezpráví a nesvobody je přímo na pláži postaven pomník Brána bez návratu. Při pohledu na zářivý oceán a bílý písek na pobřeží se mi zdá neskutečné, že se tyto hrůzy odehrávaly na tak překrásném místě.
Přes hranici do Toga se chceme dostat alternativní cestou, malým přechodem Athiémé ve vnitrozemí, severně od toho hlavního na pobřeží. Nevydávají zde však víza, tak stejně musíme zpět k oceánu a jet řádnou cestou po úzkém výběžku Beninu, který Togu uzmul dobrých pár desítek kilometrů z už tak docela krátkého pobřeží.